ECLI:CZ:NS:2022:24.CDO.3746.2021.1
sp. zn. 24 Cdo 3746/2021-246
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci pozůstalosti po P. R. , zemřelém dne 3. srpna 2020, posledně bytem v XY, za účasti 1) J. H. , narozené dne XY, bytem ve XY, 2) M. R. , narozené dne XY, bytem v XY, 3) V. R. , narozené dne XY, bytem v XY, 4) N. S. , narozené dne XY, bytem v XY, všech zastoupených Mgr. Janem Hraškem, advokátem se sídlem v Liberci, Revoluční č. 123/17, a 5) R. N. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Zdeňkou Beranovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Dvouletky č. 2690/145, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 35 D 1138/2020, o dovolání R. N. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci ze dne 24. srpna 2021, č. j. 83 Co 86/2021-190, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci usnesením ze dne 24. 8. 2021, č. j. 83 Co 86/2021-190, potvrdil usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 7. 3. 2021, č. j. 35 D 1138/2020-132, který rozhodl o tom, že v řízení o pozůstalosti po P. R., zemřelém dne 3. 8. 2020, posledně bytem v XY (dále též jen „zůstavitel“), bude nadále jednáno s dcerami zůstavitele – J. H., M. R., V. R. a N. Š. – jako dědičkami zůstavitele ze zákona v první dědické třídě (výrok I.) a nebude nadále jednáno s R. N., jejíž účast se v řízení o pozůstalosti po zůstaviteli ukončuje (výrok II.); dále rozhodl, že R. N. nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Uvedl, že závěť zůstavitele ze dne 18. 2. 2020 (pořízená ve prospěch R. N. jako univerzální dědičky) není uzavřena podpisem zůstavitele, že podpis je umístěn pouze v přední části textu závěti, nikoliv však pod částí obsahující určení osoby dědice, a proto dospěl k závěru, že závěť zůstavitele je z tohoto důvodu neplatná.
R. N. podala proti usnesení odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost dovozuje zejména z toho, že odvolací soud založil své rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci, když „otázka umístění podpisu na listině obsahující závětˇ není žádným ustanovením občanského zákoníku výslovně řešena a nelze bez dalšího označit závěť za neplatnou“ a když v judikované věci „styl zůstavitele byl osobitý, listiny podepisoval běžně u svého jména a dovolatelka pro podporu svého tvrzení soudu takové listiny doložila“. Je přesvědčena, že „dle ustálené praxe, co se týče formálních požadavků kladených na podpis zůstavitele, je třeba preferovat výklad směřující k platnosti závěti než k její neplatnosti“ a že „závěť je třeba vyložit tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele“. Podle jejího názoru se v posuzované věci jedná o spor o dědické právo mezi závětní dědičkou a zákonnými dědičkami, nemůže tedy obstát ani postup soudní komisařky, která zcela v rozporu s právem zvolila ustanovení §169 z. ř. s., přestože měla jednoznačně postupovat podle ustanovení §170 z. ř. s. a (mimo jiné) vyslechnout svědky závěti J. a E. D. Navrhla, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu dovolací soud zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Rovněž navrhla, aby dovolací soud před svým rozhodnutím odložil právní moc napadeného rozhodnutí.
Účastnice 1) – 4) ve svém vyjádření navrhly, aby bylo dovolání odmítnuto a byla jim přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. je dovolání, není-li stanoveno jinak, přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 věty první o. s. ř.).
V dané věci bylo pro rozhodnutí o dědickém právu rozhodující vyřešení právní otázky platnosti allografní závěti ve smyslu ustanovení §1534 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), a to z hlediska umístění podpisu zůstavitele. Na zjištěný skutkový stav (který přezkumu dovolacím soudem nepodléhá, jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.) aplikoval odvolací soud toto ustanovení v souladu s ustálenou rozhodovací praxí soudů, na niž v projednávané věci i (zčásti) odkázal (obdobně jako to učinil soud prvního stupně). Dovolacímu soudu nezbývá než shrnout, že z ustanovení §1534 zákona o. z. (ani z jiného zákonného ustanovení) sice neplynou jakákoliv pravidla pro umístění podpisu na listině obsahující závěť, právní úprava prosté allografní závěti stran podpisu zůstavitele však vychází z tradičních právních úprav prosté allografní závěti, v rámci nichž právní teorie i soudní praxe dovozovala, že podpis zůstavitele musí být umístěn na úplném konci závěti, protože se jím dovršuje obsah závěti (k tomu srov. zejména právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2202/98; rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1190/2004, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 25, ročník 2006; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3597/2009, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 5, ročník 2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5591/2015, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 132, ročník 2017), že projevy zůstavitele obsažené v listině musí být kryty podpisem připojeným na konci listiny (k tomu srov. právní názor vyjádřený v rozhodnutí Gl. U. N. F. 3301, Gl. U. 793, Gl. U. 9523, Gl. U. 12.364, Gl. U. 13887, Gl. U. 15.932, rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 3. 2. 1933, sp. zn. R I 1142/32, uveřejněném ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu – Vážný, pod č. 12322, nebo v Rouček, F., Sedláček, J. Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému. Díl III., svazek 1. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2013, str. 113, 114, 123), že podpis musí být učiněn pod obsahem závěti a co není podpisem kryto, nelze považovat za závažný obsah závěti, a že není platnou závětí listina, kde zůstavitel uvede své jméno jen v záhlaví listiny, aniž by na konci připojil svůj podpis (k tomu srov. Holub, R. Komentář k občanskému zákoníku. Právo dědické. Praha: Orbis, 1957, str. 154, 155, 156). Závěry o požadavku umístění podpisu zůstavitele na konci listiny obsahující závěť jsou podpořeny také Ústavním soudem (k tomu srov. např. právní názor vyjádřený v usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. I. ÚS 91/17, podle nějž pokud Nejvyšší soud přistoupil k argumentaci, podpírající právní názor o nutnosti umístit podpis zůstavitelky pod text listiny obsahující její závěť, která se opírá o mnohaletou ustálenou praxi, je taková argumentace zcela logická, neboť nelze odhlédnout od skutečnosti, že v případě závěti se jedná o právní institut tradiční a používaný stovky let v podstatě bez zásadní změny) a právní literaturou k náležitostem písemných právních jednání (dříve právních úkonů), dle níž se podpis připojuje na konec textu, který je obsahem vůle jednajícího subjektu (k tomu srov. ust. §40 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Díl I. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 364, nebo ustanovení §561 odst. 1 o. z. a Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, str. 1793 >1< ). Na těchto závěrech nemá dovolací soud důvod cokoliv měnit, neboť jsou i v poměrech současné (v zásadě stejné) právní úpravy aplikovatelné a jako správné nadále přijímány.
Pro úplnost je třeba k dovolacím námitkám týkajícím se aplikace ust. §169 odst. 1 a §170 odst. 1 z. ř. s. konstatovat, že usnesení o tom, s kým bude dále jako s účastníkem řízení jednáno a komu bude účast ukončena, je v řízení o pozůstalosti na místě v případě, závisí-li vyřešení sporu o dědické právo výlučně na právním posouzení (resp. když skutková tvrzení dosavadních účastníků řízení o rozhodných okolnostech jsou shodná), naproti tomu existující spor o rozhodujících skutkových okolnostech vyžaduje, aby ten z účastníků řízení o pozůstalosti, jehož dědické právo se jeví jako nejslabší, byl k uplatnění svého dědického práva (popř. popření dědického práva jiného účastníka) odkázán na podání žaloby ve sporném soudním řízení. Vycházeje z uvedených ustanovení §169 odst. 1 a §170 odst. 1 z. ř. s. je v dané věci zřejmé, že samotný spor mezi účastnicemi řízení o tom, zda je předmětná závěť platná, když podpis zůstavitele není umístěn pod celým textem závěti, nýbrž nachází se na jejím začátku na úrovni textu: „Já podepsaný XY, bytem XY, nar. XY, pořizuji pro případ své smrti a po zralé úvaze tuto poslední vůli“, mohl být vyřešen přímo v řízení o pozůstalosti vydáním usnesení podle ustanovení §169 odst. 1 z. ř. s.
Protože dovolání R. N. proti usnesení odvolacího soudu není na základě vymezených důvodů dovolání přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolatelka v dovolání taktéž navrhla odklad právní moci usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení, není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti (právní moci) dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Návrhem dovolatelky na odklad právní moci se proto již Nejvyšší soud dále nezabýval.
Jelikož tímto rozhodnutím řízení ve věci pozůstalosti po zůstaviteli nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, resp. odvolacího soudu, o věci samé (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48, ročník 2003).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 2. 2022
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu
_______________________________________________________
Poznámky pod čarou jsou v textu odkazovány následovně: >číslo<
1) Oproti původnímu textu judikátu 21 Cdo 5591/2015 aktualizováno na 2. vydání dle vzoru citace v prezenčním výtisku v knihovně