ECLI:CZ:NS:2022:24.CDO.2909.2021.1
sp. zn. 24 Cdo 2909/2021-230
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce M. B., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem se sídlem ve Zbečnu, Na Riviéře č. 123, za účasti ČEZ Distribuce, a.s., se sídlem v Děčíně, Teplická č. 874/8, IČO 24729035, o výši náhrady za omezení vlastnického práva a o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 47 C 9/2015, o dovolání žalobce a o dovolání účastníka ČEZ Distribuce, a.s., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. ledna 2021, č. j. 4 Co 325/2019-193, takto:
I. Dovolání žalobce a dovolání účastníka ČEZ Distribuce, a.s., se odmítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 21. 6. 2019, č. j. 47 C 9/2015-157, uložil ČEZ Distribuci, a.s. (dále také jen „další účastník“) zaplatit žalobci 418 385 Kč, co do částky 700 015 Kč žalobu zamítnul, a tím nahradil rozhodnutí Krajského úřadu Karlovarského kraje ze dne 16. 10. 2015, č. j. 274/LP/15, a uložil dalšímu účastníkovi zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení. Soud vyšel ze znaleckého posudku znaleckého ústavu 1. Znalecká a.s., který stanovoval náhradu částkou 81 516 Kč za omezení vlastnického práva k pozemkům dotčeným bezprostředně stavbou elektrického vedení a částkou 253 191 Kč za pozemky dotčené ochranným pásmem elektrického vedení. Soud zkonstatoval, že rozsah omezení vlastnického práva žalobce zřízením věcného břemene nelze omezit pouze na část pozemků dotčených stavbou, ale je zapotřebí poskytnout náhradu za omezení i za plochu dotčeného ochranného pásma, které bude rovněž žalobce omezovat na základě §46 odst. 1, 3, 8 zákona č. 458/2000 Sb., energetický zákon. Dospěl k závěru, že základní částku náhrady 334 707 Kč (81 516 Kč + 253 191 Kč), zjištěnou na základě znaleckého posudku znaleckého ústavu 1. Znalecká a.s., je třeba podle §28 odst. 3 zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (dále jen „zákon o vyvlastnění“) zvýšit o 25 % s ohledem na historickou hodnotu objektu XY, který žalobce nabyl v restitučním řízení, když výstavbou elektrického vedení v jeho bezprostředním okolí dojde nenávratně k zásahu do krajiny. Stavbou dojde ke snížení využitelnosti pozemků s ohledem na povinnost dodržovat ochranné pásmo elektrického vedení. Soud uvážil rovněž to, že se pozemky nacházejí v krajinném území navazujícím na chráněnou krajinnou oblast.
K odvoláním žalobce i dalšího účastníka Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. ledna 2021, č. j. 4 Co 325/2019-193, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že výrokem I. uložil dalšímu účastníkovi zaplatit žalobci 334 707 Kč a výrokem II. žalobu co do částky 783 693 Kč zamítnul, čímž nahradil rozhodnutí Krajského úřadu Karlovarského kraje ze dne 16. 10. 2015, č. j. 274/LP/15, a rozhodl o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že žalobci svědčí právo na jednorázovou náhradu za omezení vlastnického práva jednak podle §23 odst. 3 zákona o vyvlastnění (věcné břemeno existence stavby elektrického vedení) a jednak podle §24 odst. 9 zákona č. 458/2000 Sb. (omezení vlastnického práva v důsledku vzniku ochranného pásma elektrického vedení). Nárok na jednorázovou náhradu podle zákona č. 458/2000 Sb. byl uplatněn v zákonné dvouleté lhůtě, když tuto žalobu lze považovat za uplatnění nároku vůči provozovateli přenosové soustavy podle uvedeného zákona. Odvolací soud nesouhlasil s názorem, že je zapotřebí náhradu stanovenou znaleckým posudkem znaleckého ústavu 1. Znalecká a.s. zvýšit o 25 %, neboť objekt XY se nenachází v bezprostřední blízkosti plánovaného elektrického vedení, stavba vedení se tohoto objektu nedotkne. Předmětné pozemky nejsou umístěny v území se zvláštní architektonickou nebo historickou hodnotou, neboť se jedná o pozemky využívané k zemědělské činnosti, proto není důvod náhradu zvyšovat. Ke zvýšení náhrady nepostačuje ani skutečnost, že se pozemky nachází v blízkosti chráněné krajinné oblasti. Odvolací soud proto přiznal žalobci náhradu ve výši, jak byla stanovena znaleckým posudkem znaleckého ústavu 1. Znalecká a.s.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobce i další účastník dovolání.
Žalobce v dovolání namítá, že se odvolací soud nevypořádal s jeho argumentací, na základě které požadoval zvýšení náhrady podle §28 odst. 3 věty první zákona o vyvlastnění o 50 % a zvýšení této částky o dalších 10 % podle §28 odst. 3 písm. c) zákona o vyvlastnění, pročež považuje napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné. V uvedeném spatřuje porušení práva na spravedlivý proces a namítá v tomto ohledu odchýlení od judikatury Ústavního soudu. Tvrdí též, že náhrada by podle judikatury Ústavního soudu měla představovat tržní cenu, znaleckým posudkem byla obvyklá cena pozemků stanovena na 390 310 Kč, avšak na náhradě obdržel jen 334 707 Kč, „odhlédnuto od náhrady za omezení v užívání ochranných pásem, které se žalobce v tomto řízení nedomáhal“ . Částka 81 516 Kč za zřízení věcného břemene nedosahuje celé ceny obvyklé předmětných pozemků, nýbrž jen pětiny. Dále žalobce uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, zda v rámci přezkumu náhrady za vyvlastnění podle §28 zákona o vyvlastnění lze vyvlastňovanému současně přiznat jako součást této náhrady také náhradu za omezení v obvyklém užívání pozemků ochranným pásmem podle §25 odst. 9 zákona č. 458/2000 Sb. Podle žalobce jde o dva samostatné hmotněprávní nároky, přičemž o nich bylo rozhodnuto společně i bez návrhu žalobce. Žalobce rovněž uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešených otázek, v čem spočívají mimořádné vlastnosti vyvlastňovaného pozemku, popřípadě mimořádné okolnosti věci ve smyslu ustanovení §28 odst. 3 věty druhé zákona o vyvlastnění, a dále za jakých podmínek lze považovat pozemek za ležící v území se zvláštní architektonickou či historickou hodnotou ve smyslu ustanovení §28 odst. 3 písm. c) zákona o vyvlastnění. Podle žalobce oblast leží v chráněné krajinné oblasti. Žalobce popisuje krajinnou strukturu a dále se zabývá historickou hodnotou objektu XY. Že se jedná o zemědělské pozemky, neznamená, že nemohou mít historickou nebo architektonickou hodnotu, jejich souvislost XY je zřejmá. Žalobce proto navrhuje zrušit rozsudek odvolacího soudu v části výroku II., pokud se žaloba zamítá co do částky 309 404,50 Kč (ve zbylém rozsahu zamítavý výrok II. nenapadá).
Další účastník ČEZ Distribuce, a.s. ve svém dovolání uvádí, že odvolací soud dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a nesprávnému právnímu posouzení. Argumentuje, že žalobci náleží pouze náhrada odpovídající věcnému břemenu a nikoli náhrada za ochranné pásmo. Institut ochranného pásma je odlišný od institutu věcného břemene a nelze je pro účely jednorázové náhrady za věcné břemeno podle zákona č. 184/2006 Sb. slučovat. To vyplývá i z §10 odst. 1 písm. b) zákona č. 184/2006 Sb., podle nějž náleží vyvlastňovanému náhrada ve výši ceny práva odpovídajícího věcnému břemenu, a nikoli náhrada za jakákoliv ochranná pásma. Žalobce je omezen pouze ohledně drobných ploch pro stožáry, dráty elektrického vedení jsou ve výšce 28 metrů nad zemí, pozemky může využívat ke svému původnímu účelu. Náhrada za ochranné pásmo proto ani není opodstatněná. Věcné břemeno má charakter soukromoprávní, ochranné pásmo má charakter veřejnoprávní, vzniká právní mocí územního rozhodnutí. Má za to, že správnější je znalecký posudek znalce Ing. Stodoly, který nezohledňoval ochranné pásmo. Přiznání náhrady za plochu pozemků zasaženou ochranným pásmem neodpovídá pravidlům pro určování náhrady za vyvlastnění. Ochranné pásmo slouží i jiným osobám, nikoli jen dalšímu účastníkovi. Další účastník není provozovatelem přenosové soustavy. Navrhuje proto, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že žalobu v části převyšující 81 516 Kč zamítne.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
K dovolání dalšího účastníka (ČEZ Distribuce, a.s.):
Nejvyšší soud České republiky dovolání ČEZ Distribuce, a.s., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 1. 2021, č. j. 4 Co 325/2019-193, podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části) (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem; argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013); má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Přitom ani z celkového obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) dovolání nelze dovodit, o který jeden ze čtyř v úvahu přicházejících případů přípustnosti dovolání má v souzené věci jít. Tato situace dovolacímu soudu znemožňuje, aby se dotčenou právní otázkou mohl zabývat.
K dovolání žalobce:
Dovolací soud se nejprve zabýval tvrzením žalobce, že se odvolací soud nevypořádal s jeho argumentací, a že je napadené rozhodnutí proto nepřezkoumatelné. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná [srov. Bod 69 nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 989/08 ze dne 12. 2. 2009 (N 26/52 SbNU 247)].
Žalobce tvrdil, že v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nebyla vypořádána jeho argumentace pro navýšení náhrady o 50 % a další navýšení této částky o 10 %. Odvolací soud však jasně a srozumitelně odůvodnil, proč na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal opodstatněným navýšení náhrady ani o 25 %. Jestliže odvolací soud odůvodnil, proč není na místě navýšit náhradu ani o 25 %, potom je zcela zřejmé, že je tím vypořádáno i to, proč nejsou opodstatněné argumenty žalobce pro navýšení náhrady o ještě vyšší částku. Výše vyloženým požadavkům Ústavního soudu na odůvodnění soudního rozhodnutí napadené rozhodnutí odvolacího soudu plně vyhovuje, a tato námitka žalobce proto přípustnost dovolání nezakládá.
Namítal-li žalobce dále, že náhrada nedosahuje celkové výše obvyklé ceny předmětných pozemků, potom dovolatel přehlíží, že mu nebylo odejmuto vlastnické právo k těmto pozemkům, ale že mu k nim bylo vlastnické právo pouze omezeno zřízením věcného břemene. V této části je dovolání proto zjevně bezdůvodné a k žádnému odchýlení od judikatury Ústavního soudu v tomto směru nedošlo.
Žalobce přípustnost svého dovolání vymezoval dále otázkou, podle jeho názoru v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou, zda v rámci přezkumu náhrady za vyvlastnění podle ustanovení §28 zákona o vyvlastnění lze vyvlastňovanému současně přiznat jako součást této náhrady také náhradu za omezení v obvyklém užívání pozemků ochranným pásmem podle ustanovení §25 odst. 9 zákona č. 458/2000 Sb. Žalobce přitom v dovolání uvádí, že nárok podle zákona č. 458/2000 Sb. v tomto řízení neuplatňoval.
Ve svém dovolání žalobce napadá pouze výrok II. rozsudku odvolacího soudu, kterým byla část žaloby zamítnuta. V části, v níž byla žaloba zamítnuta, však napadené rozhodnutí na řešení této otázky nijak nezávisí, když žaloba byla v této části zamítnuta ze zcela jiných důvodů. Význam by tato otázka měla, pouze pokud by byl napaden vyhovující výrok I. rozsudku odvolacího soudu (za předpokladu, že by byl napaden k tomu subjektivně legitimovaným účastníkem), ten žalobce v dovolání nenapadá. Jelikož ta část rozhodnutí odvolacího soudu, kterou žalobce v dovolání napadá, na řešení této otázky nezávisí, není dovolání pro řešení této otázky přípustné.
Žalobce navíc v této souvislosti argumentoval, že část plnění, které mu bylo přiznáno, v tomto řízení požadoval z odlišného důvodu, když celou žalovanou částku požadoval jako náhradu za omezení vlastnického práva, a že nárok na náhradu podle zákona č. 458/2000 Sb. v tomto řízení vůbec neuplatnil (žalobce se tedy domnívá, že se ze strany soudu nejedná o pouhou odlišnou právní kvalifikaci uplatněného nároku). Uvedené tvrzení (pokud by bylo opodstatněné) by potenciálně mohlo představovat vadu řízení [Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1793/99, uveřejněné pod číslem 74/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle nějž nejde-li o žádný z případů, v nichž soud může řízení zahájit i bez návrhu, je nedostatek návrhu na zahájení řízení neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; jestliže takové řízení probíhá, soud je musí v kterémkoli jeho stadiu zastavit. O neexistenci návrhu na zahájení řízení jde však jen tehdy, jestliže chybí žaloba jako procesní úkon, kterým se zahajuje řízení. Jestliže účastník návrh na zahájení řízení podal, avšak soud při svém rozhodování překročí meze dané ustanovením §153 o. s. ř. (bez zákonného zmocnění přizná žalobci více, než žádal, něco jiného, než žádal, nebo plnění z jiného skutku), netrpí řízení zmatečností spočívající v tom, že nebyl podán návrh na zahájení řízení, ačkoliv podle zákona ho bylo třeba. Takové pochybení soudu je způsobilé založit jinou vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.]. Podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V projednávané věci však dovolání žalobce (ani dalšího účastníka) není přípustné, jak bude ještě vyloženo dále, dovolací soud se proto opodstatněností tohoto tvrzení nezabýval. Krom toho že dovolání není přípustné, vyhovující výrok I. rozsudku odvolacího soudu, pro který by uvedené tvrzení o vadě řízení (pokud by bylo opodstatněné) mohlo mít význam, žalobce v dovolání nenapadená (odhlíženo od subjektivní legitimace). K nemožnosti přezkumu dovoláním nenapadeného výroku na základě ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. srov. KRČMÁŘ, Z. In: DRÁPAL, L, BUREŠ, J a kol. Občanský soudní řád II. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1936, marg. č. 2., a tam uvedený právní názor, že „ Z toho, že dovolací soud není v případech uvedených v §242 odst. 2 vázán rozsahem, v jakém se dovolatel domáhá přezkoumání napadeného rozhodnutí, nelze dovozovat, že by dovolací soud mohl z hlediska uplatněných dovolacích důvodů nebo ve smyslu §242 odst. 3 přezkoumat i ten výrok rozhodnutí odvolacího soudu, který nebyl napaden. Ustanovení §242 odst. 2 se uplatní jen tehdy, bylo-li přípustné dovolání proti napadenému výroku rozhodnutí odvolacího soudu shledáno důvodným; v rozhodnutí o dovolání se projeví tím, že dovolací soud zruší rozhodnutí odvolacího soudu nejen v napadeném výroku, ale i ve výrocích, ohledně nichž sice dovolání (přípustné dovolání) nebylo podáno, ale které byly dovoláním ve smyslu §242 odst. 2 dotčeny.“ Účastník ČEZ Distribuce, a.s., sice výrok I. rozsudku odvolacího soudu napadl, jeho dovolání je však pro vady neprojednatelné, jak vyloženo výše, ani na jeho základě by se proto dovolací soud nemohl zabývat tím, zda je výrok I. odvolacího soudu stižen tzv. jinou vadou řízení.
Žalobce vymezuje přípustnost dovolání rovněž otázkou, za jakých podmínek lze považovat zemědělský pozemek za ležící v území se zvláštní architektonickou či historickou hodnotou. Je nutno připomenout, že odvolací soud v této souvislosti uvedl, že plánované elektrické vedení se nenachází v bezprostřední blízkosti objektu XY a tohoto objektu se stavba elektrického vedení nedotkne, a že předmětné pozemky nejsou umístěny v území se zvláštní historickou nebo architektonickou hodnotou, neboť se jedná o pozemky využívané k zemědělské činnosti. Žalobce argumentuje, že i zemědělské pozemky se mohou nacházet v území se zvláštní architektonickou nebo historickou hodnotou, a že „bezprostřední souvislost XY s těmi pozemky je zcela zřejmá“ . Jestliže odvolací soud v prvé řadě uzavřel, že věcné břemeno se nenachází v bezprostřední blízkosti okolí objektu, který má podle žalobce zvláštní historickou a architektonickou hodnotu, potom je patrné, že těžiště hodnocení námitky stran tohoto závěru se ocitá především v rovině skutkové. Tento závěr odvolacího soudu dovolací soud přitom zjevně nepřiměřeným neshledává, a to i vzhledem k uplatněné dovolací argumentaci. K uvedenému argumentu odvolacího soudu (ohledně vzdálenosti objektu XY) žalobce z hlediska uplatněného dovolacího důvodu (podle §241 odst. 3 o. s. ř. se důvod dovolání vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení) toliko uvádí, že bezprostřední souvislost XY s předmětnými pozemky je „zcela zřejmá“ , nic upřesňujícího k případné blízkosti zřízeného věcného břemene na předmětných pozemcích k objektu XY žalobce neuvádí. Ve spojitosti s takto uplatněným dovolacím důvodem, byť žalobce předkládá obecně formulovanou otázku, proto není zřejmé, jakou pro projednávanou věc rozhodnou podmínku, za níž by bylo možné považovat zemědělský pozemek za ležící v území se zvláštní architektonickou či historickou hodnotou, by měl dovolací soud ve vztahu k tomuto závěru odvolacího soudu podle názoru dovolatele posuzovat. Rozsudek odvolacího soudu totiž nespočívá výlučně na závěru, že by zemědělský pozemek nemohl ležet v území se zvláštní historickou či architektonickou hodnotou, proti čemuž v dovolání argumentuje žalobce, a na samotném posouzení této okolnosti proto napadené rozhodnutí nezávisí, neboť se odvolací soud nejprve s negativním závěrem zabýval prostorovou souvislostí zřizovaného věcného břemene s objektem, v němž žalobce spatřoval zvláštní historickou a architektonickou hodnotu. Že se ani z jiného důvodu nejedná o pozemky ležící v území se zvláštní historickou nebo architektonickou hodnotou, je potom zřejmé, jestliže se jedná o zemědělské pozemky.
Pro úplnost dovolací soud doplňuje, že žalobce se svým požadavkem na navýšení náhrady za omezení vlastnického práva podle ustanovení §28 odst. 3 věty třetí zákona o vyvlastnění nemůže být úspěšný již proto, že ustanovení §28 odst. 3 věty třetí
v písm. a) – d) jednoznačně stanovuje, že navýšení náhrady je možné z ceny stanovené podle ustanovení §10 odst. 1 písm. a) zákona o vyvlastnění, které upravuje toliko náhradu za odnětí vlastnického práva. Náhrada za omezení vlastnického práva je však obsažena v ustanovení §10 odst. 1 písm. b) zákona o vyvlastnění, přičemž na písm. b) v ustanovení §28 odst. 3 věty třetí zákona o vyvlastnění odkazováno není. Je proto zřejmé, že navýšení náhrady za omezení vlastnického práva podle ustanovení §28 odst. 3 věty třetí zákona o vyvlastnění není možné. Žalobce se přitom domáhá právě náhrady za omezení vlastnického práva, a nikoli za odnětí vlastnického práva.
Přípustnost dovolání žalobce dále vymezoval otázkou, v čem spočívají mimořádné vlastnosti vyvlastňovaného pozemku nebo mimořádné okolnosti věci ve smyslu ustanovení §28 odst. 3 věty druhé zákona o vyvlastnění. Z obsahu dovolání není patrné, v čem podle názoru žalobce mají v projednávané věci spočívat mimořádné vlastnosti či okolnosti, které by měly odůvodňovat navýšení náhrady. Žalobce zřejmě uplatňuje tutéž argumentaci, jako k předchozí otázce, když žalobce v dovolání k těmto otázkám jednotlivě nerozlišuje dovolací důvody (podle §241 odst. 3 o. s. ř. se důvod dovolání vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení). I pro tuto předkládanou otázku proto přiměřeně platí totéž, co bylo uvedeno již výše k vypořádání této argumentace (ohledně žalobcovy polemiky o blízkosti zřizovaného věcného břemene a objektu, v němž spatřoval zvláštní historickou a architektonickou hodnotu). Krom toho, pokud se zákonodárce rozhodl neumožnit navýšení náhrady podle ustanovení §28 odst. 3 věty třetí zákona o vyvlastnění pro případy omezení vlastnického práva, je potom a contrario zjevné, že argumentace jedním z kritérií předvídaných v ustanovení §28 odst. 3 věty třetí (jak činí žalobce) nemůže představovat mimořádnou okolnost věci, pro kterou by bylo možné náhradu za omezení vlastnického práva navýšit, když právě pro tyto případy zákonodárce zjevně vyloučil možnost navýšení náhrady za omezení vlastnického práva.
Zpochybňuje-li žalobce skutková zjištění odvolacího soudu (namítá-li, že předmětné pozemky neleží v okolí chráněné krajinné oblasti, nýbrž že leží přímo v ní), uplatňuje tím nezpůsobilý dovolací důvod; v tomto směru nelze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat, neboť dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce i dalšího účastníka na základě výše uvedeného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 7. 2022
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu