ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.1072.2021.1
sp. zn. 25 Cdo 1072/2021-687
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: A. U. , narozená XY, bytem XY, zastoupená Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti žalovaným: 1. L. H. , IČO XY, se sídlem XY, zastoupená JUDr. Bohumilem Růnou, advokátem se sídlem Kamlerova 795/9, Říčany, 2. L. H. , narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Zdeňkem Hrabou, advokátem se sídlem Kamlerova 795/9, Říčany, o ochranu osobnosti s návrhem na náhradu nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 19 C 114/2016, o dovolání 1. žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2020, č. j. 21 Co 213/2019- 644, 21 Co 214/2019-644, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. První žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč k rukám advokáta Mgr. Ing. Jana Boučka, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 10. 2020, č. j. 21 Co 213/2019-644, 21 Co 214/2019-644, potvrdil rozsudek ze dne 29. 4. 2019, č. j. 19 C 114/2016-450, v rozsahu, kterým Okresní soudu Praha-východ uložil 1. žalované zaplatit žalobkyni 250 000 Kč, zamítl žalobu, aby 2. žalovaný zaplatil žalobkyni 250 000 Kč a oba žalovaní společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni 950 000 Kč, rozhodl o nákladech řízení mezi 2. žalovaným a žalobkyní a o nákladech řízení státu (výrok I). Krajský soud dále změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a 1. žalovanou (výrok II), potvrdil v celém rozsahu doplňující usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 5. 6. 2019, č. j. 19 C 114/2016-476 (výrok III), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok IV a V). Ve sporu o ochranu osobnosti vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že 1. žalovaná, která je poskytovatelem zdravotních služeb ve smyslu §2 odst. 1 zákona č. 372/2011 Sb., podala dne 27. 3. 2013 prostřednictvím jednoho ze svých jednatelů, Z. H. (otce a současně právního zástupce 2. žalovaného) návrh na zahájení řízení o omezení žalobkyně, která provozuje soukromou psychologickou poradnu, ve způsobilosti k právním úkonům v rozsahu poskytování služeb psychologické péče (dále též jen „návrh“), ačkoli žalobkyně nebyla její pacientkou a ani jí nebyla nikdy vyšetřena. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 5. 2015, č. j. 30 Co 280/2015-265, potvrdil rozsudek ze dne 26. 3. 2015, č. j. 50 Nc 1132/2013-222, jímž Obvodní soud pro Prahu 5 návrh 1. žalované zamítl, a to s právní mocí ke dni 7. 1. 2016. Městský soud v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že podání návrhu 1. žalovanou bylo nedůvodné a bylo jen způsobem, jímž si jednatel 1. žalované s žalobkyní vyřizoval účty poté, co žalobkyně jako psycholožka podala zprávu v opatrovnickém sporu o děti 2. žalovaného, který se však řízení o omezení žalobkyně ve způsobilosti k právním úkonům neúčastnil. První žalovaná poskytla návrh bezprostředně po jeho podání dalším osobám, čímž došlo k jeho rozšíření na další státní instituce a zejména do veřejného prostoru, kde se informace o řízení i návrh sám šířily internetem, anonymními e-maily a médii až do podání různých rodičů v opatrovnických řízeních. O návrhu vyšel také článek v časopise Týden. V reakci na zveřejnění návrhu utrpěl manžel žalobkyně cévní mozkovou příhodu, žalobkyně sama byla nastalou situací stresována, musela čelit nedůvěře klientů v její profesní způsobilost, snížil se její příjem. První žalovaná tak podstatně zasáhla do cti a rodinného života žalobkyně, jejího pokojného manželského soužití a výkonu její profese. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně věc posoudil podle §186 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013“), a §11 a §13 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Uzavřel, že 1. žalovaná sice měla podle §186 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013 oprávnění podávat návrhy na omezení způsobilosti k právním úkonům, avšak citované ustanovení bylo zvláštním nástrojem k naplňování úkolů poskytovatele zdravotních služeb, a proto bylo nezbytné užití takového nástroje vykládat v intencích obsahu poskytované zdravotní péče. Primárním úkolem právní úpravy §186 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013 bylo dát nástroj poskytovatelům zdravotních služeb ve vztahu k jejich pacientům, čehož si 1. žalovaná vzhledem ke svému postavení i s ohledem na právní vzdělání jejího jednatele musela být vědoma, stejně jako okolnosti, že v důsledku pravidla vyplývajícího z citované právní úpravy nebude soud oprávněn vyzvat ji k předložení lékařského vysvědčení, které by návrh odůvodňovalo. První žalovaná zneužila svého postavení poskytovatele zdravotních služeb daného jí §186 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013 a její postup nebylo možné ospravedlnit ani jí tvrzenou potřebou ochrany údajného veřejného zájmu na omezení způsobilosti žalobkyně k právním úkonům. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že podala-li 1. žalovaná bezdůvodný a bezúspěšný návrh na omezení způsobilosti k právním úkonům žalobkyně, která není a nikdy nebyla její pacientkou a ani jí nikdy nebyla vyšetřena, a umožnila-li veřejné šíření návrhu, zasáhla neoprávněně (protiprávně) do osobnostních práv žalobkyně podle §11 obč. zák. Jako adekvátní satisfakci odvolací soud shledal finanční náhradu ve výši 250 000 Kč. Újmu žalobkyně neshledal přičitatelnou 2. žalovanému, neboť nebylo prokázáno, že by se podílel jak na podání návrhu, tak na jeho uveřejnění.
První žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním do výroku I v části, kterou potvrdil její povinnost zaplatit žalobkyni 250 000 Kč, a do výroku II o nákladech řízení před soudem prvního stupně. Přípustnost dovolání spatřuje v řešení několika otázek hmotného práva, při němž se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo které v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly dosud řešeny. Odvolací soud měl pochybit, posoudil-li nárok žalobkyně podle §11 obč. zák., ačkoli měl postupovat podle speciální normy §191 odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013. Citované ustanovení je s přihlédnutím k předpokladu vzniku nároku na náhradu újmy, tj. zjevné bezdůvodnosti návrhu, hmotněprávní speciální normou, která má aplikační přednost před obecnou úpravou odpovědnosti (v této souvislosti odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1226/2013, a rozsudek tehdejšího Nejvyššího soudu Slovenské socialistické republiky ze dne 31. 10. 1979, sp. zn. 2 Cz 79/79). Dovolatelka dále předložila otázku, zda důvodem podání návrhu na zahájení řízení o omezení způsobilosti k právním úkonům může být ochrana zájmů třetích osob, které s posuzovaným vstoupily do právních vztahů (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2009, sp. zn. 30 Cdo 356/2012), a zda otázka psychického stavu psychologa, který svou činností soustavně zasahuje do soudních řízení o péči o děti, je otázkou veřejného zájmu. Podle dovolatelky žalobkyně naplňuje definiční znaky osoby veřejného zájmu, neboť se podle konstatování odvolacího soudu o její práci zajímají různé opatrovnické spolky, žalobkyně poskytuje služby ve sporech o děti, vystupuje před orgány veřejné moci a v mediálním prostoru (odkázala na nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 557/09, ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1586/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 96/03, a rozsudek ESLP ze dne 17. 5. 2016, stížnost č. 33677/10 a 5230/10). Dovolatelka se dále táže, zda odpovídá za případnou újmu vzniklou podáním návrhu, který podal advokát JUDr. Ing. Zdeněk Hraba, Ph.D., jednající za ni jako za svého klienta, nešlo-li o jeho exces (odkázala na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. Cpjn 13/2007). Znění návrhu v rámci spolupráce sdílel advokát 1. žalované s jiným advokátem, který hodlal vstoupit do řízení o omezení způsobilosti žalobkyně a byl vázán mlčenlivostí. Pokud tak došlo k šíření návrhu nebo informace o řízení, byl původcem advokát 1. žalované a nikoli ona sama. Konečně podle dovolatelky odvolací soud pochybil, dospěl-li k závěru, že poskytovatel zdravotních služeb může podat návrh na omezení způsobilosti k právním úkonům pouze ve vztahu ke svým pacientům, jinak zneužije svého postavení. K podání návrhu je oprávněn kdokoli, kdo je způsobilý být účastníkem řízení. Jeho podání poskytovatelem zdravotních služeb pak nelze vnímat jako součást zdravotních služeb a zdravotní péče. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření ztotožnila s posouzením odvolacího soudu, zdůraznila, že 1. žalovaná si svým jednáním s žalobkyní vyřizovala účty, a že její jednání nemůže požívat právní ochrany, neboť představuje zneužití práva. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., avšak není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Ustanovení §191 odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013 zakládalo právo vyšetřovaného na náhradu škody, která mu vznikla v souvislosti s návrhem. Z hlediska skutkové podstaty šlo o odpovědnost za zavinění podle §420 obč. zák., přičemž nebylo vyloučeno, aby navrhovateli bylo uloženo poskytnout vyšetřovanému též přiměřené zadostiučinění podle §11 a 13 obč. zák. (viz Doležílek in Drápal L., Bureš J. a kol. Občanský soudní řád I: Komentář, C, H. Beck, 1. vydání, 2009, s. 1411). V otázce vztahu mezi nárokem na náhradu škody podle občanského zákoníku a nárokem na přiměřené zadostiučinění za zásah do osobnostních práv v případech, kdy náhrada podle obecných ustanovení o náhradě škody nepostačí k dostatečnému odčinění újmy, je judikatura dlouhodobě ustálena a rozhodnutí odvolacího soudu je s ní v souladu (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2000, sp. zn. II. ÚS 517/99, ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 16/04, a ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14). Dovolatelkou zmíněná rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1226/2013 a sp. zn. 2 Cz 79/79 nejsou se shora citovanou literaturou ani judikaturou v rozporu.
Soud prvního stupně i soud odvolací uzavřely, že 1. žalovaná zasáhla do osobnostních práv žalobkyně tím, že zneužila právo poskytovatele zdravotních služeb podle §186 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013 navrhnout omezení způsobilosti osoby bez nutnosti doložení důvodnosti návrhu lékařským vysvědčením, když proti osobě, o jejímž duševním stavu neměla relevantní informace, podala bezdůvodný návrh a umožnila jeho šíření po internetu. Napadené rozhodnutí tedy stojí na závěru, že první žalovaná se dopustila protiprávního zásahu do osobnostních práv žalobkyně nejen podáním návrhu, ale zejména pak jeho uvedením ve veřejnou známost. Obstojí-li tedy rozhodnutí odvolacího soudu již s ohledem na závěr o zásahu do osobnosti žalobkyně uveřejněním návrhu, jehož správnost dovolatelka nenapadá (dovolací soud je vázán tzv. kvalitativním vymezením rozsahu dovolání a může vést přezkum jen k otázkám formulovaným v dovolání, srov. §242 odst. 3 věta první v návaznosti na §241a odst. 3 o. s. ř.), pak dovolání nemůže být již jen z tohoto důvodu přípustné (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 119/97, č. 55/1999 Sbírky, či usnesení téhož soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, č. 48/2006 Sbírky). Za této procesní situace dovolatelkou vymezené právní otázky výkladu vztahu občanského zákoníku a zákona o zdravotních službách, otázka, zda jakožto poskytovatel zdravotních služeb byla či nebyla oprávněna podat návrh na posouzení žalobkyně, která nebyla její pacientkou, a zda na posouzení duševního stavu žalobkyně byl či nebyl veřejný zájem, nemají povahu otázek, jejichž zodpovězení způsobem konvenujícím pohledu dovolatelky by bylo způsobilé přivodit jiné rozhodnutí o předmětu sporu.
Konečně ani otázka, zda odpovědnost za důsledky uveřejnění návrhu spočívá na 1. žalované nebo jejím advokátu (jenž se nedopustil excesu), nemůže odůvodnit přípustnost daného dovolání. Tvrzení dovolatelky o poskytnutí návrhu jejím advokátem jinému advokátu, jímž dovolatelka zřejmě hodlala zpochybnit skutkový závěr odvolacího soudu, že poskytla text návrhu veřejnosti, má totiž povahu námitek proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, která dovolací soud není oprávněn přezkoumávat (§241a odst. 1 a §242 odst. 3 o. s. ř.).
Lze shrnout, že dovolání směřující proti výroku odvolacího soudu ve věci samé není přípustné (§237 o. s. ř.), neboť odvolací soud se při právním posouzení věci od ustálené praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Dovolací soud proto ze shora uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. První žalovaná, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, je povinna nahradit žalobkyni její náklady, které jsou představovány odměnou advokáta za jeden úkon právní služby 3.100 Kč podle §7, §9 odst. 4 písm. a), §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., jednou paušální náhradou hotových výdajů 300 Kč podle §13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a 21% daní z přidané hodnoty ze součtu uvedených částek, celkem 4.114 Kč. Lhůta k plnění byla stanovena podle §160 odst. 1 o. s. ř. jako zákonná, třídenní, místo plnění podle §149 odst. 1 o. s. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 26. 9. 2022
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu