ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.1366.2021.1
sp. zn. 25 Cdo 1366/2021-653
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: P. Š., narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. MUDr. Janou Kollrossovou, advokátkou se sídlem náměstí Republiky 202/28, Plzeň, proti žalované: M. R., narozená XY, bytem XY, zastoupená Mgr. Martinem Bílým, advokátem se sídlem Veleslavínova 252/5, Ostrava, za účasti: UNIQA pojišťovna, a. s. , se sídlem Evropská 810/136, Praha 6, IČO 49240480, jako vedlejší účastnice na straně žalované, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 33 C 212/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 9. 2020, č. j. 71 Co 111/2020-572, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 9.560 Kč k rukám advokáta Mgr. Martina Bílého do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. 11. 2019, č. j. 33 C 212/2012-505, zamítl žalobu o zaplacení částky 240.000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Na základě obsáhlého dokazování byl zjištěn následující skutkový stav. Žalobcův otec A. Š. (dále též jen „pacient“) byl pacientem žalované od roku 1997. Dne 18. 10. 2010 mu byla v rámci preventivní prohlídky zjištěna porucha srdečního rytmu a byl odeslán k dalšímu vyšetření do Fakultní nemocnice Ostrava. Tam byl dne 19. 10. 2010 vyšetřen a byla mu nastavena antiagregační terapie lékem Anopyrin. Dne 2. 11. 2010 byl vyšetřen kardiologem M. K., který mu naordinoval lék Lawarin, 5 mg denně za pravidelných kontrol. Tento lékař vysvětlil pacientovi možnosti dalšího postupu. Následně si dne 4. 11. 2010 pacient Lawarin na základě receptu vystaveného K. vyzvedl. Dne 23. 11. 2010 se pacient dostavil do ordinace žalované a byl tohoto dne žalovanou vyšetřen. Žalované sdělil, že má někdy krev v moči. Žalovaná, která se dne 23. 11. 2010 dozvěděla o tom, že pacient užívá Lawarin 5 mg denně, snížila dávkování tohoto léku a pozvala jej na další den na odběry. Pacient se dostavil k žalované na odběry až dne 30. 11. 2010, následně dne 1. 12. 2010 žalovaná na základě laboratorních výsledků vysadila pacientovi Lawarin, aplikovala antidotum Kanavit, změnila terapii zpět na antiagregační a poučila pacienta o potřebě hospitalizace, což pacient odmítl. Do nemocnice se dostavil až den následující. Při přijetí do FN Ostrava dne 2. 12. 2010 měl pacient vysoký tlak 180/110, byl přijat při vědomí, v průběhu jeho hospitalizace dne 2. 12. došlo ke krvácení do mozku. Dne 4. 12. 2010 pacient v nemocnici zemřel; bezprostřední příčinou smrti bylo krvácení do mozku. Provedenými znaleckými posudky bylo prokázáno, že postup žalované v případě léčby A. Š. od okamžiku, kdy se dne 23. 11. 2010 dozvěděla, že užívá Lawarin, byl správný, tedy lege artis, když správně po zjištění slabého krvácení snížila dávku Lawarinu a následně dle laboratorního nálezu tuto antikoagulační léčbu zrušila a aplikovala Kanavit. Dle provedených znaleckých posudků nelze jednoznačně stanovit, že užívání Lawarinu bylo příčinou smrti A. Š. Jelikož nedošlo k protiprávnímu jednání žalované, okresní soud žalobu zamítl.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 3. 9. 2020, č. j. 71 Co 111/2020-572, potvrdil rozsudek okresního soudu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s jeho skutkovými zjištěními i s právním posouzením. Dále zdůraznil, že žalovaná lék Lawarin A. Š. nepředepsala, pouze jeho dávkování včas snížila a následně vysadila, poukázal na chování pacienta, který byl opakovaně poučen o riziku léčby, avšak nedostavoval se k nutným kontrolám dle doporučení lékařů, a tudíž nelze liknavost pacienta přisuzovat lékaři. Dále odvolací soud odmítl námitky proti znaleckým posudkům.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce obsáhlé dovolání, neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v praxi dovolacího soudu výslovně řešena, či má být po právní stránce dovolacím soudem vyřešena jinak s ohledem na znění Listiny základních práv a svobod a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Konkrétní otázku hmotného práva však dovolatel nevymezil. Dovolatel uvedl, že napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě chybného procesního postupu soudů. Obsahem dovolání jsou námitky proti skutkovým zjištěním, postupu soudu při opatřování a hodnocení důkazů, postupu znalců a hodnocení znaleckých posudků, doplněných o konkrétní judikaturu dovolacího soudu k uvedeným otázkám a dále k otázkám ochrany osobnosti a trestního řízení vůči lékařům. Dovolatel má za to, že měla být projednávaná věc posouzena rovněž podle §421a obč. zák. Závěrem namítl porušení svých základních práv jako důvod dovolacího přezkumu a požádal o odklad vykonatelnosti a právní moci napadeného rozsudku, neboť jeho finanční situace mu neumožňuje uhradit náklady řízení, je pro něj likvidační a soud nezkoumal finanční poměry žalované. Navrhl proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že považuje napadený rozsudek za správný, a podrobně rozvedla nedůvodnost jednotlivých námitek dovolatele. Dovolání považuje za nepřípustné, a navrhla proto, aby dovolací soud dovolání odmítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání, které bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky jejího advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není přípustné podle §237 o. s. ř.
Specifikum sporů o náhradu škody v souvislosti s poskytováním zdravotní péče (jak podle původní právní úpravy – zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“, tak podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, dále jen „o. z.“) spočívá v tom, že otázku, zda poskytovatel zdravotní péče postupoval v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy (lege artis), je nutno posuzovat za pomoci znalců – lékařů, a podkladem pro závěr o porušení uvedené povinnosti je zpravidla znalecký posudek z oboru zdravotnictví. Jak škůdce jednal, je otázkou skutkovou; jak měl jednat, je sice právní úvahou, avšak prakticky převoditelnou na otázku, jak v daných okolnostech jedná patřičně rozumná a zodpovědná osoba dané profese a kvalifikace. Tím se v podstatě rovněž blíží otázce skutkové, kterou soud zjišťuje cestou znaleckého posouzení, tedy dokazováním. Z hlediska aplikační praxe je tedy otázka standardu náležité zdravotní péče přiměřeného konkrétním okolnostem případu fakticky rovněž otázkou skutkovou, přinejmenším v tom smyslu, že odpověď na ni je vyvozována z provedeného dokazování (srov. Holčapek, T. Dokazování v medicínskoprávních sporech, Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011, s. 96). Znalecký posudek je tedy skutkovým podkladem (jedním z více podkladů) pro právní závěr soudu o postupu (non) lege artis (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 878/2014, uveřejněný pod C 15605 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“).
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno především na skutkovém závěru, že žalovaná nepředepsala otci dovolatele lék Lawarin, po zjištění jeho užívání pacientem správně reagovala a postupovala v souladu s odbornými lékařskými poznatky a standardními postupy, tedy lege artis, a proto neporušila žádnou právní povinnost. Obsahem dovolání je pouze polemika se skutkovými závěry, procesem hodnocení důkazů a zpochybnění závěrů znaleckých posudků. Námitky dovolatele představují pouhou spekulaci o možném odlišném průběhu léčby otce dovolatele žalovanou a zcela pomíjí skutkové závěry, jež odvolací soud učinil. S právním posouzením věci nesouhlasí nikoliv z důvodu mylné aplikace práva, nýbrž proto, že soud po právní stránce posoudil skutkový stav, s nímž on nesouhlasí. Námitky směřující proti zjištěnému skutkovému stavu a proti hodnocení důkazů včetně znaleckých posudků nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání. Dovolatelem citovaná judikatura je proto na danou věc nepřiléhavá. V souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu je i závěr, že žalovaná nemůže odpovídat podle §421a obč. zák., když podle zjištěného skutkového stavu zjevně nejde o škodu způsobenou povahou věci užité při poskytování zdravotních služeb žalovanou.
Jelikož dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti a právní moci napadeného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť návrh na odklad vykonatelnosti či právní moci je závislé povahy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16), což mimo jiné znamená, že rozhodl-li dovolací soud (bez zbytečného odkladu) o podaném dovolání, stává se návrh na odklad vykonatelnosti bezpředmětný (k tomu obdobně například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017).
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. S ohledem na odmítnutí dovolání má žalovaná vůči žalobci právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, které jsou představovány odměnou advokáta za jeden úkon právní služby 9.260 Kč podle §7 bodu 6 a §8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, a jednou paušální náhradou hotových výdajů advokáta 300 Kč podle §13 odst. 4 citované vyhlášky, celkem 9.560 Kč. Náhrada nákladů řízení je splatná k rukám zástupce žalované (§149 odst. 1 o. s. ř.) v zákonné lhůtě tří dnů od právní moci rozhodnutí (§160 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 20. 4. 2022
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu