ECLI:CZ:NS:2022:24.CDO.3444.2021.1
sp. zn. 24 Cdo 3444/2021-501
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Romana Fialy ve věci posuzované I. C. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Městskou částí Praha 9, se sídlem úřadu v Praze 9, Sokolovská č. 14/324, jako hmotněprávním opatrovníkem, a E. S., advokátkou se sídlem v XY, jako procesní opatrovnicí, a za účasti D. C., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Petrem Mikyskem, advokátem se sídlem v Praze 3, Boleslavská č. 2178/13, o přezkum svéprávnosti a změnu opatrovníka, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 41 P 11/2012, o dovolání D. C. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2021 č.j. 25 Co 126/2021-440, takto:
I. Dovolání D. C. se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 14.1.2021 č.j. 41 P 11/2012-414 změnil (předešlý) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 16.3.2017 č.j. 41 P 11/2012-145 o omezení svéprávnosti posuzované I. C. tak, že posuzovaná po dobu pěti let není schopna majetkoprávních jednání s výjimkou právního jednání v běžných záležitostech každodenního života a s výjimkou nakládání s finančními prostředky a majetkem do částky 1.200,- Kč týdně, není schopna uzavírat smlouvy v jakékoliv podobě a formě, které by ji zavazovaly k budoucímu opakovanému finančnímu plnění v jakékoliv výši, není schopna činit právní jednání v oblasti pracovněprávní, zejména uzavírat pracovní smlouvy s hmotnou odpovědností, není schopna činit právní jednání směřující k přiznání sociálních dávek a nároků, v oblasti zdravotního pojištění, sociálního zabezpečení, sociálních služeb, dávek v hmotné nouzi, invalidního, sociálního a starobního důchodu a vést v této souvislosti správní řízení, není schopna obstarávat si své záležitosti týkající se jednání na úřadech, není schopna činit právní jednání související s bydlením, uzavíráním smluv o nájmu, podnájmu či podávání výpovědi z nájmu či podnájmu bytu, uzavírat, měnit či rušit smlouvy o sociálních službách a udělovat souhlas s umístněním v zařízení sociálních služeb, není schopna pořizování pro případ smrti, prohlášení o vydědění a jejich odvolání či uzavírání dědických smluv, není schopna činit právní jednání v oblasti rodinně právních vztahů, zejména uzavření manželství, není schopna činit právní jednání týkající se ochrany svého zdravotního stavu s výjimkou hospitalizace (výrok I.); současně soud jmenoval posuzované opatrovníka Městskou část Praha 9 a vymezil rozsah jeho práv a povinností (výrok II), a nakonec rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV). Soud prvního stupně „vzal za prokázané“, že „zdravotní stav posuzované se od roku 2017 nezměnil, ač je značně v záležitostech každodenního života samostatná“. Posuzovaná i nadále trpí trvalou duševní poruchou (organickou depresivní poruchou a organickou poruchou s bludy), která zcela zásadním způsobem ovlivňuje schopnost posuzované právně jednat. Podpůrná opatření se jeví jako zcela nedostatečná, kdy posuzovaná by si svým aktivním jednáním či pasivitou mohla způsobit závažnou újmu. Posuzovaná je však schopna samostatně jednat v běžných záležitostech každodenního života a týdně hospodařit s finanční částkou ve výši 1.200,- Kč, s níž hospodařila již na základě předchozího rozhodnutí, a tato výše se u posuzované osvědčila.
V případě nutnosti je posuzovaná schopna se obrátit na svého opatrovníka a požádat o pomoc s vyřízením záležitostí. Ohledně návrhu D. C. na změnu osoby opatrovníka soud prvního stupně akcentoval, že posuzovaná „vyjadřuje konzistentní názor“ a přeje si opatrovníka veřejného, tedy přeje si zachovat stávající situaci. V minulosti dcery posuzované nemohly (ani nechtěly) funkci opatrovníka vykonávat, neboť řešily své vlastní problémy (dcera M. C. měla malou dceru a dcera D. C. neměla stálé zázemí a stabilní zaměstnání), proto byl opatrovníkem posuzované jmenován opatrovník veřejný. Veřejný opatrovník následně posuzovanou zastupoval v právních jednáních v rámci zajištění sociálních služeb, nájmu bytu, dědického řízení, lékařských služeb, „kdy tímto byl mezi posuzovanou a veřejným opatrovníkem vybudován kladný vztah“, a i sama posuzovaná se opakovaně vyjadřovala, že veřejnému opatrovníkovi důvěřuje. I když má posuzovaná kladný vztah i k dcerám, je její přání „dle úvahy soudu ovlivněno i snahou o samostatnost a nezávislost na rodině“. Protože „indoktrinace ze strany veřejného opatrovníka nebyla zjištěna a ani vysledována“, lze se domnívat, že stanovisko posuzované vychází z vlastních zkušeností. S ohledem na postoj a přání posuzované byl proto posuzované jmenován stávající veřejný opatrovník.
K odvolání D. C. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27.5.2021 č.j. 25 Co 126/2021-440 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. o jmenování opatrovníka a ve výrocích III. a IV. o nákladech řízení a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze zjištění, že s ohledem na rodinnou situaci již v minulosti byl posuzované jmenován veřejný opatrovník (Městská část Praha 9) a že posuzovaná byla s veřejným opatrovníkem v minulosti spokojená, protože se ve všech směrech staral o její záležitosti. Nyní proto posuzovaná opakovaně vyjádřila vůli a přání si tohoto veřejného opatrovníka ponechat, změnu si nepřála a vyjadřovala se negativně k tomu, aby jejím opatrovníkem byla ustanovena její dcera D. C. Indoktrinace ze strany veřejného opatrovníka přitom nebyla prokázána. K námitce D. C., že veřejný opatrovník řádně nehájí zájmy posuzované, neboť neřeší bytovou situaci posuzované (která nyní bydlí v nájemním bytě) tím, že by bydlela v bytě v XY v XY, který z ideální ½ spoluvlastní se svým bratrem panem J., odvolací soud uvedl, že v řízení vyšlo najevo, že tento byt vyžaduje nutnou nákladnou rekonstrukci, na kterou posuzovaná nemá finanční prostředky, a nadto její bratr s tímto nesouhlasí a naopak navrhuje byt prodat třetí osobě. Jestliže v budoucnosti dojde k prodeji tohoto bytu, je podle názoru odvolacího soudu zjevné, že posuzovaná z něj získá finanční prostředky k tomu, aby si mohla do svého výlučného vlastnictví (jak má v plánu) koupit stávající nájemní byt, ve kterém bydlí. Kromě toho nelze podle mínění odvolacího soudu přehlédnout, že „v rámci řízení vyplynulo“ (z podání advokáta JUDr. Soukupa, na kterého se posuzovaná s bratrem obrátila, a který soudu zaslal podání, v němž soud o níže uvedených skutečnostech informoval), že posuzovanou telefonicky opakovaně kontaktovala I. B. (matka přítele D. C.), která posuzovanou informuje o tom, že ji má veřejný opatrovník okrádat, ptá se jí, jak naloží s penězi, které jí zbydou po zakoupení bytu, přičemž jmenovaná osoba je informována o řadě skutečností týkajících se předmětného řízení. Posuzovanou přitom ovlivňuje i její druhá dcera M. C., která jí sdělila, že pokud D. dá nějaké peníze, vezme odvolání zpět. D. C. pak posuzované měla sdělit, že nemá zájem být jejím opatrovníkem a že neví, kdo za ni odvolání podal. Za těchto okolností je podle názoru odvolacího soudu nepochybné, že pokud by opatrovníkem posuzované byla jmenována její dcera D., pak tato by zřejmě nemusela být schopna dostatečně hájit zájmy posuzované, a nadto si její jmenování do této funkce nepřeje ani sama posuzovaná. Proto ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že „je na místě, aby opatrovníkem posuzované byl nadále již v minulosti jmenovaný veřejný opatrovník Městská část Praha 9“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala D. C. dovolání. Namítala, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.6.2020 sp. zn. 24 Cdo 3590/2019), podle níž „o případ, kdy (ve smyslu ustanovení §471 odst. 2 o. z.) není možné, aby soud jmenoval opatrovníkem osobu navrženou opatrovancem, se bude jednat v situaci, kdy opatrovanec není reálně schopen volby opatrovníka“. O takovou situaci se podle názoru dovolatelky jedná v posuzované věci, kdy podle závěrů znaleckého posudku je posuzovaná „zvýšeně ovlivnitelná a zneužitelná“ a „velmi manipulovatelná a ovlivnitelná, když se snaží vyhovět všem osobám, které pro ni mohou něco udělat“. Z toho je podle mínění dovolatelky zjevné, že „při úředním jednání (ať již s veřejným opatrovníkem nebo se zástupcem soudu) posuzovaná jedná tak, aby těmto osobám vyhověla a nevyvolala jejich nelibost“, což však odvolací soud (ani soud prvního stupně) nikterak nevzal v úvahu a bez dalšího vycházel pouze z protokolů sepsaných s posuzovanou. Odvolací soud měl přitom důsledky manipulovatelnosti posuzované „přímo na očích“, když ji k soudu – aniž k tomu byla soudem vyzvána – dovedl její starší bratr J. J., který má zájem na výsledku řízení, neboť veřejný opatrovník podporuje jeho snahu dosáhnout prodeje bytu v XY v XY, jenž je ve spoluvlastnictví jeho a posuzované, zatímco dovolatelka jeho prodej považuje za nesouladný se zájmy posuzované. Odvolací soud rovněž provedl důkaz, z něhož „manipulovatelnost posuzované přímo čiší“, a to dopis advokáta JUDr. Soukupa (ustanoveného pro řízení o schválení právního jednání za posuzovanou - souhlas s prodejem bytu), z něhož plyne, že pan J. dovedl posuzovanou k tomuto advokátovi a nechal jej za její účasti sepsat „urážlivý pamflet proti dovolatelce, v němž tvrdí, že dovolatelka svou matku vydírá tím, že podmiňuje zpětvzetí svého odvolání uhrazením nespecifikované částky“. Pokud odvolací soud za dané situace ustanovil posuzované veřejného opatrovníka „pouze na základě jejího vyjádření vysloveného při jejím jednání s úředními osobami, kterým se ona bojí nevyhovět“, má dovolatelka za to, že jeho rozhodnutí je nesprávné, zvláště za situace, kdy „podmínky stanovené zákonem pro výkon funkce opatrovníka je dovolatelka, jako nejbližší příbuzná posuzované, připravena splnit, což bylo v řízení prokázáno“. Navrhla proto, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu
– dále jen „o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
V projednávané věci závisí rozhodnutí odvolacího soudu mj. na vyřešení otázky hmotného práva, za jakých podmínek není možné, aby soud jmenoval opatrovníkem osobu, kterou navrhl sám opatrovanec. Vzhledem k tomu, že tato právní otázka doposud nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání D. C. je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení §62 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) v rozhodnutí o omezení svéprávnosti jmenuje soud člověku opatrovníka. Při výběru opatrovníka přihlédne soud k přáním opatrovance, k jeho potřebě i k podnětům osob opatrovanci blízkých, sledují-li jeho prospěch, a dbá, aby výběrem opatrovníka nezaložil nedůvěru opatrovance k opatrovníkovi.
Podle ustanovení §465 odst. 1 o. z. soud jmenuje opatrovníka člověku, je-li to potřeba k ochraně jeho zájmů, nebo vyžaduje-li to veřejný zájem. Soud jmenuje opatrovníka zejména tomu, koho ve svéprávnosti omezil, tomu, o kom není známo, kde pobývá, neznámému člověku zúčastněnému při určitém právním jednání nebo tomu, jehož zdravotní stav mu působí obtíže při správě jmění nebo hájení práv.
Podle ustanovení §471 odst. 2 o. z. soud jmenuje opatrovníkem osobu, kterou navrhl opatrovanec. Není-li to možné, jmenuje soud opatrovníkem zpravidla příbuzného nebo jinou osobu opatrovanci blízkou, která osvědčí o opatrovance dlouhodobý a vážný zájem a schopnost projevovat jej i do budoucna. Není-li možné ani to, jmenuje soud opatrovníkem jinou osobu, která splňuje podmínky pro to, aby se stala opatrovníkem, nebo veřejného opatrovníka podle jiného zákona.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že osobě, jejíž svéprávnost je omezena (takovou osobou je i posuzovaná v projednávané věci), je nutno vždy jmenovat opatrovníka. Je přitom mimo pochybnost, že výběr opatrovníka je pro opatrovance naprosto zásadní. Opatrovník je totiž povinen udržovat s opatrovancem pravidelné spojení (vhodným způsobem v potřebném rozsahu), projevovat o něj skutečný zájem, dbát o jeho zdravotní stav, starat se o naplnění jeho práv a chránit jeho zájmy (srov. §466 odst. 1 o. z.). Zákon proto stanoví pro soud závazná pravidla pro výběr opatrovníka, v jejichž rámci upřednostňuje vůli opatrovance tím, že v první řadě uvádí jako možného opatrovníka osobu, kterou navrhne opatrovanec. Navrženou osobou opatrovníka je soud vázán potud, že tuto osobu nejmenuje opatrovníkem pouze tehdy, není-li to možné. V právní teorii i soudní praxi (srov. např. dovolatelkou zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.6.2020 sp. zn. 24 Cdo 3590/2019) přitom nejsou pochybnosti o tom, že o případ, kdy není možné, aby soud jmenoval opatrovníkem osobu navrženou opatrovancem, se bude jednat nejen tehdy, kdy sama osoba opatrovníka není natolik svéprávná, aby byla schopna úlohu opatrovníka vykonávat, nebo její zájmy jsou v rozporu se zájmy opatrovance, případně jde o osobou neznámou či osobu, která s výkonem funkce nesouhlasí, ale také v situaci, kdy opatrovanec není reálně schopen volby opatrovníka. S názorem dovolatelky, že právě taková (posledně zmíněná) situace nastala v projednávané věci, jestliže podle obsahu spisu je posuzovaná „zvýšeně ovlivnitelná a zneužitelná“ a „velmi manipulovatelná a ovlivnitelná, když se snaží vyhovět všem osobám, které pro ni mohou něco udělat“, dovolací soud nesouhlasí.
Stav, kdy opatrovanec (omezený ve svéprávnosti) není reálně schopen volby opatrovníka, je třeba posuzovat v kontextu celé právní úpravy opatrovnictví člověka omezeného ve svéprávnosti. Není pochyb o tom, že smyslem opatrovnictví je ochrana zájmů opatrovance a naplňování jeho práv a že k omezení svéprávnosti člověka zpravidla dochází právě proto, že je tento člověk zvýšeně „manipulovatelný“ (ovlivnitelný, a ve svém důsledku zneužitelný) osobami, o nichž se domnívá, že mu pomáhají, ačkoli tomu tak ve skutečnosti být nemusí. Tato „manipulovatelnost“ má obvykle původ v duševní (mentální) poruše či onemocnění, pro které posuzovaný není schopen (zcela nebo částečně) posoudit (vyhodnotit) následky svého jednání v konkrétních životních situacích, a omezení svéprávnosti má předejít případným (nikoli však jen hypotetickým) újmám na právech a oprávněných zájmech posuzovaného s tím spojeným. To však neznamená, že by pouhé odborné zjištění, že posuzovaný je „zvýšeně ovlivnitelný a zneužitelný“, automaticky (bez dalšího) vylučovalo reálnou schopnost posuzovaného zvolit si sám opatrovníka. Opačný názor, který zastává dovolatelka, by totiž znamenal, že v zásadě každý člověk omezený ve svéprávnosti není (z důvodu své zvýšené manipulovatelnosti) reálně schopen volby opatrovníka. To však zřejmě neodpovídá aktuální právní úpravě, která – jak bylo zdůrazněno již výše – v ustanovení §471 odst. 2 o. z. vyžaduje důsledný respekt k vůli nebo přání opatrovance (omezeného ve svéprávnosti) při ustanovení konkrétní osoby opatrovníka, pokud je to možné. Stav, z něhož by bylo možno usuzovat na reálnou neschopnost volby opatrovníka vzhledem ke zdravotnímu (duševnímu) stavu posuzovaného, by přitom v každém konkrétním případě měla vyplývat z odborných závěrů znaleckého posudku, případně výpovědi znalce.
V posuzované věci byl pro účely přezkoumání svéprávnosti posuzované, včetně zjištění relevantnosti jejího stanoviska k osobě opatrovníka, vypracován dne 23.9.2020 MUDr. Ilonou Diváckou, MBA, znalecký posudek, ze kterého – mimo jiné – vyplývá, že posuzovaná nadále trpí duševní poruchou (organickou depresivní poruchou a organickou poruchou s bludy), která je trvalého charakteru a „výrazně ovlivňuje její schopnost právně jednat a posuzované hrozí jejím právním jednáním závažná újma“. Posuzovaná je „zvýšeně ovlivnitelná a zneužitelná“ a „jen v omezené míře je schopna vyjádřit své přání, nedomyslí důsledky svého jednání“. Podle znalkyně může posuzovaná, aniž by jí hrozila závažná újma, nakládat samostatně s finančními prostředky do výše 1.200,- Kč týdně. Současně ze skutkových zjištění soudů vyplynulo, že se stejnou finanční částkou posuzovaná „hospodařila již na základě předchozího rozhodnutí, a tato výše se u posuzované osvědčila“, a že posuzovaná „je značně v záležitostech každodenního života samostatná“. Podle znalkyně má posuzovaná kladný vztah k současnému veřejnému opatrovníkovi (Městská část Praha 9) a má k němu důvěru. Znalkyně „nevyexplorovala, že by posuzovaná byla pod nátlakem ze strany dcer či veřejného opatrovníka“, ani ze strany znalkyně „nebyla vyexplorována indoktrinace ze strany veřejného opatrovníka“. V rámci doplňujícího výslechu pak výše jmenovaná znalkyně uvedla, že posuzovaná „vyjadřovala opakovaně vztah ke (stávajícímu) veřejnému opatrovníkovi, se kterým je spokojená“, „vyhovuje jí, jak je to v současné době nastaveno“, a „vyjadřovala i přání, že by si přála do budoucna stejného, a to veřejného opatrovníka“.
Z uvedených znaleckých závěrů je zřejmé, že, i když zdravotní (duševní) stav posuzované nadále odůvodňuje omezení její svéprávnosti v dosavadním rozsahu (tak jak bylo stanoveno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 16.3.2017 č.j. 41 P 11/2012-145), nelze z nich dovodit, že by posuzovaná vzhledem ke svému zdravotnímu (duševnímu) stavu nebyla reálně schopna volby opatrovníka. Znalkyně naopak v tomto směru přikládala přání posuzované adekvátní význam, jestliže se v závěru svého výslechu (na dotaz procesního opatrovníka posuzované) vyjádřila tak, že „dá se říci, že posuzovaná upřednostňuje veřejného opatrovníka před svými dcerami bez ohledu na to, která (konkrétní) osoba by byla tímto opatrovníkem“, aniž by tuto vůli (přání) posuzované jakkoli bagatelizovala. Za tohoto stavu byl tedy soud povinen ze stanoviska (přání) posuzované k osobě opatrovníka vycházet, a jiného opatrovníka jí mohl ustanovit jen tehdy, kdyby bylo možno očekávat, že posuzovanou nezvolená osoba bude její zájmy hájit výrazně lépe než osoba, která by funkci opatrovníka měla vykonávat podle přání posuzované. Soudy v dané věci proto při výběru opatrovníka důvodně zkoumaly, zda druhá, v úvahu přicházející osoba - dcera posuzované D. C., která o tuto funkci projevila zájem, bude pro funkci opatrovníka posuzované vhodnější než stávající veřejný opatrovník, kterého si posuzovaná přeje ponechat i nadále.
V ustálené soudní praxi přitom nejsou pochybnosti o tom, že při výběru opatrovníka musí soud zvážit všechna relevantní hlediska tak, aby jmenovaný opatrovník skýtal záruky, že se své funkce zhostí v souladu s účelem opatrovnictví (§457 o. z.) a že zajistí všestrannou a efektivní ochranu zájmů opatrovance a naplňování jeho práv. Obecně přitom platí, že opatrovník musí být sám plně způsobilý k právním úkonům, jeho zájmy nesmí být v rozporu se zájmy opatrovance a (s výjimkou veřejného opatrovníka – srov. §471 odst. 3 o. z.) musí se svou funkcí souhlasit. Dalšími hledisky pro výběr opatrovníka pak mohou být podle okolností konkrétního případu osobní poměry navržené osoby, její věk, zdravotní stav, situace, v níž se tato osoba nachází, její vztah k opatrovanci apod., případně další skutečnosti, které mohou vypovídat o důvěryhodnosti (spolehlivosti) navržené osoby z hlediska její schopnosti řádné správy opatrovancova majetku, včetně péče o jeho zdraví. Významné přitom může být i stanovisko samotného opatrovance (posuzovaného) k navržené osobě, a to jak stanovisko kladné, tak stanovisko záporné.
V daném případě ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že posuzovaná k osobě opatrovníka „vyjadřuje konzistentní názor“, negativně se vyjadřuje k tomu, aby jejím opatrovníkem byla ustanovena její dcera D. C., a nadále si přeje ponechat stávajícího veřejného opatrovníka (Městskou část Prahu 9), k němuž má důvěru a je s ním spokojená. Dosavadní několikaletá spolupráce posuzované s veřejným opatrovníkem se ukázala jako plně funkční. V případě nutnosti je posuzovaná schopna se na svého opatrovníka obrátit a požádat o pomoc s vyřízením záležitostí. Přes námitky dovolatelky nebyly ve výkonu funkce stávajícím opatrovníkem zjištěny nedostatky, ani nebyla zjištěna indoktrinace z jeho strany, případně nátlak na posuzovanou. Stávající veřejný opatrovník, kterého si posuzovaná přeje ponechat i nadále přesto, že o tuto funkci nyní projevila zájem její dcera D. C., se tak ze všech uvedených hledisek jeví i pro další období jako vhodný subjekt pro výkon opatrovnické funkce, jeho spolupráce s posuzovanou se v dosavadní praxi osvědčila. Dovolatelce D. C. lze jistě přisvědčit, že i ona základní předpoklady pro výkon funkce opatrovníka (způsobilost k právním úkonům, soulad zájmů, souhlas s opatrovnictvím) splňuje a zároveň že by její blízký příbuzenský vztah k posuzované měl být ku prospěchu kvality výkonu opatrovnické funkce. Dovolací soud si je vědom toho, že aktuální právní úprava v ustanovení §471 odst. 2 o. z. upřednostňuje pro výkon funkce opatrovníka osobu, která je k opatrovanci v příbuzenském vztahu, před veřejným opatrovníkem, avšak současně klade důraz na již zmíněný respekt k vůli opatrovance. V posuzovaném případě proto nelze přehlédnout negativní (odmítavý) postoj posuzované k navržené změně opatrovníka, který přes ujištění dovolatelky, že nyní již jí její poměry umožňují opatrovnickou funkci vykonávat, zůstal po celé řízení neměnný. Za dané situace, kdy posuzovaná si výslovně přeje ponechat dosavadního veřejného opatrovníka, který již v předešlém období dostatečně prokázal svoji schopnost (způsobilost) zajistit všestrannou a efektivní ochranu práv a oprávněných zájmů posuzované, tak není úkolem soudu, aby při výběru osoby opatrovníka tzv. „za každou cenu“ podporoval příbuzenské vazby, navzdory jednoznačně vyjádřenému přání (vůli) posuzované. Protože jiné skutečnosti (kromě příbuzenského vztahu D. C. s posuzovanou), na základě nichž by bylo možno důvodně usuzovat, že dovolatelka bude zájmy posuzované hájit vskutku lépe než dosavadní veřejný opatrovník, v řízení zjištěny nebyly (odvolací soud naopak s ohledem na některá tvrzení posuzované – i když blíže nezkoumal jejich pravdivost – vyjádřil pochybnosti o způsobilosti dovolatelky k výkonu funkce opatrovníka), je závěr odvolacího soudu o tom, že „je na místě, aby opatrovníkem posuzované byl nadále již v minulosti jmenovaný veřejný opatrovník, a to Městská část Praha 9“, v souladu se zákonem.
Protože napadený rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o jmenování veřejného opatrovníka posuzované a byl rámcově vymezen rozsah jeho práv a povinností, je věcně správný, a protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o.s.ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání D. C. podle ustanovení §243d písm. a) o.s.ř. zamítl. Dovolací soud přitom ve smyslu ustanovení §243f odst. 4 o.s.ř. rozhodl usnesením, neboť dovolání směřovalo proti rozhodnutí (byť formálně označenému jako „rozsudek“), kterým bylo rozhodnuto (pouze) o opatrovnictví posuzované (omezené ve svéprávnosti), jež má z pohledu formy povahu usnesení (srov. §25 odst. 1 z.ř.s., §167 odst. 1 a §211 o.s.ř.).
S ohledem na ustanovení §23 z.ř.s. ve spojení s ustanovením §243b o.s.ř. nebylo žádnému z účastníků přiznáno právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 1. 2022
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu