ECLI:CZ:NS:2022:24.CDO.3190.2022.1
sp. zn. 24 Cdo 3190/2022-298
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci žalobkyně CASPER UNION s.r.o., se sídlem v Praze 6, Borise Němcova č. 510/3, IČO 24830801, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště č. 259/55, proti žalované D. Š., likvidační správkyni pozůstalosti po V. R., zemřelém dne XY, se sídlem v XY, IČO XY, o určení pořadí pohledávky přihlášené do likvidace pozůstalosti, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 12 C 230/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. května 2022, č. j. 18 Co 147/2019-251, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozsudkem ze dne 22. 5. 2019, č. j. 12 C 230/2018-156, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že její pohledávka vůči dlužníkovi V. R., nar. XY, bytem ve XY, v celkové výši 279 224,34 Kč, přihlášená do dědického řízení vedeného u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 8 D 107/2016 z titulu Smlouvy o úvěru č. XY ze dne 11. 12. 1995, je po právu pohledávkou vykonatelnou dle rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 17. 5. 2012, č. j. 10 C 421/2009-133, zajištěnou exekutorským zástavním právem dle exekučního příkazu ze dne 23. 10. 2012, č. j. 067 EX 3953/12-35, kterou bylo zřízeno exekutorské zástavní právo ke spoluvlastnickému podílu o velikosti id. 1/6 na (označených) nemovitých věcech zapsaných na LV č. XY pro k. ú. XY, obec XY, dále zajištěnou exekutorským zástavním právem dle exekučního příkazu ze dne 23. 10. 2012, č. j. 067 EX 3953/12-37, kterým bylo zřízeno exekutorské zástavní právo ke spoluvlastnickému podílu o velikosti id. 1/162 na (označených) nemovitých věcech zapsaných na LV č. XY pro k. ú. XY, obec XY, a dále zajištěnou exekutorským zástavním právem dle exekučního příkazu ze dne 23. 10. 2012, č. j. 067 EX 3953/12-36, kterým bylo zřízeno exekutorské zástavní právo ke spoluvlastnickému podílu o velikosti id. 1/162 na (označených) nemovitých věcech zapsaných na LV č. XY pro k. ú. XY, obec XY. K zamítnutí žaloby vedl názor soudu, že se žalobkyně nedomáhala určení, že má právo na uspokojení dané pohledávky ze zajištění, jak byl vyzván usnesením soudu v řízení o dědictví po V. R., a že v přihlášce své pohledávky do likvidace pozůstalosti ani nepožádala o uspokojení ze zajištění, jak to vyžaduje ustanovení §242 z. ř. s.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 3. 9. 2020, č. j. 18 Co 147/2019-180, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, vycházeje z toho, že pokud žalobkyně neformulovala žalobu ve shodě s tím, jak byla k podání žaloby jednoznačně odkázána, žaloba nesplňovala podmínky ustanovení §262 odst. 1 písm. a) z. ř. s., z čehož vyplývá, že na žádaném určení nemohl mít naléhavý právní zájem, kterým je žaloba podle tohoto ustanovení vybavena přímo ze zákona, ani naléhavý právní zájem podle ustanovení §80 o. s. ř.
O dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 9. 2020, č. j. 18 Co 147/2019-180, rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. 24 Cdo 388/2021, tak, že se rozsudek odvolacího soudu zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení. V odůvodnění rozsudku uvedl, že z celého obsahu žaloby, kterou žalobkyně podala po výzvě pozůstalostního soudu podle ustanovení §260 odst. 1 písm. a) z. ř. s., je zcela zřejmé, že se domáhá toho, aby měla při uspokojení své pohledávky při likvidaci pozůstalosti po zůstaviteli lepší pořadí, neboť tuto pohledávku považuje za zajištěnou exekutorským zástavním právem zřízeným třemi exekučními příkazy ze dne 23. 10. 2012.
Vázán právním názorem dovolacího soudu, že se žalobkyně žalobou domáhá ve smyslu ustanovení §262 odst. 1 z. ř. s. určení, že má právo na uspokojení své pohledávky ze zajištění, odvolací Krajský soud v Brně odvoláním napadený rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou č. j. 12 C 230/2018-156, znovu přezkoumal a rozsudkem ze dne 31. 5. 2022, č. j. 18 Co 147/2019-251, rozhodl, že se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrzuje a že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 3 385,80 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Ve shodě se soudem prvního stupně vyslovil, že existenci exekutorského zástavního práva na nemovitých věcech ve spoluvlastnictví zůstavitele je třeba posuzovat k okamžiku právní moci usnesení soudu o nařízení likvidace pozůstalosti, k tomuto dni však v důsledku zastavení exekuce a z toho plynoucího zániku vydaných exekučních příkazů žádné zástavní právo zřízené ve prospěch žalobkyně neexistovalo, neboť zaniklo zastavením exekuce jako zákonný důsledek nařízené likvidace pozůstalosti zůstavitele. Stejně jako soud prvního stupně odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2769/2017, podle něhož smyslem exekutorského zástavního práva zřízeného podle ustanovení §69a exekučního řádu (ve znění do 30. 6. 2015) nebylo uspokojení věřitele z předmětu zástavy, ale motivace povinného k uhrazení dluhu jinými způsoby, šetrnějšími než prodej nemovitosti, a že jeho význam spočíval rovněž v zařazení vymáhané pohledávky do přednější skupiny a zajištění lepšího pořadí v případě rozvrhu výtěžku mezi více přihlášených pohledávek do exekuce. Uvedené exekutorské právo tak bylo výlučně institutem exekučního řízení, řízení o likvidaci pozůstalosti upravuje vlastní specifický způsob uspokojení dluhů zůstavitele patřících do pasiv likvidační podstaty. Odvolací soud uzavřel, že v řízení o likvidaci pozůstalosti zůstavitele bude soud k předmětné pohledávce žalobkyně přistupovat jako k nezajištěné.
Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 31. 5. 2022, č. j. 18 Co 147/2019-251, dovolání. Je toho názoru, že odvolací soud nesprávně právně posoudil právní otázku rozhodnou ve věci, a to „k jakému okamžiku je třeba posuzovat existenci zajištění v řízení o likvidaci pozůstalosti, respektive zda lze za pohledávku zajištěnou zástavním právem považovat v řízení o likvidaci dědictví pohledávku zajištěnou exekutorským zástavním právem ke dni smrti zůstavitele, eventuálně, zda lze za pohledávku zajištěnou zástavním právem považovat v řízení o likvidaci dědictví pohledávku, jejíž zajištění v podobě exekutorského zástavního práva zaniklo v důsledku právní moci usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti“, a že jde o otázku Nejvyšším soudem doposud uspokojivě nevyřešenou. Sama žalobkyně je přesvědčena, že je nutno posuzovat pohledávky a jejich pořadí výhradně a pouze ke dni úmrtí zůstavitele, tj. ke dni 15. 1. 2016, nikoli k okamžiku, kdy z důvodu nařízené likvidace dochází k zákonnému zastavení exekuce. Ryze formalistický výklad důsledků zákonného zastavení exekuce s ohledem na nařízenou likvidaci dědictví by znamenal zhoršení postavení věřitelů, jejichž pohledávky byly do doby nařízení likvidace dědictví řádně vymáhány a jejichž práva byla řádně uplatňována v rámci do té doby vedených exekucí. Objektivní skutečnost, jakou je smrt povinného, nemohl ovlivnit, proto žalobce považuje za absurdní, že by se z jeho pohledávky doposud zajištěné zástavním právem v prvním pořadí stala pohledávka nezajištěná. Přísně formální procesní postup orgánů veřejné moci pak vedl i k výmazu exekutorských zástavních práv zajišťujících předmětnou pohledávku v katastru nemovitostí, čímž se tato práva „bez jakéhokoliv hmotného důvodu prakticky rozplynula v právním éteru“. Žalobkyně proto navrhuje, aby dovolací soud dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2022, č. j. 18 Co 147/2019-251, z důvodu nesprávného právního posouzení zrušil, ze stejného důvodu zrušil i rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 22. 5. 2019, č. j. 12 C 230/2018-156, a věc vrátil Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že nárok vznesený žalobou i nadále neuznává, souhlasí s rozhodnutími soudu prvního stupně i soudu odvolacího a její stanovisko k celé kauze zůstává konzistentní. Je zde skutečně spor o právní posouzení dopadů právní moci usnesení o nařízení likvidace na existenci zástavního práva exekutorského podle (dnes již neexistujícího) §69a exekučního řádu. Podle jejího názoru není možné dovodit, že existovalo-li exekutorské zástavní právo ke dni úmrtí dlužníka, je i nadále věřitel v postavení zajištěného věřitele, bez ohledu na to, kdy a jak zástavní právo následně zaniklo a že zápis o něm byl z katastru nemovitostí vymazán. Nepopírá, že žalobkyně jako věřitelka měla ke dni smrti zůstavitele platné exekutorské zástavní právo na nemovitostech zůstavitele, toto právo však zaniklo ke dni právní moci usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti, a pokud věřitelka po tomto datu trvá na svém právu na uspokojení ze zajištění, muselo jí být popřeno, a proto není možné její žalobě vyhovět.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě stanovené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se dále zabýval tím, zda je dovolání přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového bylo v projednávané věci zjištěno, že v řízení o pozůstalosti po V. R., zemřelém dne 15. 1. 2016, Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou usnesením ze dne 12. 5. 2017, č. j. 8 D 107/2016-381, stanovil obvyklou cenu majetku a dalších aktiv pozůstalosti nejvýše 381 691 Kč, výši pasiv nejméně 2 854 600,63 Kč a výši předlužení nejméně 2 472 909,63 Kč, nařídil likvidaci pozůstalosti, vyzval věřitele k přihlášení pohledávek vůči zůstaviteli a jmenoval likvidačního správce pozůstalosti – D. Š.; usnesení bylo vyvěšeno na úřední desce soudu 12. 5. 2017 a nabylo právní moci 10. 6. 2017, v den vydání usnesení byl o nařízení likvidace vyrozuměn Katastrální úřad pro Vysočinu, Katastrální pracoviště XY. Dne 10. 6. 2017 přihlásila žalobkyně do likvidace pozůstalosti svou pohledávku v celkové výši 279 224,34 Kč, s tím, že k uspokojení pohledávky jejího právního předchůdce (41 715,75 Kč s přísl. přiznané pravomocným a vykonatelným rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 17. 5. 2012, č. j. 10 C 421/2009-133) byla usnesením Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 15. 10. 2012, č. j. 13 EXE 1345/2012-17, nařízena exekuce na majetek dlužníka V. R. a že exekučními příkazy ze dne 23. 10. 2012 bylo zřízeno exekutorské zástavní právo ke spoluvlastnickým podílům tohoto dlužníka na nemovitých věcech zapsaných v katastru nemovitostí na listech vlastnictví č. XY, XY a XY pro obec XY, k. ú, XY. Při přezkumném jednání dne 23. 7. 2018 tuto žalobkyní přihlášenou pohledávku likvidační správkyně uznala a považovala za prokázanou co do výše, popřela však pořadí pohledávky, tj. právo na uspokojení ze zajištění, proto, že exekutorské zástavní právo vzniklo před 1. 7. 2015 podle ustanovení §69a exekučního řádu, mělo tedy jen procesní povahu a zaniklo spolu s ukončením exekuce, k čemuž došlo zastavením exekučního řízení v souladu s ustanovením §198 odst. 1 z. ř. s. v důsledku právní moci nařízení likvidace pozůstalosti povinného. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou usnesením ze dne 23. 7. 2018, č. j. 8 D 107/2016-638, vyzval žalobkyni, aby se žalobou podle občanského soudního řádu domáhala určení, že má právo na uspokojení pohledávky ze zajištění pohledávky, vedené pod číslem 5, doručené soudnímu komisaři dne 3. 5. 2016, přihlášené ve výši 279 224,34 Kč jako zajištěné a vykonatelné dle rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou č. j. 10 C 421/2009-133.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na vyřešení otázky povahy exekutorského zástavního práva zřízeného podle ustanovení §69a zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), resp. účinků nařízení likvidace pozůstalosti na za života zůstavitele zřízené exekutorské zástavní právo. Vzhledem k tomu, že otázka vlivu nařízené likvidace pozůstalosti na existenci v rámci exekučního řízení zřízeného exekutorského zástavního práva podle ustanovení §69a exekučního řádu nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, je dovolání žalobkyně přípustné.
Po přezkoumání dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání není důvodné.
Podle ustanovení §69a exekučního řádu (ve znění novel provedených zákonem č. 286/2009 Sb. a zákonem č. 396/2012 Sb.), zrušeného zákonem č. 139/2015 Sb., který nabyl účinnosti 30. 6. 2015, je-li to účelné, může exekutor na nemovitých věcech povinného zřídit k zajištění vymáhané pohledávky a nákladů oprávněného exekutorské zástavní právo, ustanovení §47 odst. 5 se nepoužije (odst. 1); nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se na provádění exekuce zřízením exekutorského zástavního práva na nemovitostech přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu upravující výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech (odst. 2); exekutorské zástavní právo k nemovité věci, která je předmětem evidence katastru nemovitostí, vzniká doručením exekučního příkazu o zřízení exekutorského zástavního práva příslušnému katastrálnímu úřadu, exekutorské zástavní právo k nemovité věci, která není předmětem evidence v katastru nemovitostí, vzniká právní mocí exekučního příkazu (odst. 3); pro pořadí exekutorského zástavního práva k nemovité věci je rozhodující den jeho vzniku, vzniklo-li několik exekutorských zástavních práv ve stejný den, mají zástavní práva stejné pořadí, bylo-li však pro vymáhanou pohledávku již dříve zřízeno zákonné nebo smluvní zástavní právo, řídí se pořadí exekutorského zástavního práva pořadím tohoto zástavního práva (odst. 4); exekutorské zástavní právo zaniká rovněž právní mocí rozhodnutí, kterým soudní exekutor ruší exekuční příkaz, kterým zřídil exekutorské zástavní právo, nezaniklo-li exekutorské zástavní právo dříve jiným způsobem, zaniká skončením exekuce (odst. 5).
Po vyvěšení usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti na úřední desce soudu nelze nařídit a provést výkon rozhodnutí nebo exekuci, která by postihovala majetek náležející do likvidační podstaty. Výkon rozhodnutí nebo exekuce, která by postihovala majetek náležející do likvidační podstaty, se dnem právní moci usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti zastavuje; účastníky řízení o výkon rozhodnutí nebo exekuce o tom bezodkladně vyrozumí soud, u něhož je toto řízení vedeno. Pokud se řízení o výkon rozhodnutí nebo exekuce týkalo nemovitosti evidované v katastru nemovitostí, oznámí soud tuto skutečnost také katastrálnímu úřadu (§198 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, dále jen „z. ř. s.“).
K ustanovení §69a exekučního řádu je třeba dodat, že byť bylo s účinky od 1. 7. 2015 zrušeno, podle bodu 4. přechodných ustanovení zákona č. 139/2015 Sb. platí, že exekuce vedené zřízením exekutorského zástavního práva na základě exekučního příkazu vydaného před nabytím účinnosti tohoto zákona se dokončí podle dosavadních právních předpisů. Byly-li tedy v projednávané věci exekuční příkazy ke zřízení exekutorského zástavního práva ke spoluvlastnickým podílům na nemovitých věcech zůstavitele V. R. vydány dne 23. 10. 2012, v rámci exekučního řízení zahájeného usnesením Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou č. j. 13 EXE 1345/2012-17 ze dne 15. 10. 2012, a toto exekuční řízení nebylo do 30. 6. 2015 skončeno, bylo ustanovení §69a exekučního řádu v projednávané věci aplikovatelné.
V usnesení ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2769/2017, a shodně např. i v rozsudku ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 30 Cdo 4274/2019, vyslovil Nejvyšší soud, že exekutorské zástavní právo na nemovitých věcech zřízené podle ustanovení §69a exekučního řádu neplní přímo uhrazovací funkci zástavního práva, jeho účelem je zajištění pohledávky oprávněného do doby, než bude realizován jiný způsob exekuce, jeho význam spočívá nejen v zařazení vymáhané pohledávky do přednější skupiny a zajištění lepšího pořadí pro uspokojení v případě rozvrhu výtěžku mezi více přihlášených pohledávek do exekuce, ale především v motivaci povinného k dobrovolnému splnění vymáhané pohledávky. Od této charakteristiky exekutorského zástavního práva na nemovitých věcech (vyslovené při rozhodování o náhradě škody uplatňované věřitelem vůči soudnímu exekutorovi za jeho postup v exekučním řízení), není důvodu se odchylovat ani v dané věci. I zde jde o zástavní právo, které nebylo typickým zástavním právem podle tehdejší hmotněprávní úpravy, které by sloužilo k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy (srov. §152 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinný do 31. 12. 2013); exekutorské zástavní právo zřízené exekučním příkazem podle ustanovení §69a exekučního řádu této hmotněprávní definici zástavního práva zcela neodpovídalo, plnilo „jen“ funkci zajišťovací.
Projednávaná věc je specifická tím, že v průběhu exekučního řízení, ve kterém se oprávněný domáhal uspokojení své pohledávky a v jehož rámci bylo zřízeno exekutorské zástavní právo na spoluvlastnických podílech povinného na označených nemovitých věcech, povinný zemřel (15. 1. 2016), v pozůstalostním řízení byla soudem nařízena likvidace pozůstalosti (usnesením ze dne 12. 5. 2017, které nabylo právní moci 10. 6. 2017) a součástí likvidační podstaty jsou i spoluvlastnické podíly na nemovitých věcech zůstavitele (povinného), k nimž bylo v exekučním řízení zřízeno exekutorské zástavní právo.
Současně probíhající exekuční řízení a řízení o pozůstalosti, v němž byla nařízena likvidace předlužené pozůstalosti, vyřešil zákonodárce „ve prospěch“ řízení o likvidaci, když již samotné vyvěšení usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti na úřední desce soudu má za následek, že exekuci postihující majetek náležející do likvidační podstaty nelze nejen nařídit, ale exekuci již nařízenou ani provést, a dnem právní moci usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti se taková exekuce zastavuje (§198 odst. 1 z. ř. s.). Tím byla nepochybně vyjádřena snaha o to, aby byly současně vypořádány všechny pohledávky věřitelů zůstavitele. Významné je to, že k zastavení exekuce dochází ex lege – přímo ustanovením §198 odst. 1 věta druhá z. ř. s. Zastavení exekuce znamená, že exekuce končí. Se skončením exekuce spojuje ustanovení §69a odst. 5 exekučního řádu také zánik exekutorského zástavního práva na nemovitých věcech.
Ustanovení §198 odst. 1 z. ř. s. a §69a odst. 5 exekučního řádu jsou natolik jednoznačná, že nedávají žádný prostor k výkladu o tom, jaké datum je rozhodné pro zánik exekutorského zástavního práva. Názor odvolacího soudu (stejně jako soudu prvního stupně), že existenci exekutorského zástavního práva na nemovitých věcech ve spoluvlastnictví zůstavitele je třeba posuzovat k okamžiku právní moci usnesení soudu o nařízení likvidace pozůstalosti, nelze považovat za formalistický výklad důsledků zákonného zastavení exekuce, jak namítá dovolatel. Odpovídá totiž jak účelu likvidace pozůstalosti, tj. zjištění a zpeněžení majetku patřícího do likvidační podstaty a poté vypořádání všech věřiteli do likvidace přihlášených pohledávek (a to vypořádání definitivní, neboť po skončení likvidace již nebude nikoho, kdo by mohl pohledávky věřitelů uspokojit, když jedním z důsledků nařízené likvidace pozůstalosti podle ustanovení §200 písm. a) z. ř. s. je, že zanikají dědická práva zůstavitelových dědiců, a nebude tu tedy žádný právní nástupce zůstavitele), tak i povaze exekutorského zástavního práva zřízeného podle ustanovení §69a exekučního řádu, které plnilo zajišťovací funkci jen po dobu trvání exekuce (v níž se vlastní uspokojení věřitele předpokládalo některým ze způsobů provedení exekuce uvedených v exekučním řádu) a skončením exekuce zaniká.
Z uvedeného vyplývá, že z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení §243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
Žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná, žalované však v tomto řízení žádné náklady nevznikly, bylo proto rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b věta první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 12. 2022
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu