ECLI:CZ:NS:2022:24.CDO.3128.2022.1
sp. zn. 24 Cdo 3128/2022-1067
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobců a) A. P. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Romanem Jelínkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Valentinská č. 56/11, a b) A. P. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Naděždou Priečinskou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Zborovská č. 619/49, proti žalovanému L. P. , narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. RNDr. Jiřím Exnerem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského č. 1107/15, o „popření“ dědického práva, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 15 C 72/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. března 2022, č. j. 24 Co 25/2022-980, 24 Cdo 26/2022-980, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci a) na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 900,50 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Romana Jelínka, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 1, Valentinská č. 56/11.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci b) na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 900,50 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Naděždy Priečinské, advokátky se sídlem v Praze 5, Zborovská č. 619/49.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 5. 2021, č. j. 15 C 72/2013-892, ve znění usnesení ze dne 24. 11. 2021, č. j. 15 C 72/2013-951, určil, že „A. P., narozený dne XY, a L. P., narozený dne XY, nejsou dědici ze závěti pořízené zůstavitelkou M. P., narozenou dne XY, zemřelou dne 4. 12. 2008, posledně bytem XY, formou notářského zápisu JUDr. Petra Bílka dne 12. 3. 2008“ (výrok I.), a rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobci a) náklady řízení ve výši 50 282,50 Kč (výrok II.), že žalobci b) se náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok III.) a že žalovaný je povinen nahradit České republice na účet Okresního soudu Praha-západ náklady řízení ve výši 38 476,41 Kč. Soud prvního stupně posuzoval závěť ze dne 12. 3. 2008 sepsanou notářským zápisem z hlediska toho, zda v době, kdy ji zůstavitelka pořizovala, mohla jednat v duševní poruše, která ji činila k tomuto právnímu úkonu neschopnou. Setrval na svém původním stanovisku, že podstatný je v tomto ohledu odborný závěr o tom, zda v dané době byly rozpoznávací nebo ovládací schopnosti zůstavitelky vymizelé potud, že nebyla schopná takový úkon učinit, a že odpověď na to je primárně závěrem odborným, jakkoli soud přihlíží i k dalším zjištěným skutečnostem. Původní rozhodnutí soudu prvního stupně vycházelo ze znaleckého posudku 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy, který připouštěl kolísavý průběh choroby a uzavřel, že nelze kategoricky uzavřít, že by k 12. 3. 2008 zůstavitelka trpěla duševní poruchou, která by významně negativně ovlivnila její rozpoznávací a ovládací schopnosti. S ohledem na další procesní vývoj (za situace, kdy další předestřené znalecké posudky a výpovědi MUDr. Procházky a prof. MUDr. Rabocha, CSc., dospěly k závěru opačnému) soud prvního stupně nemohl pominout tyto další navržené důkazy. Soud prvního stupně své závěry opřel o znalecké posudky Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, prof. MUDr. Rabocha, CSc., MUDr. Procházky a revizní znalecký posudek Ústřední vojenské nemocnice v Praze, které jsou zajedno v tom, že shromážděné podklady – záznamy o vyšetřeních – jsou dostatečné (byť nejsou přesně z daného časového období) pro učinění kategorického závěru, že zůstavitelka pořídila závěť dne 12. 3. 2008 ve stavu, kdy jednala v duševní poruše (vyvolané či podporované zcela evidentním organickým podkladem), která ji činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou. Konstatoval, že tyto znalecké posudky jsou provedeny řádně, nejsou v nich logické rozpory, navzájem si neodporují, když odborný závěr 3. lékařské fakulty UK o nedostatečnosti podkladů pro závěr a o možném kolísání shledané poruchy zůstal izolovaný, a že objasnily též, že jde o typ onemocnění, které není pro laika seznatelné, neboť ani pro praktického lékaře či notáře při jejich činnosti nemusí být tato porucha rozpoznatelná. V tomto směru pak soud prvního stupně přistupoval k výpovědi svědků, resp. k listinným důkazům, které slouží spíše jako okrajový zdroj informací o psychotických příznacích u zůstavitelky, když je v zásadě možné, že se zůstavitelka nejevila svému okolí jako osoba s duševním onemocněním.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 3. 2022, č. j. 24 Co 25/2022-980, 24 Cdo 26/2022-980, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v meritu věci (výrok III.); v nákladových výrocích jej změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit náklady řízení žalobce b) ve výši 33 396 Kč (výrok I.) a že výše nákladů řízení žalobce a) činí 70 282,50 Kč (výrok II.). Současně rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení žalobci a) ve výši 3 388 Kč (výrok IV.) a žalobci b) ve výši 6 720 Kč (výrok V.). Pokud jde o meritum věci, odvolací soud se zcela ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že posuzovaná závěť zůstavitelky ze dne 12. 3. 2008, sepsaná notářským zápisem notáře v Praze JUDr. Petra Bílka pod sp. zn. N 105/2008, NZ 84/2008, Z 798, je absolutně neplatným právním úkonem zůstavitelky. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně měl v projednávané věci po skutkové stránce za bezpečně zjištěné, že „zůstavitelka k datu sepisu této posuzované závěti jednala v duševní poruše, která ji činila k tomuto právnímu úkonu neschopnou, protože nebyla schopna posoudit následky tohoto svého právního úkonu“. Odvolací soud, zcela ve shodě se soudem prvního stupně, vycházel pro toto své konstatování ze „shodných a přesvědčivých“ odborných závěrů čtyř písemných znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, včetně revizního znaleckého posudku, vypracovaných Lékařskou fakultou Univerzity Palackého v Olomouci, prof. MUDr. Jiřím Rabochem, DrSc., MUDr. Ladislavem Procházkou a Ústřední vojenskou nemocnicí v Praze (revizní ústavní znalecký posudek), jakož i výslechu těchto znalců, resp. zástupce znaleckých kolektivů – zpracovatelů znaleckých posudků, které měl za „logicky, nerozporně a přesvědčivě podané lékařskými odborníky ve svém oboru – psychiatry“. Znalci v projednávané věci vyvrátili odborný závěr, uvedený ve znaleckém posudku Univerzity Karlovy v Praze, 3. lékařské fakulty, o nedostatečnosti lékařských podkladů pro možný závěr o přítomnosti duševní poruchy k posuzovanému datu u zůstavitelky a o možnosti vlivu kolísání duševního stavu zůstavitelky z hlediska izolovanosti u ní přítomného bludu, pokud se jinak jednoznačně shodli na tom, že shromážděné záznamy o lékařských vyšetřeních zůstavitelky jsou dostatečným podkladem pro závěr o tom, že duševní porucha – organická porucha s bludy – byla k rozhodnému datu u zůstavitelky přítomna stabilně. Znalci (a to včetně znalců Univerzity Karlovy v Praze, 3. lékařské fakulty) se zároveň shodli i na tom, že psychiatrická diagnóza zůstavitelky (porucha přizpůsobení), stanovená R., byla chybná. Odvolací soud uzavřel, že závěry těchto posudků, opět včetně znalců Univerzity Karlovy v Praze, 3. lékařské fakulty, rovněž přesvědčivě objasnily to, že v případě daného typu duševního onemocnění zůstavitelky nemuselo být toto pro laika, nikoliv lékaře – psychiatra, z osobních kontaktů se zůstavitelkou v posuzované době u zůstavitelky seznatelné, a to včetně praktického lékaře či notáře, který při své činnosti rovněž má určité zkušenosti při posuzování duševního stavu, resp. jeho projevů, u osob pořizujících pro případ své smrti. V tomto ohledu tak nebylo ani pro odvolací soud rozhodující to, že svědci, kteří byli slyšeni v tomto řízení, včetně notáře, nevypovídali o žádných psychotických příznacích zůstavitelky, jichž by si u ní všimli.
Proti rozsudku odvolacího soudu (výroku ve věci samé a „návazně i nákladové povinnosti, kterou mu v souvislosti s neúspěchem ve sporu soud uložil“) podal žalovaný dovolání. Je přesvědčen, že obecný soud se ve smyslu přípustných dovolacích důvodů dopustil jistého excesu, když se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce, do jaké míry je znalecký posudek imperativním, nad ostatními důkazy dominujícím a pochybnostem nepodléhajícím podkladem pro skutkový závěr, zásadní pro meritorní rozhodnutí o předmětu sporu, a v jakém rozsahu je soud povinen hodnotit znalecké posudky (co do jejich váhy) v kontextu všech důkazů v řízení provedených. K tomu odkázal na rozhodovací praxi dovolacího soudu (ve věcech sp. zn. 30 Cdo 35/2008, 22 Cdo 1810/2009, 25 Cdo 878/2014 a 22 Cdo 4445/2018). Žalovaný zároveň konstatoval, že nemá povědomost o tom, že by se dovolací soud někdy vyjadřoval k situaci, kdy obecný soud rozhodl o neplatnosti závěti na základě několika lékařských posudků co do závěrů rozporných, jsa povinován respektem k interpretační zásadě favor testamenti, resp. favor validi actionis, vtělené do ust. §1494 odst. 2, resp. §574 občanského zákoníku. K řešení předestírá právní otázku, jak v celkovém náhledu vnímat institut pochybnosti o použitelnosti pořízených psychiatrických posudků k nežijícím osobám pro rozhodování v otázce platnosti jejich právního jednání, která je v případě pochybností ze zákona favorizovaná. V této souvislosti navíc zdůrazňuje, že sporná závěť byla sepsána formou notářského zápisu se všemi náležitostmi a notář, který ji sepisoval, před soudem stvrdil, že při osvědčování takového úkonu má nástroje k ověření způsobilosti zůstavitele právně jednat a že jich také při sepisování předmětné závěti řádně využil. Shrnul, že soud de facto rezignoval na výsledky velmi rozsáhlého skutkového dokazování provedeného s velkou pečlivostí v obou fázích nalézacího řízení, že jako jediné východisko k právnímu posouzení otázky platnosti notářsky sepsané závěti postavil pouze většinový názor zapojených znalců – lékařů z odvětví psychiatrie, kteří uvedli, že zůstavitelka nebyla v den sepsání závěti k takovému právnímu jednání způsobilá, ačkoli žádný z nich zůstavitelku, která byla v době pořízení posudků už mnoho let po smrti, nikdy neviděl a dochovaná lékařská dokumentace byla nejen velmi chudá, ale obsahově rozporná, když k tomu jeden prestižní znalecký ústav důvodně a přesvědčivě vyloučil možnost z dochované lékařské dokumentace zpětně stanovit byť i jen pravděpodobnostní závěr o (ne)způsobilosti zemřelé k sepisu závěti s daným obsahem a v danou dobu. Zdůraznil, že důkazní situace je zvláštní tím spíše, že dochované a posuzované lékařské zprávy nejsou podklady konsensuálními. Rovněž namítl, že soudy obou stupňů odmítly provést důkaz významný pro jeho obranu, aniž přesvědčivě vyložily důvody, proč tak neučinily (srov. např. IV. ÚS 1891/18). Odmítnutí soudu provést navržený a odůvodněný důkaz považuje žalovaný za přinejmenším nevyhovující imperativu náležitého odůvodnění, proč důkaz proveden nebyl, vyslovenému v po léta konstantní rozhodovací praxi vyšších soudů (např. 6 Cdo 344/71, III. ÚS 69/99). Žalovaný vyjádřil názor, že aprobace důkazního postupu obou soudů v napadené věci jako standardu by měla za následek hluboký otřes co do právních jistot ohledně právního jednání již nežijících osob a že nelze připustit absolutizaci východiska, že (jedině) psychiatr může rozpoznat omezení rozpoznávacích a ovládacích schopností nežijící osoby, a to na základě pěti zpráv o ambulantním psychiatrickém vyšetření, z nichž tři duševní chorobu nediagnostikují, popírají existenci bludu a shledávají kognitivní funkce pacientky v normě. Uzavírá, že napadená rozhodnutí svědčí o bezradnosti soudu v řešení procesní otázky, jakou váhu a jaké postavení má znalecký posudek v soustavě důkazních prostředků a jak s ním při volném hodnocení důkazů nakládat. Dodává, že tuto otázku nalézací soud v prvním rozhodnutí (zrušeném z procesních důvodů) vyřešil správně a žalovaný nevidí přesvědčivý důvod, proč by se od svého předchozího náhledu měl zásadně odklonit. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. S odkazem na §243 odst. b) o. s. ř. požádal, aby dovolací soud rozhodl, že se odkládá právní moc rozsudků soudů obou stupňů, neboť pravomocné ukončení a originální nabytí majetku v tomto dědickém okruhu by bylo v případě vyhovění tomuto dovolání velmi obtížné vrátit zpět k předchozímu stavu tak, aby mohlo být znovu projednáno dědictví podle závěti prozatím soudem popřené.
Žalobce a) ve vyjádření k dovolání uvedl, že směřuje zejména proti skutkovým závěrům nalézacího a odvolacího soudu stran způsobilosti zůstavitelky učinit závěť dne 12. 3. 2008 a že dovolacímu soudu údajně předkládá k posouzení právní otázku, kterou ovšem jasně nedefinuje, a navrhl, aby dovolací soud dovolání „zamítl“ a přiznal mu náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce b) ve vyjádření k dovolání rovněž namítl, že dovolání nesplňuje podmínky pro přípustnost, když z přezkumu u Nejvyššího soudu jsou vyloučena skutková zjištění obecných soudů, postup soudů při provádění důkazů a jejich hodnocení. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání „zamítl“ a přiznal mu náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit. Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10 o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání žalovaného není ve smyslu §237 o. s ř. přípustné.
Podle ustanovení §3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), se při dědění použije právo platné v den smrti zůstavitele. Jelikož zůstavitelka v projednávané věci zemřela dne 4. 12. 2008, soudy správně postupovaly při posouzení platnosti závěti podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Nejvyšší soud předesílá, že rozhodnutí odvolacího soudu je v otázce posouzení závěti zůstavitelky ze dne 12. 3. 2008 jako neplatné, a to v důsledku neschopnosti zůstavitelky v době pořízení závěti právně jednat, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle níž je v řízení zapotřebí především zjistit existenci duševní poruchy a zda tato duševní porucha měla vliv na schopnost jednající osoby posoudit následky svého jednání a ovládnout svou vůli. Zjišťování těchto právně významných skutečností (z povahy věci) vyžaduje znalecké posouzení. Znalecký posudek by tedy měl být (z hlediska odborného posouzení zdravotního stavu osoby, jež v předmětném období měla učinit právní úkon v duševní poruše) odborným podkladem ve formě důkazu, který ve spojitosti s dalšími důkazy by měl soud vést k tvorbě jeho závěru o tom, zda posuzovaná osoba v inkriminovaný okamžik při uzavírání předmětného právního úkonu jednala v duševní poruše či nikoli. K závěru o neplatnosti právního úkonu (závěti) učiněného v duševní poruše přitom není třeba, aby ovládací a rozpoznávací schopnosti zůstavitele byly zcela vymizelé, ale postačí, byly-li podstatně sníženy (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5331/2016; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2224/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2022, sp. zn. 24 Cdo 1056/2022). Rovněž není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak (a to ani za stávající obdobné hmotněprávní úpravy neplatnosti právního jednání dle ust. §581 o. z.).
Již z uvedeného je zřejmé, že dovolatel nesprávně staví svou dovolací argumentaci na domnělém odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe v otázce, do jaké míry je znalecký posudek imperativním, nad ostatními důkazy dominujícím a pochybnostem nepodléhajícím podkladem pro skutkový závěr. Přitom odkazuje na již zmíněná rozhodnutí odvolacího soudu, aniž by označil právní otázku jimi řešenou a v čem shledává odchýlení odvolacího soudu od uvedené rozhodovací praxe. Ve svém důsledku tak napadá hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. (srov. ust. §241a odst. 1 věty první a §242 odst. 3 věty první o. s. ř.), které nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2022, sp. zn. 24 Cdo 1359/2022). Dovolací soud neshledává důvod zabývat se předestřenou otázkou ani jako zásadní procesní otázkou, která je dovolatelem generalizována ve vazbě na rozhodování o platnosti právního jednání již nežijících osob, a to již z toho důvodu, že v ustálené rozhodovací praxi k otázce platnosti právního úkonu podle §38 odst. 2 obč. zák. se v drtivé většině řešila právě neplatnost právních úkonů učiněných osobami, které v době vzniku sporu již nežily.
V posuzované věci soud prvního stupně i soud odvolací v odůvodnění svých rozsudků jasně vyložily, jakými úvahami byly vedeny při hodnocení všech důkazů (nejen znaleckých posudků), k tomu podrobněji viz rekapitulace průběhu řízení před soudy obou stupňů. Jmenovitě odvolací soud se v napadeném rozhodnutí zákonu odpovídajícím způsobem (§157 odst. 2 o. s. ř.) vypořádal se všemi v řízení provedenými důkazy, maje dostatečně na zřeteli, že znalecký posudek nemůže být izolován od ostatního potřebného dokazování (zdůraznil, že pro odvolací soud nebylo rozhodující, že řada svědků, kteří byli slyšeni, včetně notáře, nevypovídala o žádných psychotických obtížích zůstavitelky, neboť v rámci odvolacího řízení bylo především přesvědčivě objasněno, že v případě daného typu duševního onemocnění zůstavitelky nemuselo být toto pro laika „seznatelné“), a dostatečně jasně vyložil, proč považoval za stěžejní právě znalecké zkoumání (neměl dán žádný důvod k tomu, aby při svém rozhodování nevycházel ze souladných závěrů čtyř znaleckých posudků, včetně revizního znaleckého posudku, jakož i výslechů těchto znalců, resp. zástupců znaleckých kolektivů, a aby otázku existence duševní poruchy zůstavitelky k datu sepisu posuzované závěti vyhodnotil jinak). Vzhledem k uvedenému tedy skutkové hodnocení soudů obou stupňů nelze označit za vnitřně rozporné a (s ohledem na okolnosti případu) lze konstatovat, že skutkový závěr byl jasně vymezen.
Dovolatel se rovněž mýlí, namítá-li, že soudy odmítly provést důkaz významný pro jeho obranu, aniž přesvědčivě vyložily důvody, proč tak neučinily. Dovolací soud připomíná, že dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Odvolací soud ve svém rozhodnutí uvedl (viz bod 25. odůvodnění), že v návaznosti na souladné a přesvědčivé jednoznačné závěry čtyř znalců nepůsobí nedostatek zjišťování rozhodného stavu věci ta skutečnost, že soud prvního stupně neprovedl v řízení navržený výslech svědka R. I z pohledu odvolacího soudu totiž tento důkaz, pokud by byl proveden, již jen z hlediska tvrzení žalovaného o tom, co by jím mohlo být zjištěno, není způsobilý zvrátit skutkové i právní závěry soudu přijaté v této věci tak, aby bylo možné uzavřít, že je vyvrací či podstatně zpochybňují ve správnosti. Je totiž velmi pravděpodobné to, že by R., pokud by byl v řízení jako svědek slyšen, setrvával na své diagnóze zůstavitelky, o níž se ostatní znalci (včetně 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze) shodli na tom, že je vadná.
Konečně, k dovolací námitce, podle níž je odvolací soud povinován respektem k interpretační zásadě „favor testamenti“, budiž ve stručnosti dodáno, že v poměrech projednávané věci je nepřípadný poukaz dovolatele na zásadu vtělenou do §1494 odst. 2 o. z., podle níž je třeba závěť zůstavitele uznat a vykládat spíše jako platnou než jako neplatnou a postupovat přitom tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele, stejně jako na princip zakotvený v §574 o. z., podle kterého platí, že na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné, a to již z toho důvodu, že soudy v projednávané věci při posouzení závěti postupovaly podle práva platného v den smrti zůstavitelky (tedy obč. zák., nikoliv o. z.). Pokud by bylo bráno v úvahu, že rozhodovací praxe po 1. 1. 2014 tato výkladová pravidla převzala, dovolatel pak pomíjí, že tato pravidla jsou svou povahou pravidly interpretačními, která se uplatní teprve v případě, kdy vzniknou pochybnosti o významu v něm projevené vůle, neboť je nejasná nebo obtížně srozumitelná. O takový případ se však v posuzované věci nepochybně nejedná.
Dovolací námitky, jimiž žalovaný jednak uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 věty první o. s. ř., a z nichž nevyplývá žádná právní otázka, jež by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř., nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalovaného není důvodné; proto jej podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že dovolání, kterým žalovaný napadá rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu („návazně i nákladové povinnosti, kterou mu v souvislosti s neúspěchem ve sporu soud uložil“), není přípustné ani potud, směřuje-li proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení (výrok I., II. a IV a V.) [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (ve znění účinném od 30. 9. 2017)].
Dovolatel v dovolání rovněž navrhl „odklad právní moci“ napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní soud již ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Z obdobných důvodů se proto dovolací soud návrhem dovolatele nezabýval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 12. 2022
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu