ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.1466.2022.1
sp. zn. 25 Cdo 1466/2022-171
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: R. G. , narozená XY, bytem XY, zastoupená Mgr. Stanislavem Kutnarem, advokátem se sídlem Pionýrská 495, Rožnov pod Radhoštěm, proti žalované: HIPPOKRAT Medica s. r. o. , se sídlem U Nemocnice 918/9, Valašské Meziříčí, IČO 02495317, zastoupená Mgr. Richardem Frommerem, advokátem se sídlem Ostružnická 325/6, Olomouc, o ochranu osobnosti, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 12 C 2/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 11. 2021, č. j. 71 Co 142/2021-140, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. Richarda Frommera.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. 11. 2021, č. j. 71 Co 142/2021-140, k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek ze dne 27. 1. 2021, č. j. 12 C 2/2020-66, jímž Okresní soud ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaslání dopisu s omluvou za stanovení nesprávné diagnózy a nesprávné posouzení zdravotního stavu, a zaplacení 300.000 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Žalobkyně uplatněný nárok zdůvodňovala tím, že lékař žalované (R. V.) vystavil ve dnech 9. 1., 16. 1. a 17. 1. 2017 lékařské zprávy, v nichž stanovil diagnózu „trvalá porucha s bludy, hi. porucha osobnosti, hypomanický syndrom“, jež byly podkladem pracovně-lékařského posudku vystaveného J. Č., vyslovujícího ztrátu způsobilosti žalobkyně k výkonu práce učitelky z důvodu obecného onemocnění, což vedlo ke ztrátě zaměstnání a zasáhlo do soukromého a rodinného života žalobkyně ve smyslu §81 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“). Odvolací soud po částečném zopakování a doplnění dokazování shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalovaná nezasáhla do osobnosti žalobkyně ani stanovením nesprávné diagnózy, ani sdělením údajů o zdravotním stavu ředitelce školy, pro niž byl pracovně-lékařský posudek určen. Vyšel z toho, že závěr o postupu non lege artis při stanovení diagnózy je namístě tehdy, pokud se lékař při vyslovení hodnotícího soudu dopustí závažného porušení postupů pro určení diagnózy, například bezdůvodným nevyužitím dostupných diagnostických metod. Nedojde-li při této činnosti ke zjevnému excesu a zcela neodůvodněnému diagnostickému závěru, nelze posoudit postup lékaře jako non lege artis. Z provedeného dokazování (včetně rozhodnutí příslušného disciplinárního orgánu České lékařské komory a znaleckých posudků) vyplynulo, že závěry lékaře byly opodstatněné. Vyšetřila-li žalovaná žalobkyni a vystavila-li lékařskou zprávu podle §42 odst. 1 písm. a) zákona č. 373/2011 Sb., o specifických lékařských službách, postupovala v souladu se zákonnou povinností poskytnout zdravotní službu na náležité odborné úrovni, podle pravidel vědy a odborných medicínských postupů. Navíc nešlo o zprávu konečnou, neboť bylo doporučeno další vyšetření; zpráva tedy nečiní závěr o pozbytí způsobilosti k výkonu zaměstnání zcela definitivně, nýbrž navrhuje dočasné pozastavení výkonu konkrétního zaměstnání. Žalobkyni nic nebránilo vyslovit s posudkem nesouhlas a požadovat přezkoumání jiným lékařem. Poukazuje-li žalobkyně na to, že žalovaná měla neoprávněně sdělit informace z lékařské zprávy ředitelce základní školy, kde byla zaměstnána, svá tvrzení v tomto směru po poučení soudem o povinnosti specifikovat konkrétní skutečnosti a důkazní návrhy doplnila jen potud, že ředitelka školy sdělovala V. informace o stavu žalobkyně, seznámila se s postupem žalované při stanovování diagnózy a tyto skutečnosti následně sdělovala kolegům. Protože podle §44 zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, se lékařský posudek předává zadavateli, ředitelka školy by jej i tak obdržela. Skutečnost, zda ředitelka tuto informaci dále šířila či nikoliv, již nesouvisí s činností žalované. Z okolnosti, že ředitelka školy poskytovala lékaři informace o žalobkyni, současně nelze dovodit, že by žalovaná naopak poskytovala důvěrné informace ředitelce školy. Sama žalobkyně přitom tvrdí, že ředitelka o ní uváděla, že trpí paranoidními projevy a že měla o žalobkyni utvořen vlastní názor před samotným vyšetřením u žalované. Případnou konzultaci s poskytovatelem pracovně-lékařských služeb, Č., taktéž vázaným povinností mlčenlivosti, nelze posoudit jako pochybení či porušení mlčenlivosti žalované. V řízení nebylo zjištěno, že by žalovaná poskytovala údaje o zdravotním stavu žalobkyně komukoliv dalšímu, a ani z šetření lékařské komory nevyplynulo, že by žalovaná pochybila sdělováním informací o žalobkyni.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje podle §237 o. s. ř. pro otázky doposud neřešené a otázky řešené odchylně od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Vznáší otázku, zda je soud oprávněn bez důkazního návrhu vyžádat znalecký posudek z jiného soudního řízení, v němž je namítána jeho nesprávnost, aniž bylo soudní řízení skončeno a aniž byla pravomocně potvrzena správnost posudku. Podle dovolatelky si odvolací soud bez důkazního návrhu účastníků vyžádal a provedl důkaz znaleckým posudkem J. B., vypracovaným v řízení o určení neplatnosti skončení pracovního poměru, přestože trpí řadou vad a neobstojí v odvolacím řízení v dané věci. Posudek tohoto znalce z oboru zdravotnictví, odvětví pracovní úrazy a nemoci z povolání, byl vyhotoven sice za pomoci konzultantky z oboru psychiatrie (nezapsané jako soudní znalkyně), která se však nezabývala posouzením pracoviště žalobkyně a konfliktními situacemi zde probíhajícími, takže posudek nezohlednil všechny relevantní okolnosti a dokumenty (včetně zprávy psycholožky). Měl proto být vyhotoven samostatný posudek z oboru psychiatrie. Rovněž je třeba zodpovědět, zda je odvolací soud oprávněn vyžádaným znaleckým posudkem z jiného soudního řízení nahradit pochybení soudu prvního stupně, který neprovedl důkazy navrhované účastníkem řízení. Dovolatelka dále žádá, aby se Nejvyšší soud vyslovil, zda lze posouzení ex ante vázat pouze k datu 17. 1. 2017 anebo širšímu časovému období za situace, v níž je tvrzená porucha osobnosti trvalého charakteru, bez možností vyléčení. Nedá-li se očekávat zlepšení, jakékoli následné posouzení by vždy muselo dojít k tvrzenému závěru o zdravotní nezpůsobilosti žalobkyně z důvodu poruchy osobnosti. Napadené rozhodnutí je navíc v tomto směru nekonzistentní, nepřipouští-li na jednu stranu důkazy o zdravotním stavu žalobkyně po 17. 1. 2017, ale připouští znalecký posudek, v němž se pracuje se skutečnostmi po tomto datu. Další otázkou je, zda obstojí jako postup lege artis odborného lékaře psychiatra komunikace s objednavatelem posudku u jiného lékaře a nevyužití jiných zdrojů informací, např. osob blízkých posuzované, a zda je odborný lékař oprávněn sdělit osobní údaje o zdravotním stavu zaměstnance objednateli lékařského posudku u závodního lékaře. Dovolatelka míní, že si odvolací soud zjednodušil svá zjištění, odkázal-li na právně nezávazné rozhodnutí České lékařské komory, a nedostatečně zhodnotil význam posudku oborové komise pro psychiatrii vědecké rady České lékařské komory a nezohlednil vyjádření psycholožky ve prospěch žalobkyně. Dovolatelka rovněž nesouhlasí, že by žalovaná byla oprávněna poskytnout ředitelce informace, neboť ty by se k ní jako k objednatelce posudku stejně dostaly přes Č. Posudkový lékař, jemuž odborný lékař předkládá svou zprávu, je vázán mlčenlivostí a na základě zprávy může učinit své vlastní uvážení, jež se může lišit od odborné zprávy. Posudek přitom neobsahuje diagnózu, ale jen rozlišení, jde-li o pracovní úraz, nemoc z povolání nebo obecné onemocnění. Z této kategorie přitom ředitelka nemohla zjistit žádné podrobnosti, přesto však o žalobkyni začala rozšiřovat nepravdy, jež ji poškodily na jejích právech, k čemuž soudy odmítly provést důkaz. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání poukázala na svůj návrh na provedení dokazování znaleckým posudkem, zdůraznila, že žalobkyně zpochybňuje toliko hodnotící soud, nikoliv popis chování, jednání a projevů, na nichž je založen, a navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z této úpravy vyplývá, že jedním z předpokladů přípustnosti dovolání je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013), naopak pokud na dané otázce napadené rozhodnutí nezávisí, nemůže tedy přípustnost dovolání založit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2021, sp. zn. 25 Cdo 276/2020). Rovněž je třeba mít na zřeteli, že dovolacímu soudu jakožto instanci toliko přezkumné a nikoliv nalézací, jejíž přezkum se podle zákona týká jen otázek právních, případně za podmínky §241b odst. 2 o. s. ř. procesních vad, nepřísluší přezkoumávat správnost skutkových zjištění odvolacího soudu. I v rámci úvahy, je-li dovoláním pokládaná otázka způsobilá založit přípustnost dovolání, tak Nejvyšší soud vychází právě ze skutkových závěrů nalézacích soudů, aniž by je jakkoliv přehodnocoval.
Dovolatelkou formulovaná procesní otázka ohledně provedení důkazu znaleckým posudkem bez důkazního návrhu některého z účastníků řízení opomíjí, že důkazní návrh zde učinila žalovaná podáním ze dne 23. 8. 2021, jak je zřejmé z obsahu spisu. Nehledě na to, že soudy nemusí být vždy striktně vázány při provádění dokazování návrhy účastníků (viz §120 odst. 2 o. s. ř.), v daném případě činí vznášenou otázku irelevantní již to, že příslušný důkazní návrh vznesen byl. K argumentům dovolatelky lze dále uvést, že vypovídací hodnota znaleckého posudku není vázána na pravomocné potvrzení soudem v jiném řízení, přičemž samotné hodnocení znaleckého posudku nalézacím soudem, včetně výslovného objasnění dovolatelkou zpochybňovaných údajů (např. limitace poruchou toliko k výkonu práce na konkrétní pozici) se v dané věci nějak nevymyká požadavkům ustálené judikatury, podle níž posudek je jedním z důkazních prostředků (§125, §127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle §132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad §132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti, logického odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda jsou jeho závěry náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010), k tomu patří i uvážení významu jednotlivých údajů (zdrojů), s nimiž posudek pracuje. Obdobné platí i pro případné využití konzultanta, u nějž ani §10 zákona č. 36/1963 Sb., o znalcích a tlumočnících, účinný do 31. 1. 2020, ani §23 zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech, účinný od 1. 1. 2021, nevyžadují, aby šlo o osobu zapsanou v seznamu znalců. Výhrady dovolatelky proti procesnímu postupu tudíž nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť směřují ke zpochybnění skutkového stavu věci, nikoliv jejího právního posouzení.
Rozhodnutí odvolací soudu není založeno ani na řešení otázky, zda je třeba vázat posouzení diagnózy k datu vyhotovení lékařské zprávy dne 17. 1. 2017 nebo k širšímu časovému úseku s ohledem na trvalost předmětné poruchy osobnosti, neboť předmětem sporu byl tvrzený neoprávněný zásah do práv dovolatelky pochybením při vystavení lékařské zprávy pro pracovně-lékařský posudek a neoprávněné šíření informací o jejím zdravotním stavu. Odvolací soud přiléhavě zdůraznil specifika stanovování psychiatrických diagnóz, okolnost, že porucha může vést k selhání na konkrétní pozici i to, že v lékařské zprávě byla doporučena další vyšetření k posouzení stavu žalobkyně. Náhled odvolacího soudu na posouzení postupu lege artis se nevymyká ustálené judikatuře vyslovující se k výkladu podmínek odpovědnosti poskytovatele zdravotní péče za porušení náležitého odborného postupu, jejž soud nemůže stanovovat bez opory ve skutkových zjištěních z oblasti dané medicínské odbornosti (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 25 Cdo 978/2019, ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1658/2019, a ze dne 9. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1581/2019).
Bez významu pro projednávaný spor je i otázka týkající se oprávněnosti sdělování osobních údajů ohledně posuzované objednateli posudku. V řízení nebylo zjištěno, že by vyšetřující lékař poskytoval ředitelce školy osobní údaje, ale to, že naopak ředitelka školy poskytovala lékaři údaje o dovolatelce a situaci na pracovišti, přičemž sama měla již před tím názor na její diagnózu. Pasivní přijímání informací přitom nelze ztotožňovat s jejich aktivním šířením. Nebyl-li vysloven skutkový závěr, že činností žalované došlo k šíření osobních údajů jinak než zanesením lékařských závěrů do zprávy, obstojí závěr, že ani tímto způsobem nebylo zasaženo do práv dovolatelky.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 29. 6. 2022
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu