ECLI:CZ:NS:2022:24.CDO.3032.2021.2
sp. zn. 24 Cdo 3032/2021-536
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci nezletilých AAAAA (pseudonym) , narozeného dne XY, a BBBBB (pseudonym) , narozeného dne XY, obou bytem v XY, zastoupených opatrovníkem Statutárním městem Brno, se sídlem Úřadu městské části Brno-střed v Brně, Dominikánská č. 264/2, dětí matky D. F. , narozené dne XY, bytem v XY, a otce Ĺ. P. , narozeného dne XY, bytem v XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Znojmo, zastoupeného Mgr. Kateřinou Krejčí, advokátkou se sídlem v Brně, Příkop č. 843/4, za účasti Krajského státního zastupitelství v Brně , se sídlem v Brně, Mozartova č. 18/3, o výživném, o zbavení (pozastavení) rodičovské odpovědnosti otce, povinnosti podávat otci informace a styku otce s nezletilými, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 23 P 104/2014, o dovolání otce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. září 2020, č. j. 16 Co 31/2020-481, takto:
I. Dovolání otce se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Matka se návrhem podaným dne 22. 9. 2011 u soudu prvního stupně domáhala, aby otci byla „zrušena“ rodičovská odpovědnost. Návrh odůvodnila zejména tím, že „s otcem dětí nikdy nežila v jedné domácnosti, o děti se stará sama u svých rodičů, kde žijí“, že „se otec o děti nijak nestaral“ a že „asi před 3 až 4 měsíci spáchal trestný čin znásilnění a je hledán policií“. Podle názoru matky za této situace „s takovým člověkem nechce mít nic společného a hlavně aby neměli její děti“. Původní návrh matka doplnila do protokolu u Městského soudu v Brně dne 8. 11. 2011 tak, že „vzhledem k rozsáhlé trestné činnosti žádá, aby byl zbaven rodičovských práv“, neboť „otec nezletilých znásilnil její sestru“, „v minulosti byl odsouzen za vraždu matky jeho družky, se kterou má vyživovací povinnost“, a že „tyto skutečnosti se dozvěděla až mnohem později“.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. 8. 2012, č. j. 23 Nc 109/2011-97, svěřil nezletilé do výchovy matce (výrok I.), stanovil otci povinnost přispívat na výživu nezletilých, splácet nedoplatky výživného a zaplatit náklady výbavičky pro nezletilé v uvedeném rozsahu (výrok II.), zbavil otce rodičovské odpovědnosti (výrok III.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).
K odvolání otce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 10. 2018, č. j. 16 Co 104/2018-232, rozsudek soudu prvního stupně zrušil v napadených výrocích II., III. a IV. a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s odůvodněním, že skutkový stav je naprosto odlišně líčen matkou a otcem a že bude třeba provést dokazování zejména výslechem obou rodičů, které přesahuje možnosti soudu odvolacího.
Městský soud v Brně poté rozsudkem ze dne 18. 10. 2019, č. j. 23 P 104/2014-418, stanovil otci povinnost přispívat na výživu nezletilých v uvedeném rozsahu (výrok I.), pozastavil rodičovskou odpovědnost otce k nezletilým, vyjma práva otce na pravidelnou informaci o dětech (o jejich zdravotním stavu, vzdělávání a jeho průběhu a výsledcích, tělesném, mravním a rozumovém vývoji) a poskytnutí fotografií dětí, a to v každém kalendářním roce vždy do 1. 7. a 31. 1. (výrok II. a III.), zamítl návrh otce na úpravu osobního styku (výrok IV.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.). Soud prvního stupně uvedl, že pokud jde o tu část řízení, kde se matka domáhala zbavení rodičovské odpovědnosti otce, dospěl po provedeném dokazování k závěru, že „byť otec svou trestnou činností směřovanou do nukleární rodiny matky do života dětí nenapravitelně tíživě zasáhl, nelze zbavení rodičovské odpovědnosti otce k těmto dětem vyslovit, neboť jeho trestná činnost nesměřovala vůči dětem, ani je k trestné činnosti nepoužil, ani nedošlo k tomu, že by byl účasten na trestném činu spáchaném dítětem, jak zákon předpokládá“. Uzavřel, že „otcova trestná činnost a následný dlouholetý výkon trestu odnětí svobody je překážkou, skrze kterou otec nemůže realizovat k těmto dětem svou rodičovskou odpovědnost a je namístě, aby jeho rodičovská odpovědnost k dětem byla pozastavena“. Zdůraznil, že „otec si tuto překážku v důsledku svého zavrženíhodného jednání přivodil sám, vytvořil situaci, kdy rodičovskou odpovědnost k dětem nebude moci realizovat“, že „si musel být vědom, že se ze života dětí na mnoho let vyřadí, neodvratně zasáhne do dětství nezletilých synů, způsobí nezvratné tíživé následky v jejich životě, kdy otcovský element bude v jejich dětství absentovat“, a že „konáním otce tak byl narušen harmonický rodinný život a řádný rozvoj dětí, s čímž se nezletilí možná celoživotně budou těžce vyrovnávat“. Konstatoval, že „přes uvedené v důsledku zákonné dikce nezbylo soudu, než nahlížet na životní situaci a konání otce jen tak, že jsou podmínky pro pozastavení jeho rodičovské odpovědnosti, nikoli však pro zbavení rodičovské odpovědnosti, jak bylo matkou žádáno, či pro její omezení“. Soud prvního stupně shledal proti zájmu nezletilých dětí, aby přicházeli do kontaktu s otcem, jehož osobu naprosto neznají a jehož viděli naposledy v 5 měsících jejich věku, aby byly za tímto účelem přiváděny do prostor věznice a konfrontovány navíc s důvodem pobytu otce ve věznici, a proto zamítl návrh na úpravu osobního styku s nezletilými a argumentem a maiori ad minus dospěl též k závěru, že při pozastavení rodičovské odpovědnosti je možné ponechat rodiči právo na informace o dětech jakožto specifický způsob kontaktu s nezletilými dětmi, byť to zákon výslovně neuvádí.
K odvolání otce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 9. 2020, č. j. 16 Co 31/2020-481, rozsudek soudu prvního stupně změnil jen ve výroku I. ve výši částky dlužného výživného za dobu od 19. 2. 2011 do 31. 8. 2020; jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud po doplnění dokazování (zejména k otázce stanovení výživného) odůvodnil své rozhodnutí o pozastavení rodičovské odpovědnosti otce tím, že je nade vší pochybnost zjištěno, že „otec své nezletilé děti viděl naposledy ve věku jejich pěti měsíců“, že „od té doby k žádnému osobnímu kontaktu nedošlo“, že „v důsledku velmi závažné úmyslné trestné činnosti, která byla směřována proti rodině, ať již dnes zletilé dcery otce, popřípadě proti sestře matky nezletilých synů, byl otec odsouzen k mnohaletému výkonu trestu odnětí svobody, který má skončit po čtyřech letech od vyhlášení tohoto rozhodnutí, tedy v srpnu 2024“, že „se jedná tudíž o závažnou okolnost, která brání rodiči ve výkonu jeho rodičovské odpovědnosti“, že „pokud jde o zájem nezletilých dětí na pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti, ten je rovněž dán“, že „děti otce neznají, nemohou si na něj od svých pěti měsíců pamatovat a není v jejich zájmu, aby v současné době byly o chování otce, ať již matkou, popřípadě opatrovníkem, informovány“, že „lze zcela souhlasit se závěry soudu I. stupně, že děti v tomto věku by těžko pochopily, čeho se jejich otec dopustil“, že „se sestrou své matky se pravidelně stýkají, mají k ní dobrý vztah, a pakliže by se dozvěděly, jakého jednání se jejich otec vůči jim blízké osobě dopustil, nepochybně by to jejich názor na otce silně ovlivnilo“. Zdůraznil přitom, že „otcem namítaná absence hodnocení nálezu Ústavního soudu II. ÚS 22/17 není namístě“, že „v daném případě vztah otce k dětem nikdy nebyl navázán, není v čem pokračovat“ a že „je v nejlepším zájmu nezletilých dětí, aby otec do jejich života zasahoval co nejméně“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal otec dovolání, a to „v rozsahu výroku o pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti, včetně přiznání práva otce na pravidelnou informaci o dětech“. Je přesvědčen, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, jestli „je přípustné, i s ohledem na nepochybný objektivní zájem dětí na navázání vztahu s otcem uznaný čl. 4 Úmluvy o styku s dětmi, ať už ztížený a komplikovanější, pozastavit rodičovskou odpovědnost otce a rozhodnout pouze o informační povinnosti matky vůči otce o vývoji dětí v případě, kdy otec s dětmi vztah z důvodu omezení na jeho osobní svobodě nemohl před napadeným rozhodnutím navázat, přičemž se otec vůči dětem ničeho nezákonného nebo nemorálního nedopustil, o jejich život a zájmy se stará, finančně je dle svých možností i nad rámec svých povinností podporuje a má mimořádný zájem na vytvoření vztahu s nimi“. K tomu dovolatel uvádí, že „odvolací, resp. prvoinstanční soud, shledaly nejlepší zájem dětí v podstatě pouze v tom, že se nachází ve výkonu trestu odnětí svobody za násilný trestný čin vůči členu rodiny (ale nikoli vůči matce či dětem samotným)“, že „tento argument však považuje s ohledem na dikci §869 odst. 1 občanského zákoníku za nepřípustný a naopak má za to, že je v zájmu dětí postupně vztah s jejich otcem, který je miluje a svých činů lituje a odpykává si za ně spravedlivý trest, navazovat“, že „to zvlášť platí v situaci, kdy se děti již dostávají do věku, kdy začnou používat internet a můžou si informace o otci sehnat odjinud než od samotného otce, což je pro něj vysoce nespravedlivé a nezvratně poškozující“, a že „děti musí mít právo se se svým otcem potkávat a šetrně a postupně se dozvídat důvody, proč s nimi doteď nebyl, přímo od svého otce, aby si na něj, jeho činy i život po nich mohly samy postupně utvářet názor“. K naplnění podmínek pro pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti podle jeho názoru nepostačuje jen splnění podmínky v podobě objektivní překážky dané výkonem trestu odnětí svobody otce, a to bez ohledu na další okolnosti (k tomu odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 22/17). Dále upozorňuje na to, že pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti není, na rozdíl od zbavení či omezení rodičovské odpovědnosti, chápáno jako sankce pro rodiče, přesto však „o sankční povaze pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti nesvědčí formulace odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku, který v bodě 35. konstatoval, že bude na otci, aby po svém propuštění napnul veškeré síly a dokázal, že je schopen navázat, resp. vytvořit nějaký vztah se svými nezletilými syny, vytvořit emoční pouto (tedy jaksi se ‚polepšit‘, ‚napravit své hříchy‘, za které se nyní jeho rodičovská odpovědnost pozastavuje“ (k tomu odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1686/2011, a ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 21 Cdo 5036/2017). Domnívá se, že co se týče argumentu maiori ad minus, při pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti lze nastolení určité formy styku v každém jednotlivém případě spíše očekávat, neboť pro situace, kdy dojde k omezení, nebo dokonce zbavení rodičovské odpovědnosti, je jasný úmysl zákonodárce zachovat osobní styk s rodičem, je-li to možné a je-li to v zájmu dítěte (k tomu odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. I. ÚS 3296/17). Vznáší také výhrady ke znění výroku o pozastavení rodičovské odpovědnosti s tím, že pokud „se chtěl soud v dovoláním napadeném výroku věnovat otázce nepřímého styku, měl vzít v potaz skutečnost, že byly naplněny předpoklady pro úpravu styku přímého (bez posouzení těchto předpokladů se ostatně nelze nepřímým stykem ani zabývat)“. Závěrem vytkl odvolacímu soudu, že dovodil naplnění předpokladů pro pozastavení rodičovské odpovědnosti, ačkoliv je to v rozporu se zájmy nezletilých dětí, a také bez toho, aniž by zkoumal mírnější prostředky, které potřebného cíle mohou dosáhnout, čímž také postupoval v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Má za to, že lze dovodit, že i v takovém případě je namístě konstatování, že úprava přímého či alespoň oboustranného nepřímého styku je v souladu se zájmy nezletilých. Odvolací soud se podle jeho názoru zcela nedostatečně zabýval všemi rozhodnými skutečnostmi pro posouzení nejlepšího zájmu dítěte, a to jednotlivě i v jejich souhrnu, neboť nezkoumal, jaká úprava zajistí navázání emočních vazeb mezi nezletilými a otcem, a to i s ohledem na skutečnost, že nejpozději v roce 2024 (možná i dřív, vzhledem k případnému naplnění podmínek pro dřívější propuštění z výkonu trestu odnětí svobody) bude otec z výkonu trestu propuštěn. Aktuální stav, kdy má jen pasivní nárok na poskytnutí informací o nezletilých, zcela neodpovídá nutnému a přiměřenému zásahu do práva na rodinný život, a to ani dětí, ani otce, neboť nebyla mj. vůbec reflektována okolnost, že k navázání styku lze dospět také pomocí tzv. plánu navykacího režimu, který je upraven v §503 odst. 1 písm. b) zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, přičemž nebyla soudem bezezbytku uplatněna zásada vyšetřovací. Vzhledem k uvedenému otec navrhl, aby dovolací soud rozsudky obou soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Opatrovník nezletilých dětí (dále též jen „OSPOD“) považuje dovolání za nedůvodné.
Ve vyjádření k dovolání zejména uvedl, že „pokud by nezletilí měli k otci vytvořeno emoční pouto, pak by zcela jistě nikdo nezpochybňoval možnost návštěv dětí ve věznici“, že „to, že chlapci otce neznali a neznají, je nemůže v konečných důsledcích zatížit“, že „to, co oba chlapci potřebují, je maximální zdrženlivost a trpělivost“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
V projednávané věci závisí rozhodnutí odvolacího soudu mj. na vyřešení otázky hmotného práva, za jakých podmínek (předpokladů) lze pozastavit rodičovskou odpovědnost rodiče (v daném případě otce v dlouhodobém výkonu trestu odnětí svobody) k nezletilým dětem, resp. zda má tento rodič v případě pozastavení rodičovské odpovědnosti právo na (přímý) osobní styk s nezletilým dítětem. Vzhledem k tomu, že tyto právní otázky doposud nebyly v rozhodování dovolacího soudu v daných souvislostech řešeny, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání otce je podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení §869 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), brání-li rodiči ve výkonu jeho rodičovské odpovědnosti závažná okolnost a lze-li se domnívat, že je toho v souladu se zájmy dítěte třeba, může soud rozhodnout, že se výkon rodičovské odpovědnosti tohoto rodiče pozastavuje.
Pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti nemá vliv na plnění vyživovací povinnosti k dítěti (odstavec 2).
Rodičovská odpovědnost je ze své podstaty ochranný institut, neboť dítě po dlouhou dobu není schopno samo obstarávat své záležitosti a realizovat své zájmy. Rodičovskou odpovědnost vykonávají rodiče způsobem a v míře odpovídající stupni vývoje dítěte (§880 o. z.). Povinnosti a práva vyplývající z rodičovské odpovědnosti jsou rodiče povinni vykonávat v zájmu dítěte (§875 odst. 1 o. z.). Rodičovská odpovědnost zahrnuje povinnosti a práva rodičů, která spočívají v péči o dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, v ochraně dítěte, v udržování osobního styku s dítětem, v zajišťování jeho výchovy a vzdělání, v určení místa jeho bydliště, v jeho zastupování a spravování jeho jmění; vzniká narozením dítěte a zaniká, jakmile dítě nabude plné svéprávnosti. Trvání a rozsah rodičovské odpovědnosti může změnit jen soud (§858 o. z.). Nevykonává-li rodič svoji rodičovskou odpovědnost řádně a vyžaduje-li to zájem dítěte, soud jeho rodičovskou odpovědnost omezí, nebo omezí její výkon, a zároveň stanoví rozsah tohoto omezení (§870 o. z.). V nejzávažnějších případech, kdy rodič zneužívá svoji rodičovskou odpovědnost nebo její výkon anebo svoji rodičovskou odpovědnost nebo její výkon závažným způsobem zanedbává, soud jej jeho rodičovské odpovědnosti zbaví (§871 odst. 1 o. z.).
Pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti (§869 o. z.), dříve terminologicky vymezené jako „rodičovská zodpovědnost“, přinesla novela zákona o rodině č. 91/1998 Sb. A nahradila jím dosavadní institut omezení rodičovských práv, k nimž mohl soud přistoupit, bránila-li rodičům při výkonu jejich práv a povinností závažná překážka. Závažnou okolností bránící rodiči ve výkonu jeho rodičovské odpovědnosti může být jeho dlouhodobá nepřítomnost v rodině, např. dlouhodobý zahraniční pobyt, nemoc i výkon trestu odnětí svobody. Pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti není chápáno jako sankce pro rodiče, který řádně neplní své povinnosti nebo porušuje svá práva vůči dítěti.
Dovolací soud se k důvodům pozastavení výkonu rodičovské zodpovědnosti vyjadřoval již za úpravy provedené zákonem č. 94/1963 Sb., o rodině (dále též jen „zák. o rodině“), který byl s účinností od 1. 1. 2014 nahrazen o. z.; s ohledem na obsahově podobné vymezení tohoto institutu se níže rozvedené závěry uplatní i za současné právní úpravy. Soudní praxe dovolacího soudu vychází v této souvislosti z názoru (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1686/2011), že pozastavení výkonu rodičovské zodpovědnosti může být vysloveno jen tehdy, kdy vedle objektivního důvodu vylučujícího její výkon (zde výkon trestu odnětí svobody) takové opatření nezbytně vyžaduje zájem dítěte. I v takové situaci, kdy je dán zájem dítěte na úpravě již nastolených rodinných vztahů, je třeba při výběru konkrétního opatření představujícího zásah do práva na rodinný život zvažovat jeho přiměřenost. Jinými slovy, lze-li legitimního cíle dosáhnout mírnějšími prostředky, než jaké jsou některým z účastníků navrhovány, pak je na místě zvažovat tento mírnější zásah.
V projednávané věci bylo z hlediska skutkového stavu mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá, jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř.), že otec své nezletilé děti viděl naposledy ve věku jejich pěti měsíců, že od té doby k žádnému osobnímu kontaktu nedošlo a že nezletilí svého otce neznají. S péčí o nezletilé matce vypomáhá jejich babička (ze strany matky), se kterou sdílí společnou domácnost, s nezletilými se stýká i sestra matky Š. F., na niž jsou nezletilí rovněž citově vázáni. Ze zpráv Vězeňské služby České republiky bylo dále zjištěno, že otec byl dne 9. 7. 2012 omezen na svobodě ve Velké Británii, bylo povoleno jeho vydání a následně bylo rozhodnuto o vzetí otce do vazby.
Do výkonu trestu odnětí svobody byl převeden dne 6. 2. 2013. V rejstříku trestů má otec dva záznamy, a to jednak pro trestný čin vraždy dokonaný ve vztahu k poškozené D. K., narozené dne XY, a ve stadiu pokusu ve vztahu ke své tehdejší družce P. K., narozené dne XY, matce jeho dcery N. P., narozené dne XY, nacházející se v době spáchání trestného činu na místě činu (viz rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 1998, č. j. 10 T 10/98-646, který nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 8. 1999, č. j. 4 To 57/99-767), a jednak pro zvlášť závažný zločin znásilnění sestry matky nezletilých v posuzované věci Š. F., narozené dne XY (viz rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 11. 2012, č. j. 46 T 8/2012-383, který nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 2. 2013, č. j. 2 To 136/2012-441). V důsledku velmi závažné úmyslné trestné činnosti, která směřovala proti rodině, byl otec opakovaně pravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody, aktuální výkon trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou má skončit v srpnu 2024. Otec v průběhu výkonu trestu prokazuje aktivní přístup v oblasti snižování rizik, ve věznici je zařazen na pracovišti s volným pohybem a i na nestřeženém pracovišti v údržbě objektů a okolí věznice, kam je zařazován dle aktuální potřeby, kázeňsky trestán nebyl, odměněn byl celkem 8x. Z odměny otce byly zaslány platby na výživu nezletilých dětí. Z dokumentace OSPOD vyplývá, že otec OSPOD kontaktoval poprvé dne 29. 10. 2014, vysvětloval svou situaci, projevoval zájem o navázání kontaktu se syny. Dle obsahu spisu naposledy se otec na OSPOD obrátil přípisem doručeným dne 5. 7. 2017, dotazoval se na osud balíků, které zasílal nezletilým synům s tím, že je matka nepřebírá (byla-li matka s tímto konfrontována, sdělila, že pokud nějaké balíky přišly, byly od neznámých lidí, proto je nepřijala). Z obsahu spisu se taktéž podává, že svými podáními otec deklaroval zájem o nezletilé i jinak (např. dopisem řediteli základní školy, kam nezletilí dochází) a že přípisy kontaktoval i soudy (soudce) aktuálně projednávající posuzovanou věc, mj. např. s „návrhem postupu přiblížení k dětem“.
Při svém rozhodování o tom, zda jsou v daném případě dány důvody pro pozastavení rodičovské odpovědnosti otce k oběma nezletilým dětem, odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně), jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku, náležitě zohlednil všechny výše popsané skutečnosti, které poskytují velmi zevrubný obraz celkové situace v rodině nezletilých dětí (i na straně otce) v době vyhlášení napadeného rozsudku (§154 odst. 1 o. s. ř.). Vedle objektivního důvodu vylučujícího výkon rodičovské odpovědnosti otce (jeho výkonu trestu odnětí svobody za zvlášť závažnou trestnou činnost proti rodině) soudy zásadně vzaly v potaz, zda pozastavení rodičovské odpovědnosti otce vyžaduje zájem dítěte, a zabývaly se tím, jaký vztah měli nezletilí s otcem před nástupem otce do výkonu trestu odnětí svobody a jak se otec podílel na jejich výchově. Ze závěrů uvedených výše jednoznačně vyplývá obecný korektiv pro zásah do vztahu mezi rodičem a dítětem, který musí být v zájmu dítěte, sledovat jeho blaho (srov. čl. 3 odst. 1 a odst. 2 Úmluvy o právech dítěte vyhlášené pod č. 104/1991 Sb.); jen takové pojetí podmínek pozastavení rodičovské odpovědnosti odpovídá jeho ústavně konformnímu výkladu. Zájem dítěte je dán zejména na úpravě již nastolených rodinných vztahů, které v daném případě zcela absentují, neboť emocionální vazby mezi otcem a nezletilými dětmi (s ohledem na jejich útlý věk 5 měsíců, kdy měly naposledy možnost kontaktu s otcem) nikdy nebyly navázány. Při zohlednění zájmu nezletilých dětí pak soudy v projednávané věci zcela správně akceptovaly mimo jiné i stanovisko OSPOD (srov. protokol o jednání před soudem prvního stupně ze dne 10. 10. 2019), podle nějž „je z praxe známo, že kontakt rodiče a dítěte ve VTOS může probíhat zcela přirozeně a pro děti prospěšně, avšak za těch podmínek, kdy jsou vztahy navázány, nikoliv „za situace, kdy děti otce neznají a mělo by být započato s jejich kontakty s otcem“, což „by velmi razantním způsobem zasáhlo do života dětí“. OSPOD k tomu dále podotkl, že „matka, byť trestná činnost otce bezprostředně vůči ní nesměřovala, je vlastně také obětí trestného činu“, neboť „z viktimologie je zřejmé, že pokud trestný čin závažného charakteru směřuje vůči blízké osobě, je mnohdy tato osoba zasažena více, než oběť samotná“. OSPOD považoval přímý fyzický kontakt otce s dětmi za stávající situace za „vyloučený“, a proto navrhl, aby rodičovská odpovědnost otce byla „minimálně pozastavena“. Dovolací soud je toho názoru, že akceptováním uvedeného návrhu se soudy „nezpronevěřily“ nastíněným závěrům, podle nichž je třeba při výběru konkrétního opatření přestavujícího zásah do práva na rodinný život zvažovat jeho přiměřenost. Naopak, v daném případě (kdy matka navrhovala zbavení otce rodičovské odpovědnosti) zvolily mírnější opatření v podobě pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti, čímž dostály zásadě nejlepšího zájmu dítěte (jako předního hlediska při rozhodování) a principu minimalizace zásahu do práva na rodinný život.
Namítá-li v této souvislosti otec k přiměřenosti zásahu do práva na rodinný život, že k navázání kontaktu lze dospět pomocí tzv. plánu navykacího režimu, který je upraven v §503 odst. 1 písm. b) zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, jsou proto jeho úvahy za daných podmínek předčasné. Pro úplnost lze uvést, že nelze opomíjet, že soudní rozhodnutí o úpravě styku s nezletilými dětmi nejsou definitivní, jsou obecně vydávána s výhradou změny poměrů (cum clausula rebus sic stantibus) oproti stavu, kdy bylo rozhodováno, a tudíž se mohou změnit v závislosti na změně podmínek. Tím spíše v předmětné věci, kdy lze očekávat podstatnou změnu až s propuštěním otce z výkonu trestu odnětí svobody v roce 2024 (možná i dříve), což je reflektováno i v odůvodnění napadeného rozhodnutí tak, že „bude na otci, aby po svém propuštění na svobodu napnul veškeré síly a dokázal, že je schopen navázat resp. vytvořit nějaký vztah se svými nezletilými syny, vytvořit emoční pouto“. Dovolací soud v této souvislosti proto nesdílí názor dovolatele, že by se v tomto ohledu mělo jednat o jakýsi „sankční postih“ otce za jeho činy, který by byl v rozporu s účelem pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti soudem. Jinými slovy tedy, plán navykacího režimu nelze vyloučit v budoucnu (až bude otec z výkonu trestu propuštěn), v neutrálním prostředí a za odborné pomoci,
bude-li přetrvávat snaha otce o postupné navázání vazeb s nezletilými dětmi tak, aby realizace úpravy styku byla jednodušší.
Z judikatorního pohledu je „osobní styk“ třeba chápat jako jakoukoli komunikaci mezi dítětem a rodičem, tedy nikoliv pouze přímý, ale i nepřímý styk spočívající např. v telefonickém nebo jiném spojení rodiče a dítěte (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2021, sp. zn. 24 Cdo 602/2021). V případě pozastavení rodičovské odpovědnosti (na rozdíl od omezení a zbavení rodičovské odpovědnosti) o. z. neupravuje, jak má být nadále nastaven osobní styk rodiče s dítětem. Jelikož jde většinou o objektivní překážku, jako jsou zdravotní problémy delšího charakteru, dlouhodobá rehabilitace, dlouhodobý pobyt v cizině či ve výkonu trestu odnětí svobody (z jiného důvodu než trestního jednání, které se týkalo dítěte), není zpravidla třeba samostatně uvažovat o osobním přímém styku. Nastane-li však potřeba stanovení styku, a to i nepřímého (telefonického, skypového, dopisy apod.), není vyloučeno rodiči, který má pozastavenu rodičovskou odpovědnost, určit soudním rozhodnutím styk s dítětem (k tomu srov. Hrušáková, M., Králíčková, Z., Westphalová, L. a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§655-975). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 800-802).
S výše uvedeným koresponduje i ustálená rozhodovací praxe soudů a samotný výkon trestu odnětí svobody by proto (v zásadě) neměl být považován za důvod upřít rodiči ve výkonu trestu případně i přímý styk s nezletilým dítětem. V projednávané věci však soudy obou stupňů přiměřeně celou situaci zvážily a opatřily si dostatečné skutkové podklady pro závěr, že je „proti zájmu nezletilých dětí, aby přicházeli do kontaktu s otcem“, zejména, když jeho osobu neznají, viděli ho naposledy v 5 měsících jejich věku a není žádoucí, aby byly za účelem styku s ním přiváděny do prostor věznice (navíc za situace, kdy matka prohlašuje, že „děti nikam vodit nebude“) a aby tak byly konfrontovány s důvodem pobytu otce ve věznici [tj. i s tím, že se trestné činnosti násilného charakteru dopustil i vůči osobě, k níž mají blízký vztah (jejich tetě)]. Dovolací soud proto nesdílí názor dovolatele (otce), který považuje takový závěr za ústavně nekonformní, naopak, i podle Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 22/17) je především nezbytné, aby se obecné soudy vždy zabývaly možnostmi přímého i nepřímého styku s přihlédnutím ke specifickým okolnostem každého případu a aby svůj závěr v tomto směru také řádně odůvodnily a nikoliv pouze pomocí obecného konstatování, že návštěva ve vězení by pro nezletilé dítě mohla představovat trauma (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy).
Dovolací soud považuje v těchto souvislostech za důležité zdůraznit, že individuální okolnosti případu, zejména navázání vztahu nezletilého s rodičem již v době před uvězněním, bezpochyby hrají zcela zásadní roli, například i při tom, zda dítěti sdělit, že je rodič ve výkonu trestu odnětí svobody (aby se rodič z pohledu dítěte najednou bezdůvodně neodmlčel), a zda prohlubovat dříve vybudované emoční pouto do budoucna i přímým osobním kontaktem, anebo oboustranným nepřímým kontaktem pomocí dopisů, telefonátů, SMS zpráv, e-mailů nebo jiných prostředků elektronické komunikace (např. prostřednictvím Skypu nebo Facebooku). Jakkoliv je bezesporu z hlediska rodiče ve výkonu trestu odnětí svobody žádoucí, aby byl zachován kontakt s rodinou, mj. i z důvodu jeho motivace k resocializaci, obecným korektivem (jak již uvedeno výše) je vždy zájem dítěte. Soulad se zájmem dítěte však v posuzovaném případě nelze spatřovat v navázání prvotního uvědomělého kontaktu nezletilých (ve věku 8 let) s dosud neznámým otcem z výkonu trestu odnětí svobody (a to ani přímým ani oboustranným nepřímým stykem).
Dovolateli lze do určité míry přisvědčit, vytýká-li odvolacímu soudu „nesourodost“ výroku o pozastavení rodičovské odpovědnosti a (zároveň) o stanovení povinnosti matce poskytovat otci informace o nezletilých (přestože návrh otce na úpravu osobního styku s nezletilými byl samostatným výrokem zamítnut), která však nezakládá (zásadní) nesprávnost rozhodnutí. K tomu budiž řečeno, že ani odborná veřejnost nebyla v tomto ohledu zcela jednotná. Podle stávající komentářové literatury je povinnost informace mezi rodiči (§890 o. z.) zákonnou povinností, která je součástí práva na styk s dítětem. Na rozdíl od samotného práva na styk, které je realizováno jako vzájemná interakce mezi rodičem a dítětem, při které rodič realizuje svá rodičovská práva, lze na právo na informaci jako na styk pohlížet v omezené míře (k tomu srov. Hrušáková, M., Králíčková, Z., Westphalová, L. a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§655-975). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 865-866). S výměnou informací mezi rodiči v rámci styku počítá čl. 2 Úmluvy o styku s dítětem (vyhlášené pod č. 91/2005 Sb.), který ji řadí pod pojem styk s dítětem, podobně i Králíčková, Z. (in Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 1. díl. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1312), považuje-li podávání informací mezi rodiči za nejužší formu nepřímého styku.
Ke stanovení informační povinnosti mezi rodiči v projednávané věci lze dodat, že (jakkoliv v soudní praxi nebývá výrok rozhodnutí o povinnosti podávat druhému rodiči informace o dítěti příliš obvyklý) OSPOD rovněž považoval za adekvátní povinnost matky informovat otce o dětech, když osobní kontakt otce s dětmi vyloučil. Obdobně se vyjádřilo i Městské státní zastupitelství v Brně k doplnění odvolání otce s tím, že „otcem požadované poskytování informací 1x za měsíc lze považovat za nadbytečné“ (č.l. 443 spisu).
Pro úplnost, dovolací soud je toho názoru, že soudy nepochybily ani v tom, když v posuzovaném výjimečném případě nezjišťovaly názor nezletilých mladších 12 let na věc (§867 odst. 1 o. z.). Je mimo pochybnost, že dosažení stavu, který je v souladu s nejlepším zájmem dítěte, je cílem veškerého rozhodování ve vztazích mezi rodiči a dětmi, přičemž participační právo dítěte (právo být slyšeno v řízení) poskytuje způsob, jakým lze tohoto cíle dosáhnout. Ve výjimečných případech však může soud zjistit názor dítěte prostřednictvím zástupce či orgánu sociálně-právní ochrany dětí. V daném případě založeném svébytnými podmínkami konkrétní situace soudy (citlivě s ohledem na nezletilé,
kteří – jak vyplývá z výslechu matky před odvolacím soudem – sice vědí, že otec je ve výkonu trestu, ale „nechtějí se o něm bavit“ a „nechtějí ho vidět“) nepřistoupily k přímé participaci, neboť není v zájmu nezletilých, když otce ani neznají a když – a to i podle výše citovaného stanoviska městského státního zastupitelství v reakci na požadavek otce na zjištění osobního názoru dětí a na jejich výslech, příp. na vypracování znaleckého posudku z oboru psychologie – „nezletilí ve věku 8 let nejsou schopni přijmout informaci, že jejich otec je člověk, který se dopustil výše uvedených zvlášť závažných zločinů, navíc ve vztahu k osobě jim blízké“ (k tomu srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1376/2012, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 82, ročník 2013, nebo nález Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 2643/13).
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu je věcně správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s .ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání otce podle ustanovení §243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
S ohledem na ustanovení §23 z. ř. s. ve spojení s ustanovením §243b o. s. ř. nebylo žádnému z účastníků přiznáno právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 1. 2022
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu