ECLI:CZ:NS:2022:24.CDO.3386.2021.1
sp. zn. 24 Cdo 3386/2021-321
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobců 1) M. P. , narozeného dne XY, bytem v XY, 2) A. P. , narozeného dne XY, bytem v XY, a 3) L. P. , narozeného dne XY, bytem v XY, všech zastoupených Mgr. Robertem Plickou, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní č. 58/32, proti žalovanému R. S. , narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Janem Pravdou, advokátem se sídlem v Praze 5, Stroupežnického č. 2327/28, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 46/2018, o dovolaní žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. června 2021, č. j. 12 Co 3/2021-289, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení žalobcům 1), 2) a 3) společně a nerozdílně 5 925 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Roberta Plicky, advokáta se sídlem v Praze 1, Národní č. 58/32.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 6. 2021, č. j. 12 Co 3/2021-289, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 8. 2020, č. j. 28 C 46/2018-226, kterým soud prvního stupně určil, že žalovaný není dle závěti ze dne 4. 12. 2015 dědicem J. B., zemřelého dne 31. 3. 2016, naposledy bytem v XY (výrok I.) a kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok II.). V odůvodnění rozsudku odvolací soud shrnul dokazování provedené soudem prvního stupně a konstatoval, že „soud prvního stupně správně vystavil závěť předloženou žalovaným důkladnému formálnímu a obsahovému zkoumání“, že „ani jeden ze svědků při výslechu u notáře dne 16. 1. 2017 nepotvrdil, že by před nimi zůstavitel výslovně prohlásil, že závěť obsahuje jeho poslední vůli, soud prvního stupně proto správně aplikoval rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1706/2018 a sp. zn. 21 Cdo 2704/2017“, že soud prvního stupně rozhodl „v souladu s ustanovením §1534 o. z.“ a že za situace, kdy „v řízení nevyšel najevo, natož aby byl ze strany žalovaného prokázán, jakýkoli důvod, pro který by J. B. měl po roce 2009 své rozhodnutí o dědici svého majetku měnit, tedy své rozhodnutí, aby jím byl právě žalovaný, navíc zcela odlišným typem závěti než jaký užíval dosud“, a kdy „se objevila po smrti J. B. s odstupem času v roce 2016 sporná závěť, která byla z popudu F. S., který ji měl také sepsat a zajistit účast svědků, dodatečně nalezena až při následném místním šetření v druhé nemovitosti zůstavitele v XY s tím, že měla být podepsána 4 měsíce před smrtí zůstavitele“, „byl obsah výpovědí svědků V. a T. skutečně klíčový, stejně jako okolnosti, za kterých byli do celé věci F. S. uvedeni“. Odvolací soud pak uzavřel, že „v kontextu se způsobem projevu těchto svědků jak v trestním, tak v civilním řízení nelze mít allografní závěť ze dne 4. 12. 2015 učiněnou 4 měsíce před smrtí starého nemocného muže za platnou a způsobilou v podstatě zabránit dědickém posloupnosti v okruhu rodiny zůstavitele“, tedy že „není naplněn požadavek jednoznačného a pochyby nevzbuzujícího způsobu, jakým dal zůstavitel najevo, že jde o jeho poslední vůli“.
Žalovaný podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly dosud výslovně řešeny otázky „zda je zachována platnost allografní závěti obsahující text "Tato listina obsahuje moji poslední vůli, což prohlašuji před níže podepsanými svědky", pokud zůstavitel po hlasitém přečtení závěti třetí osobou a poté, kdy sám přečte allografní závěť, projeví svou vůli (před dvěma svědky nemajícími o projevené vůli pochybnosti) závěť podepsat za situace, kdy podepíše listinu jako první a poté dva svědci závěti“, a „zda je v souladu s ustanovením §1494 odst. 2 o. z. posoudit allografní závěť jako neplatnou za situace, kdy závěť obsahuje text "Tato listina obsahuje moji poslední vůli, což prohlašuji před níže podepsanými svědky", a zároveň pokud zůstavitel po hlasitém přečtení závěti třetí osobou a poté, kdy sám přečte allografní závěť, projeví svou vůli před dvěma svědky závěť podepsat“. Dovolatel má dále za to, že odvolací soud se odchýlil od „ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve věci sp. zn. 21 Cdo 2985/99, sp. zn. 21 Cdo 2346/2011, sp. zn. 1/2007“ a že „požadavku §476b obč. zák. (fakticky shodně s novou právní úpravou) odpovídá použití jakýchkoli slovních výrazů, popřípadě též i obvyklých znamení, jimiž zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými projeví způsobem nevzbuzujícím pochybnosti, že listina obsahuje jeho poslední vůli“. Dovolatel rovněž namítá, že „svědci potvrdili, že zůstavitel vlastní rukou podepsal listinu obsahující jeho poslední vůli a s jejím zněním projevil výslovně souhlas“ a že „prohlášení bylo převzato do textu listiny“, a shledává „nepřiléhavým odkaz odvolacího soudu na rozhodnutí dovolacího soud sp. zn. 21 Cdo 2704/2017, ze kterého se podává, že zůstavitel nerozuměl českému jazyku, ve kterém měla být sepsána allografní závěť, kde soud konstatoval chaotické svědectví tří osob předem nepřizvaných podat svědectví, medikaci morfia v době podpisu listiny zůstavitelem“ a na „rozsudek sp. zn. 21 Cdo 2985/99, v němž je vysloveno, že ze znění §476b obč. zák. nelze důvodně dovozovat, že by zůstavitel musel před dvěma svědky současně přítomnými projevit, že listina obsahuje jeho poslední vůli, jen použitím určitých slov“. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobci ve svém vyjádření k dovolání především uvedli, že „dovolatel se snaží navodit dojem, že allografní závěť byla čtena nahlas třetí osobou a jím předložená právní otázka směřuje na konkrétní situaci, kdy závěť nahlas přečetla třetí osoba“, avšak „to je v přímém rozporu s výsledkem dokazování a výpovědí údajných svědků, kteří výslovně uvedli, že si nevzpomínají, že by se allografní závěť četla nahlas“. Dále poukázali na skutečnost, že „v dovolání není dostatečně odůvodněno, v čem konkrétně se měly obecné soudy odchýlit od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu“, tedy že „ve skutečnosti žalovaný obsahově spíše polemizuje s hodnocením skutkového stavu ze strany obecných soudů“. Domnívali se, že „rozsudky soudů nižších stupňů zcela správně a přiléhavě aplikují nejnovější rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle které je předmětná allografní závěť neplatná“ a že „argumentace žalovaného, že postačuje, aby bylo prohlášení, že jde o poslední vůli zůstavitele, obsaženo v samotné závěti, je absurdní“, že rozsudky soudů nižších stupňů zcela správně přihlíží k dřívějším výpovědím svědků závěti před soudním komisařem a v trestním řízení, které údajní svědci v civilním řízení upravili. Žalobci proto navrhli, aby dovolací soud dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl, případně aby jej zamítl.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 věta první o. s. ř.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání žalovaného není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolatelem předestřené otázce (tj. zda zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými výslovně prohlásil, že listina obsahuje jeho poslední vůli) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud v dosavadní praxi opakovaně vyslovil, že požadavek, aby zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a aby se svědci na závěť podepsali, je odůvodněn tím, že závěť podle ustanovení §476b zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších zákonů (dále jen „obč. zák.“), zůstavitel nenapsal vlastní rukou (jen ji vlastnoručně podepsal), a že proto taková listina sama o sobě není – na rozdíl od holografní závěti – spolehlivým dokladem toho, že skutečně obsahuje poslední vůli zůstavitele, a že povolání svědků při pořízení závěti slouží k tomu, aby tyto osoby mohly potvrdit, že jde o zůstavitelovu pravou závěť, v případě, objeví-li se po smrti zůstavitele pochybnosti, zda jde skutečně o jeho poslední vůli (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1934/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 846/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1706/2018).
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1934/2012, také uvedl, že vzhledem k tomu, že obligatorní součástí allografní závěti sepsané podle ustanovení §476b obč. zák. je svědectví dvou svědků o tom, že zůstavitel před nimi (současně přítomnými) výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a že není dobře představitelné, že by zůstavitel před svědky výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, aniž by ji vlastnoručně podepsal, sporným se takové pořízení pro případ smrti stává (na rozdíl od holografní závěti) jen tehdy, byly-li (těmi, kdo si činí právo na dědictví) uvedeny takové skutkové okolnosti, které zpochybňují svědectví osob, které se na závěť podepsaly, jako je například tvrzení o tom, že svědky závěti ve skutečnosti nebyly, že jsou nezpůsobilými svědky, že zůstavitel před nimi výslovně neprojevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, apod. Uzavřel, že allografní závěť sepsaná podle ustanovení §476b obč. zák. je neplatná vždy, bude-li vyvráceno řádné svědectví osob, jejichž podpisy byly uvedeny na závěti (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. 24 Cdo 4117/2019, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1940/2021). Tyto právní názory zopakoval Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 24 Cdo 2922/2018, z něhož je zřejmý důraz na svědectví osob, které jsou na listině se závětí podepsány, jako důkazu stěžejního pro rozhodnutí o platnosti závěti.
Je totiž nezbytné, aby ten, kdo byl povolán jako svědek a kdo má z tohoto důvodu allografní závěť podepsat, neměl žádné pochybnosti - bez zřetele na skutečný obsah listiny a případné svědkovy vlastní poznatky a názory o obsahu listiny nebo na to, zda byl seznámen s obsahem závěti - o tom, že zůstavitel v listině uvedl poslední vůli (tedy že jde o závěť), a aby svědek z projevu zůstavitele nepochybně věděl, že zůstavitel v závěti skutečně vyjadřuje svoji poslední vůli (tedy že jde o jeho závěť a že ji činí svobodně a vážně) [srov. právní názor vyjádřený například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2985/99, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 93, ročník 2000; v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2346/2011, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1706/2018].
Na těchto závěrech nemá dovolací soud důvod cokoliv měnit, neboť jsou i v poměrech současné právní úpravy (srov. ust. §1534 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů) aplikovatelné a jako správné mohou být i nadále přijímány (srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1706/2018, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 20, ročník 2020).
Odvolací soud vysvětlil, jakými úvahami se při hodnocení výsledků dokazování řídil, a především dovodil, že „zůstavitel v průběhu svého života před pořízením sporné závěti sepsal 3 závěti, všechny ve formě notářského zápisu, je proto přinejmenším podezřelé, že by se až na sklonku života rozhodl sepsat závěť v jiné formě“, že „svědci nejenže jednoznačně nepotvrdili potřebný projev vůle zůstavitele, ale obsahem svých výpovědí navodili další pochybnosti o tom, že dne 4. 12. 2015 skutečně došlo k podpisu listiny připravené F. S., která byla dodatečně nalezena v nemovitosti, kterou pro svůj nepříznivý zdravotní stav zůstavitel v posledním období svého života neměl možnost a důvod navštěvovat“, a že „s ohledem na obsah později i měněných výpovědí, kdy však rozhodnými byly především ty v dědickém řízení z roku 2017 jako časově nejbližší sepisu allografní závěti, mohl přisvědčit závěru o neplatnosti závěti pro nesplnění náležitostí podle §1534 o. z.“.
Protože z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedená zjištění vzal v úvahu skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že nepominul žádné skutečnosti, které by v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, a že v hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti není logický rozpor, má závěr odvolacího soudu oporu v provedeném dokazování.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací, proto dovolání žalovaného směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2021, č. j. 12 Co 3/2021-289, podle ustanovení §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 2. 2022
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu