ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.1321.2021.1
sp. zn. 25 Cdo 1321/2021-1108
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: J. F. , narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Klárou Kořínkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, 120 00 Praha 2, proti žalované: ČSOB Pojišťovna, a.s., člen holdingu ČSOB, IČO 45534306, se sídlem Masarykovo náměstí 1458, Zelené Předměstí, 530 02 Pardubice, zastoupená Mgr. Hynkem Růžičkou, LL.M., advokátem se sídlem Nové sady 996/25, 602 00 Brno, o 101 630 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalované na zaplacení 40 144 Kč, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 27 C 254/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 15. 12. 2020, č. j. 23 Co 226/2019-1039, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 1. 2021, č. j. 23 Co 226/2019-1052, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 14. 3. 2019, č. j. 27 C 254/2016-621, zamítl žalobu na zaplacení 101 630 Kč s příslušenstvím i vzájemný návrh žalované na zaplacení 40 144 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že dne 8. 1. 2015 bylo při dopravní nehodě, kterou zavinila výhradně řidička osobního vozidla pojištěného pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla u žalované, poškozeno vozidlo žalobce XY RZ XY. Žalovaná vyplatila žalobci plnění za opravu vozidla 40 144 Kč. Žalobce však požadoval (v tomto řízení) zaplacení dalších 101 630 Kč představujících rozdíl mezi náklady na opravu vozidla ve výši 141 774 Kč stanovenými znaleckým posudkem vypracovaným na žádost žalobce Ing. Žertem a žalovanou vyplaceným pojistným. Žalovaná na základě znaleckého posudku Stanislava Bartoně další pojistné plnění odmítla a požadovala (vzájemným návrhem) poskytnuté pojistné plnění vrátit, neboť žalobce vědomě uvedl nepravdivé údaje o rozsahu pojistné události. Soud z revizního znaleckého posudku Ing. Jírovce, který nechal vyhotovit, zjistil, že při dopravní nehodě nemohlo dojít k poškození levého předního směrového světla, výfukového potrubí a horního uložení levého předního tlumiče, obvyklá cena vozidla žalobce před poškozením činila 127 900 Kč a maximální výše nákladů na opravu 86 341,44 Kč. Věc právně posoudil podle §6 odst. 2, §9 odst. 1 a 3 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, §2780 a §2796 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále též jen „o. z.“). Uzavřel, že žaloba není důvodná, neboť žalobce uvedl vědomě nepravdivé údaje o rozsahu poškození při pojistné události, proto má pojistitel podle §2980 o. z. právo pojistné plnění odmítnout. Vzájemný návrh zamítl s tím, že vyplacená částka, vzhledem k výši nákladů na opravu vynaložených v příčinné souvislosti s nehodou, nepředstavuje obohacení žalobce bez spravedlivého důvodu.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 15. 12. 2020, č. j. 23 Co 226/2019-1039, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 1. 2021, č. j. 23 Co 226/2019-1052, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 46 887 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně z této částky za dobu od 10. 2. 2015 do zaplacení, ve zbývajícím rozsahu rozsudek ve věci samé (včetně rozhodnutí o vzájemném návrhu) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky i vůči státu. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a dokazování doplnil o revizní ústavní znalecký posudek vypracovaný Vysokým učením technickým v Brně – Ústavem soudního inženýrství, z něhož zjistil, že obvyklá cena vozidla žalobce před poškozením činila 137 000 Kč, náklady na jeho opravu 87 031 Kč a s ohledem na charakter a umístění některých poškozených dílů nemusel žalobce o jejich poškození vědět. Po právní stránce uzavřel, že nebyly splněny předpoklady pro odmítnutí plnění podle §2780 o. z., neboť nebylo prokázáno, že by žalobce vědomě uvedl nepravdivé údaje o rozsahu poškození. Vzhledem k ústavním revizním posudkem stanoveným nákladům na opravu vozidla poškozeného při nehodě zaviněné pojištěncem žalované, uložil jí povinnost zaplatit žalobci dalších 46 887 Kč s příslušenstvím a ze stejného důvodu potvrdil zamítnutí vzájemného návrhu.
Proti části výroku, kterým odvolací soud potvrdil zamítnutí žaloby, podal žalobce dovolání. Namítá odklon od ustálené rozhodovací praxe především Ústavního soudu s tím, že soud nesprávně posoudil otázku přiznání plného odškodnění poškozenému podle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/103/ES (odkazuje na rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 155/16, II. ÚS 221/07, I. ÚS 1902/03). Odvolací soud se dále odchýlil od judikatury (sp. zn. PL ÚS 11/08) tím, že část svých právních úvah založil na skutkových zjištěních, která mu však neumožňovala takový závěr učinit. Rozsáhle rekapituluje dosavadní průběh řízení a s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 49/06, III. ÚS 299/06, PL ÚS 11/08 nesouhlasí především s tím, jak odvolací soud na základě ústavního revizního znaleckého posudku zjistil obvyklou cenu vozidla před poškozením a výši škody. Polemizuje s jednotlivými závěry posudku, které jsou podle něj v rozporu s podkladovými materiály, namítá, že se znalecký ústav nevypořádal se všemi jeho námitkami, a žádá, aby se dovolací soud zabýval otázkou, zda při určování obecné ceny vozidla před jeho poškozením má žalobce právo očekávat reálnost a praktickou dostupnost stanovené částky srovnatelného vozidla na trhu ojetých vozidel anebo zda je poškozený povinen spokojit se s jakoukoliv nereálnou, virtuální částkou, byť určenou výpočtem soudního znalce. Namítá, že jakožto účastník dopravní nehody žádnou svou povinnost neporušil, avšak při likvidaci vzniklé škody byl krácen na pojistném plnění a na opravu vozidla musel doplácet ze svého. Namítá rovněž porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod (sp. zn. III. ÚS 772/13). Vadu řízení pak spatřuje v tom, že nebyl poučen podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř., a v nedostatečném odůvodnění a nelogičnosti rozsudku odvolacího soudu. Navrhl proto změnu rozsudku odvolacího soudu tak, že bude žalobě i ve zbytku vyhověno, případně zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátkou ve smyslu §241 o. s. ř., avšak není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Námitky dovolatele se týkají převážně tvrzených vad dokazování (nejednoznačné a chybné závěry revizního znaleckého posudku a jeho rozpor s dalšími listinnými důkazy), z čehož dovozuje, že soudy učinily nesprávný závěr o skutkovém stavu. Tyto námitky však postrádají charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit (§241a odst. 1 o. s. ř.). Nesměřují totiž proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale proti skutkovým závěrům, jejichž nesprávnost dovolatel odvozuje od vlastního posouzení skutkového stavu. V podstatě se dovolatel domáhá přezkumu dokazování a skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí; nesprávnost právního posouzení odvozuje nikoliv z důvodu mylné aplikace práva, nýbrž proto, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž on nesouhlasí. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. ale není zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sb. rozh. obč.“). Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů včetně znaleckého posudku (tím se zabývají odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu) přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládají (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 2037/17).
Pouze v případě, že soud důsledně neodliší odborné (tj. skutkové) závěry, jež přísluší znalci, a právní závěry, jež přísluší soudu, a mechanicky převezme závěr znalce, který nemá skutkovou, nýbrž právní povahu, popřípadě pokud určitý skutkový závěr učiněný soudem na základě znaleckého posudku není projevem zásady volného hodnocení důkazů, nýbrž výsledkem mylného právního názoru soudu na právní sílu toho kterého důkazu, a takové pochybení je uplatněno dovoláním, nejde o (nepřípustné) uplatnění dovolacího důvodu nesprávného skutkového zjištění, nýbrž o uplatnění (způsobilého) dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 878/2014). O takový případ se ale v projednávané věci nejedná, neboť odvolací soud skutkový závěr ohledně výše účelně vynaložených nákladů na opravu vozidla žalobce učinil na základě odborných závěrů, zejména ústavního revizního znaleckého posudku. V souladu s ustálenou rozhodovací praxí je i postup odvolacího soudu, který za situace, kdy měl k dispozici několik znaleckých posudků s rozdílnými závěry o stejné otázce, dal tyto závěry přezkoumat znaleckým ústavem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014 nebo ze dne ze dne 22. 1. 2014 sp. zn. 26 Cdo 3928/2013, uveřejněný pod č. 38/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), z jehož odborných a přesvědčivě obhájených závěrů poté vycházel.
Dovolatel dále namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu při posouzení otázky přiznání plného odškodnění poškozenému. V nálezu ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. II. ÚS 155/16, Ústavní soud s odkazem na nálezy ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 2221/07 a ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 1902/13, konstatuje, že skutečnou škodou se rozumí zmenšení existujícího majetku poškozeného ve srovnání se stavem, jaký zde byl před způsobením škody, a proto musí i rozsah náhrady škody zohlednit výši všech nutných prostředků, které byl poškozený nucen vynaložit k obnovení původního majetkového stavu. Soud musí nejen respektovat právo, ale jeho výklad a aplikace musí směřovat k výsledku spravedlivému. Právo musí být především nástrojem spravedlnosti, nikoliv souborem právních předpisů, které jsou mechanicky a formalisticky aplikovány bez ohledu na smysl a účel toho kterého zájmu chráněného právní normou. Smyslem a účelem ustanovení přiznávajícího poškozenému právo na náhradu škody je zajistit, aby mu v plné míře byla kompenzována majetková újma. V každém individuálním případě je proto třeba pečlivě srovnat majetkový stav poškozeného před vznikem škody a po provedení opravy poškozeného vozidla, přičemž rozsah náhrady v penězích musí zohledňovat výši veškerých jím vynaložených prostředků nutných k obnovení provozuschopnosti vozidla, tedy původního majetkového stavu. S ohledem na možný vznik bezdůvodného obohacení v důsledku opravy je pochopitelně nutné zvažovat i účelnost a nezbytnost nákladů vynaložených na uvedení poškozené věci do původního stavu. Ostatně tyto závěry jsou obsaženy i v ustanovení §2969 občanského zákoníku, podle něhož se při určení výše škody na věci vychází z její obvyklé ceny v době poškození a zohlední se, co poškozený musí k obnovení nebo nahrazení funkce věci účelně vynaložit. V souladu s těmito závěry odvolací soud postupoval, jestliže dovodil, že žalobci náleží pojistné plnění představující náklady, jež je podle zjištěného skutkového stavu (zejména závěrů obou revizních posudků) třeba vynaložit k obnovení funkce vozidla žalobce - původního majetkového stavu, a to v tom rozsahu, který byl snížen v příčinné souvislosti s nehodou.
Námitka absence poučení soudem podle §118a o. s. ř. či tvrzené nedostatečné odůvodnění závěrů odvolacího soudu nezakládá přípustnost dovolání, neboť se jedná o námitku vady řízení, k níž dovolací soud přihlíží pouze, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Lze shrnout, že dovolání směřující proti části výroku, jíž odvolací soud ve zbytku potvrdil zamítnutí žaloby, není přípustné (§237 o. s. ř.), neboť odvolací soud se při právním posouzení věci od ustálené praxe dovolacího ani Ústavního soudu neodchýlil. Proto dovolací soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 7. 2022
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu