ECLI:CZ:NS:2022:24.CDO.3173.2022.1
sp. zn. 24 Cdo 3173/2022-319
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci nezletilého AAAAA (pseudonym) , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného opatrovníkem Statutárním městem Plzeň, se sídlem úřadu městského obvodu Plzeň 1 v Plzni, alej Svobody č. 60, syna rodičů A. B. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Marianem Francem, advokátem se sídlem v Plzni, Škroupova č. 796/10, a I. S. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. MUDr. Janou Kollrossovou, advokátkou se sídlem v Plzni, náměstí Republiky č. 202/28, za účasti Krajského státního zastupitelství v Plzni, se sídlem v Plzni, Veleslavínova č. 27/38, o zbavení otce rodičovské odpovědnosti a udělení souhlasu k podání žádosti o změnu příjmení, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 6 P 78/2020, o dovolání otce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. března 2022, č. j. 11 Co 193/2021-267, takto:
Rozsudek krajského soudu se (s výjimkou části výroku I, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 24. června 2021, č. j. 6 P 78/2020-194, ve spojení s opravným usnesením ze dne 26. července 2021, č. j. 6 P 78/2020-201, ve výroku o udělení souhlasu za otce k podání žádosti o změnu příjmení nezletilého AAAAA) zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Matka se návrhem podaným dne 21. 4. 2021 u soudu prvního stupně domáhala, aby byl otec zbaven rodičovské odpovědnosti k nezletilému AAAAA, a současně aby jí soud dal souhlas ke změně příjmení nezletilého AAAAA z příjmení AAAAA na příjmení AAAAA1. Návrh odůvodnila tím, že ačkoliv má otec upraven s nezletilým styk, „o nezletilého se naprosto nezajímá“, „syna dlouhodobě nenavštěvuje“ a díky tomu „syn svého otce nezná a je to pro něho cizí osoba“, že otec „je krajně nezodpovědný“ a v podstatě po celou dobu života syna byl až na krátký okamžik, kdy žil u matky, „stále závislý na alkoholu a jeho život se od toho odvíjel, tj. dluhy, nezájem o rodinu, neschopnost samostatného života, žije v nepořádku, často bez elektřiny atd.“, že matka potřebuje se synem žít a v zásadních věcech potřebuje od otce souhlas, který „bohužel v tomto směru naprosto nefunguje a chová se tak, jako by syna neměl“. Dle matky je dále vhodné, aby syn měl stejné jméno jako ona, což by jí „výrazně usnadnilo běžné fungování“, ale není schopná souhlas od otce získat, neboť je pro ni nekontaktní.
Okresní soud Plzeň-sever rozsudkem ze dne 24. 6. 2021, č. j. 6 P 78/2020-194, ve spojení s opravným usnesením Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 26. 7. 2021, č. j. 6 P 78/2020-201, zbavil otce, I. S., rodičovské odpovědnosti k nezletilému AAAAA (výrok I), udělil za otce souhlas k podání žádosti o změnu příjmení nezletilého AAAAA na AAAAA1 (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Na základě zjištění, že rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 23. 4. 2019, č. j. 6 Nc 13193/2018-52, byla schválena dohoda rodičů, podle které byl nezletilý svěřen do péče matce a otci bylo stanoveno platit výživné počínaje od 18. 9. 2018 ve výši 3 000 Kč, že rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 20. 10. 2020, č. j. 6 P 78/2020-110, soud schválil dohodu rodičů, podle které byl otec oprávněn se stýkat s nezletilým AAAAA každý sudý týden v roce v sobotu od 09.00 hodin do 12.00 hodin a v období Vánoc každý rok 26. 12. od 09.00 hodin do 12.00 hodin za přítomnosti matky v místě bydliště matky, a z provedeného dokazování soud prvního stupně dovodil, že otec „závažným způsobem zanedbává svou rodičovskou odpovědnost“ tím, že se „od narození nezletilého nepodílel na péči o nezletilého, nežil s matkou ve společné domácnosti“, že „v kontaktu s nezletilým byl v podstatě první dva měsíce“, že „v srpnu 2019 nastoupil do protialkoholní léčebny na 4 měsíce“, že „rozhodnutím ze dne 10. 2. 2021 byl odsouzen pro trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky, kdy předmětného jednání se dopustil v prosinci 2020“, že otec tak „zcela problém s alkoholem dořešen nemá“, dále že otec „měl řadu dluhů“, „byl sedmkrát trestán“, „neplnil od narození nezletilého dobrovolně vyživovací povinnost“ a „ta je plněna až na základě nařízeného výkonu rozhodnutí“, ani „neplnil nic nad rámec běžného výživného“, navíc že otec „nevyužívá osobní styk“, „s matkou nezletilého nedokážou komunikovat“ a ani „nehledal jiné řešení, jak dosáhnout zprostředkování kontaktu, nerealizuje soudem určený styk“. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že otec „závažným způsobem zanedbává rodičovskou odpovědnost“, a proto jej podle §871 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, zbavil rodičovské odpovědnosti k nezletilému, s tím, že otci také zaniká právo stýkat se s nezletilým, neboť zachování práva otce na styk s nezletilým by nebylo v zájmu nezletilého, pro kterého je otec zcela cizí člověk. Soud prvního stupně dále uzavřel, že „v zájmu nezletilého je změna příjmení“, neboť bylo prokázáno, že otec „neprojevuje o nezletilého vážně míněný zájem, nerealizuje styk, nijak se nepodílí na péči, výživné platí po nařízeném výkonu rozhodnutí“ a „s matkou nezletilého nejsou schopni komunikovat“, a která tak „přispěje ke spojení nezletilého s členy rodiny, kteří o něj pečují, a bude pro něj snazší vstup do dětského kolektivu, pokud ponese shodné jméno s matkou, která o něj pečuje“.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 1. 3. 2022, č. j. 11 Co 193/2021-267, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Po doplnění dokazování a poté, co dovodil, že sankci zbavení rodičovské odpovědnosti je soud „povinen použít“ tehdy, je-li dán některý z předpokladů uvedených taxativně v ustanovení §871 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, resp. je-li naplněna některá ze skutkových podstat v něm uvedených, přičemž „zájem dítěte není relevantní“, se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že v daném případě otec neplnil jednotlivé atributy rodičovské odpovědnosti, neboť „o nezletilého od jeho narození v podstatě nikdy nepečoval, nikdy s ním ani nežil (vyjma jediného měsíce, kdy pobýval u matky po ukončení předchozího protialkoholního léčení)“, že „dlouhodobě neprojevuje žádný zájem o zdraví nezletilého AAAAA, o jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj“, že ani upravený poměrně úzký rozsah styku s nezletilým „nedodržoval“ a na domluvený termín styku „se nedostavil“, že „dlouhodobě se nijak nepodílí na zajišťování výchovy nezletilého ani jeho vzdělání“, že „bagatelizoval své problémy s alkoholem“, že i po vyhlášení odvoláním napadeného rozsudku „se ani v jednom případě nepokusil o navázání kontaktu s nezletilým“, ani „nekontaktoval orgán sociálně-právní ochrany dětí, aby se pokusil navázat s nezletilým kontakt“. Odvolací soud nesdílel námitku otce týkající se jeho psychického stavu způsobeného následky úrazu s odůvodněním, že nezletilý AAAAA se narodil šest roků po úrazu otce, tedy „v dostatečném časovém odstupu, aby se otec s následky úrazu vypořádal, byť i za pomoci terapie“, a dále dovodil, že „nelze chování otce vůči nezletilému a neplnění povinností vyplývajících z rodičovské odpovědnosti omlouvat otcovým užíváním alkoholu, případně tím, že alkoholismus je nemoc“. Odvolací soud tedy jednak dospěl k závěru, že jestliže se otec v přezkoumávané věci o nezletilého AAAAA v podstatě od jeho narození nezajímá a neučinil nic, čím by naplnil svoji otcovskou roli, pak „svoji rodičovskou odpovědnost a její výkon dlouhodobě závažně zanedbává“, a že ani jeho postoj v průběhu odvolacího řízení „nesvědčí o tom, že je schopen, ochoten a připraven se své rodičovské odpovědnosti, jejího výkonu a z toho plynoucích povinností ujmout“, jednak souhlasil s udělením souhlasu matce s podáním žádosti o změnu příjmení nezletilého z důvodů uvedených již v rozhodnutí soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal otec nejprve ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 20. 6. 2022, sp. zn. I. ÚS 1451/22, odmítl z důvodu, že otec dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky, jež má k dispozici k ochraně jeho práv, a poté podal dovolání. Podle dovolatele napadený rozsudek „závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která má být po právní stránce dovolacím soudem vyřešena jinak s ohledem na znění Listiny základních práv a svobod, Úmluv, Ústavy a občanského zákoníku a na judikaturu tohoto se týkající, ale zejména s ohledem na obsah spisu“, a má za to, že „obecné soudy chybně zjistily skutkový stav“, který pak „zcela chybně právně posoudily“. Soudům vytýká, že „řádným způsobem nebyla ochráněna jak jeho rodičovská práva, tak právo nezletilého znát své rodiče a stýkat se s nimi“, že vůbec nepřihlédly k tomu, že vazbu mezi otcem a synem „negativně od samého počátku ovlivňovala a narušovala matka“, a to s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3522/2009, dle kterého „na závažné zanedbávání rodičovské zodpovědnosti nebude možné usuzovat tam, kde výkonu zodpovědnosti jednoho z rodičů – mimo objektivní důvody - brání i postoj druhého z rodičů“, a „je třeba zkoumat, zda a do jaké míry bylo případné zanedbávání rodičovské zodpovědnosti ovlivněno druhým z rodičů“, dále namítá, že odvolací soud nepřihlédl ani k tomu, že to, že je závislý na alkoholu, „opakovaně řešil podstoupením ústavní léčby“, v průběhu které „neměl kapacitu ani možnost“ řešit styk se synem a jiné otázky, než je absolvování léčby, že „další formy styku s dítětem za současné protialkoholní léčby a epidemiologických opatření možné nebyly“ a že výživné bylo placeno prostřednictvím exekuce, tato povinnost je řádně plněna a nemá jak prokázat, že by výživné platil i dobrovolně. Dovolatel také namítá, že v rámci řízení navrhoval, aby bylo případně omezeno jeho právo styku s nezletilým, čímž by „nepochybně byla jeho rodičovská práva velmi výrazně omezena“, a „nebylo důvodu nerozhodnout o takovémto omezení rodičovských práv“, naopak má, s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3310/2011, za to, že „zbavení rodičovské zodpovědnosti je nejtvrdším zásahem do vztahů mezi rodiči a dětmi“ a že „v případě zanedbávání povinností rodičem musí být dán jeho tak značný stupeň, že zbavení rodičovské zodpovědnosti je jediným účinným prostředkem ochrany dítěte“, a že v daném případě „nedošlo z jeho strany k tak závažnému zanedbávání rodičovské odpovědnosti“, aby bylo namístě jej zbavit rodičovské odpovědnosti s tím, že ani nebyl zachován styk s rodičem - otce se synem, a tedy že takový postup soudu „není v žádném případě v zájmu nezletilého dítěte“, a že tak došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci a k zásahu do základních lidských práv a svobod zaručených Ústavním pořádkem dovolatele i jeho nezletilého syna, a to do jejich práv na spravedlivý proces, na ochranu soukromí, rodičovství, a do práva dítěte znát své rodiče a být s nimi v kontaktu, to vše podle čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „LZPS“) a dále ujednání Úmluvy o ochraně lidský práv a svobod a Úmluvy o právech dítěte, neboť „jako prvořadý nebyl brán zřetel na zájem dítěte, ale šlo jen o jakési další potrestání otce za život, který vedl v minulosti“, a že napadená rozhodnutí jsou s ohledem na věk dítěte a celkovou situaci v podstatě konečným rozhodnutím o tom, že dítě nebude mít možnost poznat svého rodiče a otec bude zbaven reálné šance výchovně syna ovlivňovat“. Vzhledem k uvedenému otec navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu včetně rozsudku soudu prvního stupně.
Opatrovník nezletilého (dále též jen „OSPOD“) k dovolání otce uvedl, že otec až doposud „OSPOD nekontaktoval osobně, písemně ani telefonicky s žádostí o pomoc, aby se obnovil kontakt s nezletilým dítětem“, že nezletilý otce nezná a otec neprojevuje dlouhodobě žádný zájem o zdraví nezletilého syna, o jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, a protože i soudy prvního i druhého stupně dospěly k závěru, že otec závažným způsobem zanedbává rodičovskou odpovědnost, navrhl, aby dovolací soud potvrdil rozsudek odvolacího soudu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního
řádu – dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 3 věta druhá o. s. ř., neboť dovolatel byl odvolacím soudem nesprávně poučen o tom, že dovolání není přípustné, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Otec v podaném dovolání kromě jiného namítá, že soudy chybně zjistily skutkový stav, když nepřihlédly k jím uváděným skutečnostem, např. že vazbu mezi otcem a synem negativně od samého počátku ovlivňovala a narušovala matka, že závislost na alkoholu opakovaně řešil podstoupením ústavní léčby, navrhuje, aby k důkazu byl proveden také důkaz přepisem zvukového záznamu jednání odvolacího soudu ze dne 1. 3. 2022 a jeho přečtení či přehrání, neboť protokol o jednání neodráží argumentaci stran a postoj soudu, a že z tohoto důvodu věc soudy také chybně právně posoudily. Dovolatel však nebere náležitě v úvahu, že touto námitkou uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a proto dovolací soud nemohl správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska této námitky, která není způsobilá založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř., přezkoumat.
V projednávané věci závisí rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení otázky hmotného práva, zda je třeba v případě zbavení rodiče rodičovské odpovědnosti přihlédnout k zájmům nezletilého dítěte a v kladném případě zda za okolností daných v posuzované věci vyžaduje zájem nezletilého dítěte, aby byl otec zbaven rodičovské odpovědnosti.
Vzhledem k tomu, že při řešení těchto právních otázek se odvolací soud odchýlil
od zákonného ustanovení, jakož i ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání otce je podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení §865 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) rodičovská odpovědnost náleží stejně oběma rodičům. Má ji každý rodič, ledaže jí byl zbaven.
Podle ustanovení §866 o. z. pro rozhodnutí soudu, které se týká rozsahu rodičovské odpovědnosti nebo způsobu či rozsahu, v jakém ji rodiče mají vykonávat, jsou určující zájmy dítěte.
Podle ustanovení §870 o. z. nevykonává-li rodič svoji rodičovskou odpovědnost řádně a vyžaduje-li to zájem dítěte, soud jeho rodičovskou odpovědnost omezí, nebo omezí její výkon, a zároveň stanoví rozsah tohoto omezení.
Podle ustanovení §871 odst. 1 o. z. zneužívá-li rodič svoji rodičovskou odpovědnost nebo její výkon, anebo svoji rodičovskou odpovědnost nebo její výkon závažným způsobem zanedbává, soud jej jeho rodičovské odpovědnosti zbaví.
Rodičovská odpovědnost je ze své podstaty ochranný institut, neboť dítě po dlouhou dobu není schopno samo obstarávat své záležitosti a realizovat své zájmy. Rodičovskou odpovědnost vykonávají rodiče způsobem a v míře odpovídající stupni vývoje dítěte (srov. §880 o. z.). Povinnosti a práva vyplývající z rodičovské odpovědnosti jsou rodiče povinni vykonávat v zájmu dítěte (srov. §875 odst. 1 o. z.). Rodičovská odpovědnost zahrnuje povinnosti a práva rodičů, která spočívají v péči o dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, v ochraně dítěte, v udržování osobního styku s dítětem, v zajišťování jeho výchovy a vzdělání, v určení místa jeho bydliště, v jeho zastupování a spravování jeho jmění; vzniká narozením dítěte a zaniká, jakmile dítě nabude plné svéprávnosti. Trvání a rozsah rodičovské odpovědnosti může změnit jen soud (srov. §858 o. z.).
Dovolací soud se k důvodům pro zbavení či omezení rodičovské odpovědnosti (dříve terminologicky vymezené jako „rodičovská zodpovědnost“) podrobně vyjadřoval již za úpravy provedené zákonem č. 94/1963 Sb., o rodině (dále též jen „zák. o rodině“), který byl s účinností od 1. 1. 2014 nahrazen o. z.; s ohledem na obsahově podobné vymezení institutu zbavení či omezení rodičovské odpovědnosti se dosud dosažené (a níže rozvedené) závěry uplatní i nadále. Ustálená soudní praxe dovolacího soudu vychází v této souvislosti z názoru (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1376/2012, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 82, ročník 2013), že zbavení rodičovské zodpovědnosti má sankční charakter a představuje nejtvrdší zásah do vztahů mezi rodiči a dětmi. K naplnění skutkové podstaty zbavení rodičovské zodpovědnosti musí být splněna jedna ze dvou skutečností předvídaných v hypotéze ustanovení §44 odst. 3 zák. o rodině, a to, že rodič svou rodičovskou zodpovědnost nebo její výkon zneužívá, anebo ji závažným způsobem zanedbává. Aby byl tento zásah odůvodněný, nestačí ojedinělé vybočení nebo opomenutí rodičovské péče. Zejména v případě zanedbávání povinností rodičem musí být dán jeho tak značný stupeň (intenzita), že zbavení rodičovské zodpovědnosti je jediným účinným prostředkem ochrany dítěte.
Za zneužívání rodičovské zodpovědnosti je především považováno ohrožení tělesného a duševního vývoje dětí, umožnění jim páchat trestnou činnost, svádění k nemorálnímu způsobu života, týrání dětí apod. Za závažné zanedbávání rodičovské zodpovědnosti se považuje zejména dlouhodobé neplnění rodičovských práv a povinností k nezletilému, absolutní nezájem o nezletilého, zejména o jeho výchovu a výživu, trvalé ponechání dítěte ve výchovném zařízení spojené s nezájmem o toto dítě a s neprojevením snahy převzít je do rodinné výchovy, nemorální způsob života rodičů, soustavné neplnění vyživovací povinnosti k dítěti, trestní postih pro zanedbávání povinné výživy apod. (srov. stanovisko Nejvyššího soudu SR ze dne 28. 6. 1989, sp. zn. Cpj 19/89, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, ročník 1990, nebo například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 24 Cdo 2380/2019, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. 24 Cdo 4217/2019). Doba, po kterou jeden z rodičů rodičovskou zodpovědnost řádně nevykonával, sama o sobě nepředstavuje rozhodující skutečnost pro zbavení rodičovské zodpovědnosti. Rozhodující je intenzita takového chování, které musí být závažné a zaviněné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3522/2009, na které dovolatel ve svém dovolání také odkazuje).
Z uvedeného vyplývá obecný korektiv pro uvedený krajní zásah do vztahu mezi rodičem a dítětem, spočívající v tom, že takový zásah musí být současně „jediným účinným prostředkem ochrany dítěte“; potřeba jeho provedení musí v každém konkrétním případě, z hlediska intenzity řádného nevykonávání rodičovské zodpovědnosti rodičem, převážit nad právem dítěte na rodinný život, zachování rodinných svazků, na péči rodičů a osobní kontakt s nimi, nad právem znát své rodiče (srov. Čl. 10 odst. 2 LZPS, Čl. 7 odst. 1, Čl. 8 odst. 1 a Čl. 9 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte vyhlášené pod č. 104/1991 Sb.). Jinými slovy takový zásah musí být v zájmu dítěte, sledovat jeho blaho (srov. Čl. 3 odst. 1 a odst. 2 Úmluvy o právech dítěte vyhlášené pod č. 104/1991 Sb.). Jen takové pojetí podmínek zbavení rodičovské zodpovědnosti dle ustanovení §44 odst. 3 zákona o rodině odpovídá jeho ústavně konformnímu výkladu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3909/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6, ročník 2012, či dovolatelem zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3310/2011).
V projednávané věci bylo z hlediska skutkového stavu mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá, jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř.), že se otec od narození nezletilého nepodílel na péči o něj, ani s ním nežil (s výjimkou jednoho měsíce v roce 2020, kdy pobýval u matky nezletilého syna po ukončení protialkoholního léčení), že nezletilého navštěvoval v prvních dvou měsících jeho života, v roce 2018 se s ním setkal sedmkrát a v roce 2019 s nezletilým nebyl v kontaktu, jen v době pobytu v protialkoholní léčebně (23. 8. 2019 až 1. 1. 2020) ho matka s nezletilým dvakrát navštívila, že se nepodílí na zajišťování jeho výchovy ani vzdělání a s výjimkou dárku k narozeninám v roce 2020 neposkytuje nezletilému žádné dárky, že o nezletilého nejeví zájem ani otcova rodina, že přestože rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 23. 4. 2019, č. j. 6 Nc 13193/2018-52, byla schválena dohoda rodičů, na jejímž základě byl nezletilý svěřen do péče matky a otec se zavázal platit pro nezletilého výživné ve výši 3 000 Kč měsíčně zpětně od jeho narození a ve splátkách zaplatit k rukám matky dlužné výživné, byl k vymožení dlužného i běžného výživného usnesením Okresního soud Plzeň-sever ze dne 30. 7. 2019, č. j. 15 E 27/2019-10, nařízen výkon rozhodnutí srážkami z příjmu otce, které jsou dosud prováděny, a že ačkoliv byla rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 20. 10. 2020, č. j. 6 P 78/2020-110, schválena dohoda rodičů o úpravě styku otce s nezletilým, který byl upraven v poměrně úzkém rozsahu (každý sudý týden v roce v sobotu od 09.00 hodin do 12.00 hodin a v období Vánoc každý rok 26. 12. od 09.00 hodin do 12.00 hodin) za přítomnosti matky v bydlišti matky, otec ani takto upravený styk nedodržoval a až do jednání odvolacího soudu otec ani nekontaktoval OSPOD, aby se pokusil navázat kontakt s nezletilým, že vztahy mezi otcem a matkou nezletilého jsou neurovnané, nejsou schopni komunikovat a že otec má problémy s alkoholem, které opakovaně řeší podstoupením léčby, jakož i nevyrovnaný psychický stav způsobený následky úrazu (částečná amputace horní končetiny), a naposledy byl trestním příkazem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 10. 2. 2021 odsouzen pro trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky, přičemž jednání se dopustil v prosinci 2020.
Za tohoto skutkového stavu odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – založil svůj závěr o tom, že v daném případě jsou dány důvody pro zbavení otce rodičovské odpovědnosti k nezletilému AAAAA, na úvaze, že rodičovská odpovědnost zahrnuje celou řadu povinností vůči dítěti, které je třeba naplňovat denně a nepřetržitě, a to „bez ohledu na případné problémy rodičů či jejich psychické rozpoložení“, že chování otce vůči nezletilému a neplnění povinností vyplývajících z rodičovské odpovědnosti „nelze omlouvat otcovým užíváním alkoholu, případně tím, že alkoholismus je nemoc“, že se otec o nezletilého AAAAA „v podstatě od jeho narození nezajímá a neučinil nic, čím by naplnil svoji rodičovskou roli“, a tedy že svoji rodičovskou odpovědnost a její výkon „dlouhodobě závažně zanedbává“, přičemž „ani postoj otce v průběhu odvolacího řízení nesvědčí o tom, že je otec schopen, ochoten a připraven se své rodičovské odpovědnosti, jejího výkonu a z toho plynoucích povinností ujmout“.
S ohledem na výše vyložené principiální předpoklady pro zbavení rodičovské odpovědnosti nelze uvedený úsudek odvolacího soudu považovat za úplný a správný, neboť náležitě nereflektuje především podmínku, že takový zásah „musí být současně jediným účinným prostředkem ochrany dítěte“. Opatření, která lze ve vztahu k rodičovské odpovědnosti přijmout, jsou přitom odstupňována hierarchicky s přihlédnutím k tomu, zda mají sankční povahu (omezení či zbavení rodičovské odpovědnosti), či nesankční (pozastavení rodičovské odpovědnosti). I v takové situaci, kdy je dán zájem dítěte na úpravě již nastolených rodinných vztahů, je třeba při výběru konkrétního opatření představujícího zásah do práva na rodinný život zvažovat jeho přiměřenost. Jinými slovy, lze-li legitimního cíle dosáhnout mírnějšími prostředky, než jaké jsou některým z účastníků navrhovány, pak je na místě zvažovat tento mírnější zásah. Odvolací soud ve svých úvahách opominul, že institut rodičovské odpovědnosti – tak jak je vymezen v ustanovení §858 o. z. – představuje ucelený soubor práv a povinností rodičů, který lze z obsahového hlediska rozčlenit do několika různých složek rodičovské odpovědnosti (zejména péči o zdraví dítěte, péči o jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, ochranu dítěte, udržování osobního styku s dítětem, zajišťování jeho výchovy a vzdělání, určení místa jeho bydliště, zastupování a spravování jmění dítěte). Protože zbavení rodičovské odpovědnosti znamená, že rodič je vyloučen ze všech uvedených složek rodičovské odpovědnosti, je třeba, aby se soud v rámci svých úvah o použití tohoto nejtvrdšího zásahu do vztahů mezi rodiči a dětmi zabýval tím, zda posuzovaný rodič vskutku selhává ve všech nastíněných složkách rodičovské odpovědnosti a zda (ne)lze situaci dítěte řešit méně závažným zásahem do rodičovských práv posuzovaného rodiče než prostřednictvím institutu zbavení rodičovské odpovědnosti.
Zbavení výkonu rodičovské odpovědnosti může být navíc vysloveno jen tehdy, jestliže podle objektivního důvodu vylučujícího její výkon takové opatření nezbytně vyžaduje zájem dítěte. Při posuzování zájmu dítěte je třeba vycházet rovněž z Úmluvy o právech dítěte, neboť v České republice jsou vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament ČR souhlas a jimiž je Česká republika vázána, součástí právního řádu (čl. 10 Ústavy ČR). Zvláštní postavení mezi nimi mají mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, které tvoří součást českého ústavního pořádku se všemi důsledky z toho plynoucími. Do kategorie těchto smluv bezesporu patří též Úmluva o právech dítěte, jejíž čl. 3 odst. 1 deklaruje, že zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 21 Cdo 5036/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1686/2011).
Dovodil-li proto odvolací soud, že sankci zbavení rodičovské odpovědnosti je soud povinen použít tehdy, je-li dán některý z předpokladů uvedených taxativně v ustanovení §871 odst. 1 o. z., resp. je-li naplněna některá ze skutkových podstat v něm uvedených, přičemž zájem dítěte není relevantní, nelze s jeho závěrem souhlasit. Jak vyplývá především z ustanovení §866 o. z. [k tomu srov. Králíčková, Z., Hrušáková, M., Westphalová, L. a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§655-975). Komentář. 2 vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, str. 782-785, či důvodovou zprávu k ustanovení §866 o. z.], jakož i z výše uvedeného, je zřejmé, že i v ustálené judikatuře dovolacího soudu je naopak dovozeno, že zájem dítěte je předním hlediskem při rozhodování soudu o rodičovské odpovědnosti rodiče nezletilého dítěte, tj. že stále musí jít o to, zda zachování rodičovské odpovědnosti je či není v zájmu nezletilého dítěte (k tomu srov. také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3909/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6, ročník 2012).
Vzhledem k tomu, že odvolací soud uzavřel, že v případě zbavení rodičovské odpovědnosti není zájem dítěte relevantní, potom i z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nelze dovodit, že by se odvolací soud hlediskem zásady nejlepšího zájmu dítěte a principem minimalizace zásahu do práva na rodinný život dostatečně zabýval. Má-li soud dospět k závěru, že určité opatření soudu, jímž se zasahuje do přirozených vazeb mezi rodiči a dětmi, je v zájmu dítěte, musí být tento právní závěr podložen provedenými důkazy a patřičně odůvodněn, včetně uvedení hledisek, která vzal soud do úvahy, jakož i zjištěním názoru dítěte (je-li možné jej – byť zprostředkovaně - zjistit) [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 21 Cdo 5036/2017]. Jestliže soudy nižších stupňů zbavily otce rodičovské odpovědnosti k nezletilému, aniž by zvážily a zabývaly se jednak zájmem nezletilého dítěte, jednak přistoupení k méně invazivnímu narušení práva na rodinný život, když se vůbec nezabývaly a nevypořádaly s případnou možností omezení rodičovské odpovědnosti otce k nezletilému AAAAA ve smyslu ustanovení §870 o. z., nelze takový postup soudů označit za správný.
Vzhledem k tomu, že se odvolací soud v projednávané věci otázkou nejlepšího zájmu dítěte důsledně (vůbec) nezabýval, dovodil-li, že zájem dítěte není relevantní, v řízení vůbec nezjišťoval názor nezletilého, a to ani zprostředkovaně, a nevyložil důvody, pro které od zjištění názoru dítěte upustil, a s otázkou, zda je přijaté rozhodnutí v souladu s nejlepším zájmem dítěte a zda nepostačí mírnější zásah do rodičovské odpovědnosti otce, se v rozhodnutí dostatečně (vůbec) nevypořádal, postupoval v rozporu se zákonem i rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, že v projednávané věci byly dány podmínky pro zbavení otce rodičovské odpovědnosti, je předčasný, a proto rozsudek odvolacího soudu (s výjimkou části výroku I, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 24. 6. 2021, č. j. 6 P 78/2020-194, ve spojení s opravným usnesením ze dne 26. 7. 2021, č. j. 6 P 78/2020-201, ve výroku o udělení souhlasu za otce k podání žádosti o změnu příjmení nezletilého AAAAA, narozeného XY, na AAAAA1, neboť jednak proti tomuto rozhodnutí není dovolání ve smyslu ustanovení §30 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., zákona o zvláštních řízeních soudních, přípustné, jednak ani dovolatel svými dovolacími námitkami toto rozhodnutí nenapadal) není správný, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek v uvedeném rozsahu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Plzni) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 11. 2022
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu