ECLI:CZ:NS:2022:24.CDO.426.2022.1
sp. zn. 24 Cdo 426/2022-186
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila ve věci žalobců a) S. J. , narozené XY, bytem XY, b) S. J. , narozené XY, bytem XY, a c) J. J. , narozeného XY, bytem XY, všech zastoupených Mgr. Petrem Sikorou, advokátem se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí č. 1808, proti žalované V. C. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Janem Voleským, advokátem se sídlem v Praze 5, Drtinova č. 557/10, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 6 C 217/2018, o dovolání všech žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. října 2021 č.j. 70 Co 311/2021-167, takto:
I. Dovolání žalobců a), b) a c) se odmítá .
II. Žalobci a), b) a c) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.901,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jana Voleského, advokáta se sídlem v Praze 5, Drtinova č. 557/10.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o.s.ř.):
Dovolání žalobců a), b) a c) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21.10.2021 č.j. 70 Co 311/2021-167 není přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzena jinak.
V projednávané věci se žalobci domáhají určení, že žalovaná není (univerzální závětní) dědičkou po zůstaviteli, neboť podle jejich názoru je podle ustanovení §1481 o.z. dědicky nezpůsobilá z důvodu spáchání činu povahy úmyslného trestného činu, kterého se dopustila proti zůstaviteli a jeho manželce [žalobkyni a)]. Závadné jednání žalované spatřovali v tom, že žalovaná před smrtí i po smrti zůstavitele provedla prostřednictvím platební karty zůstavitele neoprávněné výběry hotovosti z účtu zůstavitele spadajícího do společného jmění manželů.
Ustanovení §1481 o.z. upravuje institut tzv. dědické nezpůsobilosti, která je důsledkem závadného, obecně neakceptovatelného, chování potenciálního dědice, kterého se dopustil vůči zůstaviteli, popř. dalším vyjmenovaným osobám (jeho předku, potomku nebo manželu), a znamená, že ten, kdo by jinak byl povolán za dědice, nedědí. Dědická nezpůsobilost nastává ze zákona, nezávisle na projevu vůle zůstavitele, v případech, kdy se dědic svým vlastním chováním vyloučí z dědické posloupnosti po zůstaviteli. V ustálené soudní praxi přitom nejsou pochybnosti o tom, že pro závěr o dědické nezpůsobilosti v důsledku činu povahy úmyslného trestného činu není rozhodující, zda potenciální dědic byl za tento čin proti některé z uvedených osob odsouzen (anebo zda bylo trestní řízení zastaveno či – tak jako v daném případě – trestní věc byla odložena), případně, zda zanikla možnost trestního postihu v důsledku jeho smrti či prohlášení za mrtvého, promlčení, amnestie nebo udělení milosti apod. Pravomocným rozsudkem trestního soudu o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, je však soud v řízení o pozůstalosti samozřejmě vázán (srov. §135 o.s.ř. a §1 odst. 3 z.ř.s.). V ostatních případech (zejména pokud nedošlo k odsouzení pachatele v trestním řízení) je nezbytné, aby soudní komisař v pozůstalostním řízení, vyjdou-li najevo pochybnosti ohledně dědické nezpůsobilosti některého z účastníků, zjišťoval všechny rozhodné skutečnosti, opatřoval k nim potřebné důkazy a učinil úsudek o tom, zda jednání dědice vykazuje znaky skutkové podstaty úmyslného trestného činu proti zůstaviteli nebo některé z uvedených osob, ovšem s účinky jen pro řízení o pozůstalosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.6.2021 sp. zn. 24 Cdo 106/2021).
Uvedené nepochybně přiměřeně platí i v daném, souvisejícím řízení, ve kterém soud na základě žaloby podané podle ustanovení §170 odst. 1 z.ř.s. řeší spor o dědickou nezpůsobilost závětní dědičky (žalované), ohledně jejíhož jednání, v němž dovolatelé (žalobci) spatřují čin povahy úmyslného trestného činu, kterého se měla dopustit proti zůstaviteli a jeho manželce, byla trestní věc podle ustanovení §159a odst. 1 tr. řádu usnesením policejního orgánu odložena, a tudíž nedošlo k pravomocnému odsouzení žalované v trestním řízení, jímž by byl soud vázán. Vytýkají-li dovolatelé odvolacímu soudu, že považoval rozhodnutí o odložení trestní věci za „bezvýhradný důkaz vylučující spáchání jednání, které svou povahou odpovídá úmyslnému trestnému činu“, potom přehlížejí, že odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – zmínil výsledek šetření orgánů činných v trestním řízení pouze na podporu svého konečného úsudku o tom, že jednání žalované nevykazuje znaky skutkové podstaty úmyslného trestného činu proti zůstaviteli (nebo jeho manželce), který učinil na základě výsledků důsledně provedeného dokazování, v rámci něhož náležitě zhodnotil veškeré, účastníky navržené důkazy k této rozhodné skutkové otázce.
Sdílet nelze ani názor dovolatelů, že důvody dědické nezpůsobilosti spočívající v závadném jednání potenciálního dědice vůči zůstaviteli (nebo dalším vyjmenovaným osobám) podle ustanovení §1481 o.z. „mohou být naplněny i jednáním po smrti zůstavitele“. V této souvislosti dovolací soud již v minulosti zaujal stanovisko, že s ohledem na skutečnost, že zmíněné ustanovení dává zůstaviteli možnost, aby závadné jednání potenciálnímu dědici výslovně prominul, je nezbytné, aby zůstavitel o spáchaném činu věděl. Z uvedeného tedy bez jakékoliv pochybnosti vyplývá, že čin povahy úmyslného trestného činu, spáchaný proti zůstaviteli nebo některé z osob taxativně vypočtených v ustanovení §1481 o.z., způsobuje dědickou nezpůsobilost pachatele pouze v případě, že byl spáchán ještě za zůstavitelova života, jinak by zůstavitel neměl možnost pachateli tento čin prominout (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.4.2019 sp. zn. 24 Cdo 614/2019). Závěr odvolacího soudu, že „jakékoli jednání žalované po 30.8.2015 (tedy po smrti zůstavitele) je z pohledu její dědické způsobilosti dle §1481 o.z. irelevantní“, je proto konformní s dosavadní judikaturou, na níž dovolací soud ani nyní – přes výtky dovolatelů – neshledává žádné důvody cokoliv měnit. V tomto směru jsou tak bez významu úvahy dovolatelů o zániku oprávnění žalované k dispozicím s platební kartou zůstavitele po jeho smrti.
Dalšími námitkami, že zůstavitel „nebyl oprávněn svěřit (svoji platební) kartu k užívání jiné osobě“ (v daném případě žalované), resp. že „mohl žalovanou platně zmocnit“ k nakládání s finančními prostředky na jeho platební kartě „pouze mezích SJM“, dovolatelé zcela odhlížejí od samotné podstaty (charakteru) jednání potenciálního dědice, které podle ustanovení §1481 o.z. vede (může vést) k jeho dědické nezpůsobilosti, jímž je „spáchání činu povahy úmyslného trestného činu“ vůči zůstaviteli nebo jeho manželce. Soudy obou stupňů při úvaze o tom, zda se žalovaná takového činu (jednání) dopustila, vycházely ze skutkových zjištění, že veškeré výběry z účtu zůstavitele za jeho života „činila žalovaná na jeho pokyn či s jeho souhlasem“, že „v průběhu řízení nevyšla najevo ani jediná skutečnost, jež by svědčila pro to, že žalovaná (platební) kartu používala bez souhlasu jejího oprávněného držitele – tedy zůstavitele“, že „finanční prostředky z těchto výběrů byly používány na úhradu bydlení a uspokojování, byť neuvážených či rozmařilých, nicméně přesto osobních potřeb zůstavitele“, a proto „je nutno tyto výdaje v celkovém kontextu považovat za běžné“, a že „v průběhu řízení nebylo ze žádného důkazu zjištěno (ani se nejeví pravděpodobným), že by žalovaná jakoukoli část inkasovaných finančních prostředků využila ve svůj prospěch“, nýbrž že „veškeré prostředky byly využity na potřeby a přání zůstavitele“. Vzhledem k uvedeným skutkovým zjištěním, z nichž je zřejmé, že vytčeným jednáním žalovaná toliko plnila vůli zůstavitele v rámci upokojování jeho běžných osobních potřeb, nelze odvolacímu soudu důvodně vytýkat jeho závěr, že jednání žalované nevykazuje znaky skutkové podstaty úmyslného trestného činu proti zůstaviteli ani jeho manželce ve smyslu ustanovení §1481 o.z.
Polemizují-li dovolatelé s výše citovanými skutkovými zjištěními soudů obou stupňů, pak touto výtkou uplatňují nezpůsobilý dovolací důvod; v tomto směru nelze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat, neboť dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o.s.ř.).
Protože – jak bylo uvedeno výše – dovolání žalobců a), b) a c) směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky toto dovolání – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 6. 2022
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu