ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.1667.2022.1
sp. zn. 25 Cdo 1667/2022-202
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Bořivoje Hájka a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: A. N. , narozená XY, bytem XY, zastoupená Mgr. Petrem Novákem, advokátem se sídlem Čichnova 1294/23a, 624 00 Brno, proti žalované: Obec Čerčany , IČO 00231584, se sídlem úřadu Václavská 36, 257 22 Čerčany, o zaplacení 62 525,75 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 4 C 205/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2022, č. j. 25 Co 112/2021-173, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Mezitímním rozsudkem ze dne 16. 3. 2021, č. j. 4 C 205/2020-132, okresní soud rozhodl o základu nároku žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy vůči žalované tak, že je opodstatněný v plném rozsahu.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 1. 2022, č. j. 25 Co 112/2021-173, změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze skutkových zjištění, že dne 3. 1. 2019 v 14:45 hodin došlo k úrazu žalobkyně, která při cestě z kopce dolů ulicí Obchodní v Čerčanech, která je ve vlastnictví žalované, uklouzla na neposypaném a uklouzaném sněhovém povrchu a přivodila si zlomeninu pravé nohy. Žalobkyně šla do restauračního zařízení na náměstí, které bylo zavřené, a vracela se ulicí Obchodní, kterou vyhodnotila jako schůdnou, neboť stejnou cestou šla předtím do kopce. Na nohou měla vhodnou obuv odpovídající zimnímu počasí. V den úrazu bylo zataženo s mírnými sněhovými přeháňkami nebo slabým sněžením, celkem napadlo 2 až 8 cm nového sněhu, teplota vzduchu byla okolo -1°C až -5°C, v ranních hodinách -8°C. Plán zimní údržby pro obec Čerčany byl takový, že odklízení sněhu mělo být zahájeno v době, kdy vrstva napadaného sněhu dosáhla 5 cm a při trvalém sněžení se odstraňování sněhu opakovalo, ulice Obchodní byla zařazena v pořadí důležitosti do I. skupiny ulic, lhůta pro zmírňování závad činila čtyři hodiny, zimní údržba byla prováděna traktorem a závěsnou radlicí. V den úrazu se na komunikaci v místě nehody nacházel kluzký sníh a mezi 12.00 a 13.00 hodinou byla provedena zimní údržba prohrnutím sněhu. Odvolací soud odkázal na §2910 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v platném znění a §19, §26 a §27 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen „ZOPK“) a na obsáhlou judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu. Uzavřel, že místo pádu žalobkyně se nijak nevymykalo svým stavem oproti stavu ostatních komunikací v obci, a proto nemohlo jít o závadu ve schůdnosti, a nedovodil ani povinnost žalované k náhradě újmy podle obecné úpravy občanského zákoníku, proto žalobu zamítl.
Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které odůvodnila tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá v nesprávném právním posouzení věci. Uvedla, že napadené rozhodnutí bylo založeno na právním posouzení zásadních právních otázek, které již sice dovolací soud ve své rozhodovací praxi opakovaně řešil, nicméně dle dovolatelky mají být tyto otázky posouzeny jinak a dosavadní judikatura dovolacího soudu změněna, a to s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2315/15, a zejména pak nález Ústavního soudu ze dne 1. 12. 2021, sp. zn. II. ÚS 1991/20. Dovolatelka se domáhá jiného výkladu následujících právních otázek, a to pojmu závada ve schůdnosti podle §26 odst. 7 ZOPK a toho, zda pro osvobození od povinnosti nahradit poškozenému škodu podle §27 odst. 3 ZOPK je dostačující, pokud osoba povinná k náhradě škody prokáže, že provedla zimní údržbu, avšak ne skutečnost, že chodník umožňoval bezpečný pohyb chodců. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a aby věc se závazným právním názorem vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem, není však přípustné.
Ústavní soud se problematice odpovědnosti za závady ve schůdnosti podle zákona o pozemních komunikacích již podrobně věnoval v dovolatelkou zmíněném nálezu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2315/15, a vyslovil závěr: „ domáhá-li se chodec náhrady újmy na zdraví a uvádí, že tato újma mu vznikla kvůli stavu chodníku (místní komunikace), je třeba, aby soudy na jedné straně zkoumaly, nakolik se chodec choval tak, aby svému úrazu předešel. V rámci toho se mohou zabývat veškerými okolnostmi případu včetně toho, zda chodec z více možných cest zvolil tu nejbezpečnější, zda přizpůsobil tempo chůze okolnostem, ale i zda zvolil vhodnou obuv apod. Na druhé straně je ovšem třeba zhodnotit, nakolik vlastník komunikace dodržel svou povinnost zajistit, aby tato komunikace umožňovala bezpečný pohyb chodců“ . Tuto právní větu doplnil výkladem, že o přiznání náhrady a o její výši se rozhodne podle toho, nakolik ke vzniku újmy přispěl sám chodec a naopak nakolik k tomu přispěl vlastník komunikace. Přitom je nutné vycházet z principu úplné náhrady újmy na zdraví, tedy plné náhrady majetkové i nemajetkové újmy, který plyne z čl. 7 odst. 1 Listiny. Tyto své závěry pak musí obecné soudy promítnout do aplikace odpovědnosti za závadu ve schůdnosti, jak ji upravuje §27 ZOPK, v konkrétním případě. Pojem závada ve schůdnosti upravený v §26 odst. 7 ZOPK nemá nad rámec popsaných kritérií žádný další zvláštní obsah, má pouze zajistit spravedlivou rovnováhu mezi právy a povinnostmi vlastníků a uživatelů pozemních komunikací. V nálezu ze dne 21. 7. 2015, sp. zn. II. ÚS 2077/14, Ústavní soud uvedl, že „při zkoumání odpovědnosti vlastníka místní komunikace za škodu, jejíž příčinou byla závada ve schůdnosti, je nutno zkoumat, zda a v jakém rozsahu se skutečně prováděla zimní údržba“ a doplnil, že závadu ve schůdnosti upravenou v §26 odst. 7 ZOPK lze charakterizovat jako překvapivé (a tedy zpravidla jen lokální) zhoršení schůdnosti komunikace. Neznamená to však, že by se míra předvídatelnosti změn ve schůdnosti chodníku stala ústavně nepřijatelným či irelevantním kritériem; předvídatelnost změn je třeba brát v potaz jako jedno z kritérií pro posouzení konkrétních skutkových okolností případu, takže rozlišení na předvídatelnost či nepředvídatelnost změn ve schůdnosti chodníku nesmí být kritériem jediným, pomíjejícím jiné skutkové okolnosti při vzniku škody, stejně jako obezřetnost chování poškozené osoby.
V nálezu ze dne 1. 12. 2021, sp. zn. II. ÚS 1991/20, na který dovolatelka poukazuje, Ústavní soud uvedl, „utrpí-li chodec újmu na zdraví, a tím i zásah do tělesné integrity (čl. 7 odst. 1 Listiny) v důsledku toho, že se na chodníku nachází sníh či led, nemůže být odpovědnost vlastníka (správce) komunikace vyloučena poukazem na to, že pro chodce byl stav chodníku předvídatelný. Je třeba na jedné straně zkoumat, nakolik se chodec choval tak, aby svému úrazu předešel, a na druhé straně zhodnotit, nakolik vlastník komunikace dodržel svou povinnost zajistit, aby tato komunikace umožňovala bezpečný pohyb chodců .“ V dané věci Ústavní soud vytkl soudům, že se nezabývaly tím, zda skutečnost, že chodník nebyl po několik dnů ze strany správce komunikace ošetřen, nesvědčí o porušení povinností správce komunikace. Tento nález byl tedy vydán za zcela jiných podmínek, kdy se odvolací soud nezabýval prováděním údržby komunikace jejím správcem, což však pro projednávanou věc neplatí. Zmiňovaný nález pak zcela odkazuje na výše uvedenou judikaturu Ústavního soudu a ztotožňuje se s ní.
Odvolací soud také vycházel z právních závěrů Nejvyššího soudu obsažených v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 1621/2020, publikovaného pod č. 27/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydaném v reakci na již zmíněný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2315/15. V tomto rozsudku Nejvyšší soud uvedl, že „ odpovědnost vlastníka (správce) komunikace podle zákona o pozemních komunikacích je spojena pouze s existencí závady ve schůdnosti, tedy s takovým nedostatkem komunikace, který se vymyká jejímu stavu z hlediska stavebního, dopravně technického, i z hlediska celkového působení povětrnostních vlivů, a který představuje pro uživatele nenadálou a nepředvídatelnou změnu hrozící vznikem újmy. Tím není vyloučena případná obecná odpovědnost vlastníka komunikace za konkrétní porušení právní povinnosti s presumovaným zaviněním podle obecného předpisu (občanského zákoníku).“ Nejvyšší soud vyšel z toho, že zákon o pozemních komunikacích upravuje jen objektivní odpovědnost správce komunikace za škody, jejichž příčinou byly závady ve sjízdnosti či ve schůdnosti, nikoliv obecnou odpovědnost každého za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s porušením právní povinnosti, např. neplnění povinnosti provádět pravidelné a mimořádné prohlídky, údržbu a opravy komunikace.
V posuzované věci odvolací soud dovodil, že nešlo o závadu ve schůdnosti komunikace a neshledal porušení povinnosti žalobkyně přizpůsobit svou chůzi stavebnímu a dopravně technickému stavu komunikace, resp. povětrnostní situaci a jejím důsledkům (a obecně povinnost předcházet vzniku újmy). Dále se zaměřil na to, jakým způsobem žalovaná prováděla zimní údržbu v obci, resp. předmětné komunikace, přičemž zjistil, že měla uzavřeny smlouvy o zabezpečení služeb zimní údržby, konstatoval jejich obsah, jde-li o způsob a rozsah této údržby, a zabýval se i tím, jak byly tyto služby realizovány (v den úrazu). S ohledem na "časovou dotaci", posuzovanou ve vztahu k velikosti dané obce, uzavřel, že žalovaná prováděla v daném místě pravidelnou zimní údržbu a že nebylo možné z organizačních i ekonomických důvodů udržovat všechny komunikace bez přestání. Odkázal na usnesení ze dne 7. 9. 2021, sp. zn. II. ÚS 1634/21, v kterém Ústavní soud vyslovil závěr „po vlastníkovi komunikace nelze spravedlivě požadovat, aby v případě, kdy sněží a mrzne, prováděl okamžitě a všude po celém svém území údržbu a napravoval tak stav vzniklý v důsledku panujících povětrnostních vlivů, neboť je pochopitelné, že nemůže být ve stejný okamžik na všech místech, které je třeba ošetřit .“ V tomto odkazu je obsažena odpověď na otázku dovolatelky, „zda pro osvobození od povinnosti nahradit poškozenému škodu podle §27 odst. 3 ZOPK je dostačující, pokud osoba povinná k náhradě škody prokáže, že provedla zimní údržbu, avšak ne skutečnost, že chodník umožňoval bezpečný pohyb chodců“. Závěru odvolacího soudu, že byl-li plán údržby komunikací (podle něhož žalovaná postupovala) adekvátní, a proto žalovaná neporušila svou zákonnou povinnost řádně pečovat o stav místní komunikace tak, aby umožňovala bezpečný pohyb chodců, tak nelze ničeho vytknout.
Tento závěr zcela odpovídá též usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2378/21, který se zabýval náhradou újmy na zdraví ve skutkově obdobné věci, jako je věc nyní posuzovaná. Konkrétně stěžovatelka utrpěla v důsledku úrazu způsobeného pádem na zasněžené místní komunikaci ve vlastnictví žalované obce, ke kterému došlo dne 3. 1. 2019 v odpoledních hodinách (tedy ve stejný den, v obdobném čase a téže obci jako dovolatelka). Odvolací soud v tomto případě stěžovatelčin nárok neshledal oprávněným z důvodu, že nebyly naplněny podmínky pro náhradu škody podle §27 odst. 3 ZOPK, neboť nešlo o závadu ve schůdnosti podle §26 odst. 7 téhož zákona, což odůvodnil tím, že změna stavu chodníku nebyla pro stěžovatelku nepředvídatelnou. Ústavní soud stížnost odmítl a odkázal na závěry obsažené ve výše citovaném rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia sp. zn. 31 Cdo 1621/2020.
Závěry odvolacího soudu jsou tedy v souladu s aktuální judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu a Nejvyšší soud neshledává důvod tuto judikaturu měnit, proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 11. 2022
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu