ECLI:CZ:NS:2022:24.CDO.2967.2021.1
sp. zn. 24 Cdo 2967/2021-377
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně A. M. , narozené XY, bytem XY, proti žalovanému Z. M. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v Kladně, Hajnova č. 40, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 26/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2021, č. j. 58 Co 408/2020-300, a o návrhu dovolatele na odklad právní moci napadeného rozsudku, takto:
Návrh žalovaného na odklad právní moci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2021, č. j. 58 Co 408/2020-300, se zamítá.
Odůvodnění:
V řízení o pozůstalosti po M. M., zemřelém dne 27. 11. 2014 (dále jen „zůstavitel“), rozhodl Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 27. 11. 2015, č. j. 26 D 1834/2014-411, tak, že se pozůstalé sestře A. M. ukládá, aby do dvou měsíců od právní moci tohoto usnesení podala u tohoto soudu proti pozůstalému otci Z. M. žalobu na určení, že není dědicem po zůstaviteli. Důvodem pro podání žaloby byla A. M. tvrzená dědická nezpůsobilost Z. M.
Ve sporném řízení (zahájeném žalobou podanou žalobkyní) Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 20.5.2020, č.j. 7 C 26/2016-257, určil, že žalovaný není dědicem po zůstaviteli (výrok I.).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21.1.2021, č.j. 58 Co 408/2020-300, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud vycházel z toho, že žalovaný v době od prosince 1995 do ledna 2003 ničím nepřispěl na výživu svého nezletilého syna (zůstavitele), přestože mu taková povinnost vyplývala ze zákona o rodině, a třebaže v uvedené době ještě výše výživného nebyla stanovena soudem, žalovaný byl s ohledem na své osobní a majetkové poměry schopen na výživu zůstavitele platit v době od 18.12.1995 do 30.9.1997 částku 3.000,- Kč měsíčně a od 1.10.1997 do 31.1.2003 částku 1.500,- Kč měsíčně. Uvedl, že na závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu ve formě úmyslu pak lze usuzovat právě i s ohledem na již zmíněné skutečnosti, které vyplynuly v průběhu řízení o výživném, jako bylo podávání účelových trestních oznámení či uvádění nepravdy o svých majetkových poměrech. Dospěl k tomu, že soud prvního stupně nepochybil ve svém závěru, že žalovaný se vůči zůstaviteli dopustil činu povahy úmyslného trestného činu zanedbání povinné výživy dle §213 odst. 1 tr. zák., a proto je z dědického práva ve smyslu §1481 o.z. vyloučen.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož důvodnost dovozuje ze skutečnosti, že „celou řadu otázek řešil odvolací soud jednak v rozporu s hmotným právem a jednak je řízení stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“. Žalovaný ve svém podání „nesprávná právní posouzení a postupy odvolacího soudu“ dále blíže specifikoval a vznesl také žádost (návrh), aby dovolací soud odložil právní moc napadeného rozsudku s ohledem na to, že „v opačném případě by podle výroku napadeného rozsudku a rozsudku soudu prvního stupně mohlo být postupováno v řízení o pozůstalosti, což by žalovanému způsobilo újmu na právech, neboť v případě vyhovění tomuto dovolání by musel vynaložit další úsilí na obranu svých dědických práv v mezitím pokračujícím řízení o pozůstalosti“.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalovaného navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud bez návrhu odložit a) vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma, nebo b) právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení (§243 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o.s.ř.“).
Podle ustálené judikatury soudů, z níž lze vycházet i za aktuální právní úpravy postupu soudu v řízení o pozůstalosti při sporu o dědické právo, provedené zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a zákonem č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, zruší-li dovolací (nebo i odvolací) soud rozsudek, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na určení dědického práva po zůstaviteli, zruší současně i na uvedeném rozsudku závislé usnesení o dědictví po tomto zůstaviteli, jestliže pro důvody, které vedly ke zrušení rozsudku o žalobě na určení dědického práva, již usnesení o dědictví nemůže obstát. Jako závislý výrok zruší dovolací soud také usnesení, jímž soud projednávající dědictví určil obvyklou cenu zůstavitelova majetku, výši dluhů a čistou hodnotu dědictví a potvrdil nabytí dědictví po zůstaviteli (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.6.2012, sp. zn. 21 Cdo 3701/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 3, ročník 2013).
Z uvedeného vyplývá, že případné rozhodnutí o dědictví, vydané soudem v řízení o pozůstalosti a potvrzující nabytí dědictví žalobkyni, závisí na rozsudku odvolacího soudu, jímž byl ve sporném řízení o určení dědického práva po zůstaviteli potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o tom, že žalovaný není dědicem zůstavitele (z důvodu dědické nezpůsobilosti). Rozhodnutí o dědictví, potvrzující nabytí dědictví žalobkyni dříve, než dovolacím soudem bude v projednávané věci rozhodnuto o podaném dovolání, by potom – pokud by dovolacím soudem bylo rozhodnuto o změně nebo zrušení rozsudku odvolacího soudu – nemohlo obstát, a tudíž již proto nelze přisvědčit tomu, že by za nastíněné situace mohlo dojít k závažnému ohrožení (dědických) práv dovolatele. Tím spíše v posuzované věci, kdy rozhodnutí o dědictví dosud ani nebylo vydáno, neboť bez spisu, který je o průběhu řízení o pozůstalosti po zůstaviteli veden (spis Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 26 D 1834/2014) a který se až do rozhodnutí o dovolání nachází u Nejvyššího soudu České republiky, toto řízení ukončit ani nelze. S těmito závěry koresponduje navíc i správný postup soudní komisařky, která – jak vyplývá z obsahu spisu – usnesením ze dne 17. 2. 2020, č. j. 26 D 1834/2014-869, které nabylo právní moci dne 6.3.2020, řízení o pozůstalosti přerušila „do pravomocného skončení řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 26/2016“ a (naposledy) přípisem ze dne 20.8.2021 k žádosti o poskytnutí informací Českému telekomunikačnímu úřadu sdělila, že řízení o pozůstalosti není dosud skončeno, neboť dosud nebylo rozhodnuto o určení dědice.
Vycházeje ze závěru, že dovoláním napadeným rozhodnutím odvolacího soudu dovolatel nemůže být závažně ohrožen ve svých právech, Nejvyšší soud České republiky nevyhověl jeho návrhu na odložení právní moci napadeného rozsudku [§243 písm. b) o.s ř.] a návrh zamítl jako nedůvodný (aniž by tím jakkoli předjímal rozhodnutí o dovolání směřujícím proti rozhodnutí ve věci samé).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 1. 2022
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu