ECLI:CZ:NS:2022:24.CDO.549.2020.1
sp. zn. 24 Cdo 549/2020-118
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy, a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobkyně Z. K. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Petrem Langerem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída č. 1331/31, proti žalované I. J. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Matejem Zachvejou, advokátem se sídlem v Ostravě, 28. října č. 1727/108, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 16 C 261/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. října 2019, č. j. 71 Co 311/2019-94, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. října 2019, č. j. 71 Co 311/2019-94, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V pozůstalostním řízení po J. J., zemřelém dne 12. 2. 2018, posledně bytem v XY (dále jen „zůstavitel“), uložil Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 3. 7. 2018, č. j. 99 D 495/2018-73, žalobkyni, dceři zůstavitele, aby ve lhůtě dvou měsíců podala proti své matce (žalované) žalobu na určení, že je dědičkou po zůstaviteli, neboť skutečnosti naplňující zákonný důvod vydědění, uvedený v listině o vydědění sepsané dne 22. 9. 2009, učinila spornými.
Žalobou doručenou soudu dne 30. 8. 2018 se žalobkyně domáhala určení, že je dědičkou po zůstaviteli, což zdůvodnila tím, že zůstavitelem uvedený důvod vydědění, že „o něj neprojevuje opravdový zájem, jaký by jako potomek projevovat měla, že se s ním nemá zájem stýkat, nenavštěvuje jej, neslaví společně svátky ani narozeniny, byť žili ve společné domácnosti v domě, který zůstavitel vlastní společně s manželkou“ neexistuje. „Není pravda, že by trvale a dlouhodobě neprojevovala o zůstavitele zájem“.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. 5. 2019, č. j. 16 C 261/2018-59, určil, že žalobkyně je dědičkou po zůstaviteli (výrok I.) a uložil žalované povinnost nahradit náklady řízení jak žalobkyni (výrok II.), tak státu (výrok III.). Dospěl k závěru, že „žaloba je zcela důvodná, když žalovaná žádným způsobem neprokázala, že by se žalobkyně dopustila jakéhokoli jednání ve smyslu §1646 o. z., zejména pak, že by žalobkyně o zůstavitele neprojevovala opravdový zájem, jaký by projevovat měla, jak je v listině o vydědění uvedeno. Je sice pravda, že od roku 2009 nebyla žalobkyně se zůstavitelem v kontaktu, nicméně uvedený stav nastal právě a jen z důvodu na straně žalované a jejího manžela (zůstavitele), kteří žalobkyni vyhodili z domu, když nehodlali akceptovat, že si žalobkyně v pokročilém věku našla manžela a že jim tudíž již nemůže být soustavně k dispozici. Žalobkyně tak neměla reálnou možnost o zůstavitele projevit opravdový zájem, neboť zůstavitel sám neměl zájem se s žalobkyní stýkat a udržovat s ní běžné příbuzenské vztahy“ a „i přes příkoří, které se žalobkyni ze strany svých rodičů dostávalo v podobě vypínání topení a teplé vody, vysokého nájemného za užívání domu v XY, nepřijetí manžela do rodiny, neúčastí na svatbě a fyzického napadení ze strany zůstavitele, měla žalobkyně k zůstaviteli stále kladný citový vztah a o kontakt s ním stála. Vlivem dominantní žalované, které se však zůstavitel bál a poslouchal ji, aby měl klid, však jakýkoli kontakt mezi žalobkyní a zůstavitelem možný nebyl. Možnost žalobkyni, aby o zůstavitele projevovala zájem, tedy dána nebyla a hypotéza právní normy umožňující vydědit potomka tudíž nebyla naplněna.“
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 1. 10. 2019, č. j. 71 Co 311/2019-94, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. potvrdil (výrok I.), změnil jej ve výroku II., a sice jde-li o výši náhrady nákladů řízení (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Na straně jedné skutková zjištění a z nich vyplývající závěr o skutkovém stavu věci, jakož i právní posouzení soudu prvního stupně převzal jako správné a v podrobnostech na ně odkázal (viz body 7 a 8 rozsudku odvolacího soudu), na straně druhé k rozhodnému časovému okamžiku výslovně uvedl: „Listina o vydědění byla sepsána dne 22. 9. 2009. Proto za rozhodné období je nutno považovat stav a úroveň vztahů žalobkyně a zůstavitele včetně naplnění důvodů vydědění do tohoto data.“ Toto doplnil při vypořádání se s odvolacími námitkami (body 10 až 12 rozsudku odvolacího soudu) rekapitulací relevantního skutku do sepsání listiny o vydědění a završil úvahou, že je-li příčinou narušení vztahů mezi rodiči a dětmi osamostatnění potomka a vlastní volba partnera, pak „tyto skutečnosti samy o sobě nemohou vést k vydědění“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že „napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když odvolací soud nesprávně posoudil okamžik, k jakému má být naplněn důvod vydědění (a tím pádem i časové a skutkové okolnosti, které byly rozhodné pro vydání rozhodnutí ve věci samé).“ Vztáhl-li rozhodný časový okamžik k sepsání listiny o vydědění, a nikoliv až k smrti zůstavitele, odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2019, sp. zn. 24 Cdo 1777/2019), a proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že odvolací soud se při řešení právní otázky časového okamžiku, k jakému má být prokázán důvod vydědění, neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť „převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, který se zabýval zákonnými důvody vydědění ke dni smrti zůstavitele (a nikoli toliko ke dni sepsání listiny o vydědění, jak na to nesprávně poukazuje žalovaná)“, což je v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2019, sp. zn. 24 Cdo 1777/2019, se závěrem, „že důvody pro vydědění žalobkyně nejsou dány“, a proto navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) projednal dovolání podle občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá) bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno, že zůstavitel zemřel dne 12. 2. 2018 se zanecháním listiny o vydědění ze dne 22. 9. 2009, kterou vydědil žalobkyni, protože o něj trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měla, a protože skutečnosti naplňující důvod pro vydědění, uvedený v listině o vydědění, učinila spornými, byla odkázána, aby se žalobou proti žalované domáhala určení, že je dědičkou zůstavitele.
Za tohoto skutkového stavu bylo v posuzované věci pro rozhodnutí o dědickém právu žalobkyně po zůstaviteli významné vyřešení právní otázky, okamžiku do kdy má být prokázána existence důvodu vydědění, pořídil-li zůstavitel listinu o vydědění podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), účinného do 31. 12. 2013, avšak zemřel po 1. 1. 2014. Protože odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dovolání žalované je podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je i opodstatněné.
Podle ustanovení §3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti (odstavec 1). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů (odstavec 2). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti (odstavec 3).
Podle ustanovení §3069 o. z. se při dědění použije právo platné v den smrti zůstavitele.
Podle ustanovení §3072 o. z. zemřel-li zůstavitel po dni nabytí účinnosti tohoto zákona a odporuje-li jeho prohlášení o vydědění právním předpisům účinným v době, kdy bylo učiněno, považuje se za platné, vyhovuje-li tomuto zákonu.
Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 27. 9. 2019, sp. zn. 24 Cdo 1777/2019, vysvětlil, že v případě je-li listina o vydědění pořízena do 31. 12. 2013, přičemž zůstavitel zemřel po 1. 1. 2014, tak jako je tomu v posuzované věci, platnost listiny o vydědění soud posoudí podle právní úpravy účinné ke dni jejího pořízení, tj. podle obč. zák., avšak k platnému vydědění je nutno prokázat existenci zákonného důvodu vydědění až ke dni smrti zůstavitele, neboť – jak vyplývá z ustanovení §3069 o. z.
– při dědění se vždy použije právo platné v den smrti zůstavitele (k tomu, že shodný názor je zastáván i v doktrinální oblasti srov. Fiala, R., Drápal, L. a kol. Občanský zákoník IV. Dědické právo (§1475–1720). Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2015, s. 417 nebo Svoboda, J., Klička, O. Dědické právo v praxi. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2014, s. 11).
Pro posuzovanou věc je z hlediska prokázání existence zákonného důvodu vydědění rozhodným časovým okamžikem úmrtí zůstavitele. Proto nemůže být shledáno správným vztáhl-li odvolací soud rozhodný časový okamžik k sepsání listiny o vydědění.
Závěr odvolacího soudu, který se – z důvodů níže rozvedených – prosadí i tehdy,
je-li přihlédnuto k těm částem písemného odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, které byly prostřednictvím odkazu učiněny součástmi písemného odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, a sice že důvod k vydědění žalobkyně neexistoval, protože žalobkyně svůj opravdový zájem o zůstavitele projevovat nemohla, neboť ten o to neměl zájem, se týká pouze doby, která předchází sepsání listiny o vydědění. Tím, zda v době od sepsání listiny o vydědění do zůstavitelovy smrti, tedy v době od 22. 9. 2009 do 12. 2. 2018, existoval důvod pro vydědění se odvolací soud nezabýval. Jeho právní posouzení není úplné, což není způsobilá změnit ani (žalobkyní zdůrazněná) skutečnost, že odvolací soud součástí písemného odůvodnění potvrzujícího rozsudku učinil prostřednictvím odkazu na správná skutková zjištění, z nich vyvěrající závěr o skutkovém stavu a na něj navazující právní posouzení, odpovídající části písemného odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně [k tomu, že ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu (zohledňující postavení odvolacího soud a jeho přezkumnou činnost) toto připouští, srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011].
Žalobkyně rozsudek odvolacího soudu dezinterpretuje, má-li za to, že v důsledku převzetí skutkových zjištění soudu prvního stupně, která nebyla omezena na dobu do sepsání listiny o vydědění, vzal fakticky odvolací soud za rozhodný okamžik k prokázání existence zákonného důvodu vydědění úmrtí zůstavitele. Přehlíží, že odvolací soud z důvodu vyloučení pouhé reprodukce skutkových zjištění, na ně pro stručnost odkázal, a byť je převzal zcela, za právně relevantní považoval pouze skutkové okolnosti do sepsání listiny o vydědění. Další zjištěné skutečnosti, tedy pro dobu od 22. 9. 2009 do 12. 2. 2018 – v důsledku jím zaujatého právního názoru – považoval za nadbytečné a právní posouzení na ně nenavázal, pročež v úvahu nepřichází ani vnitřní rozpornost rozsudku. Odvolací soud přezkoumal věcnou správnost právního posouzení soudu prvního stupně navázaného pouze na skutkové okolnosti do sepsání listiny o vydědění. Nejenže to jednoznačně vyplývá již z vypořádání se s odvolacími námitkami, kterými žalovaná brojila do skutkové roviny rozsudku soudu prvního stupně (viz body 10 až 12 rozsudku odvolacího soudu), nýbrž to odvolací soud uvedl výslovně.
Z hlediska dovolacího důvodu není právní posouzení odvolacího soudu správné, neboť není úplné; odvolací soud se při řešení právní otázky k jakému časovému okamžiku má být prokázán důvod vydědění odchýlil se od výše uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud jej zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc mu vrátil (Krajskému soudu v Ostravě) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 1. 2022
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu