ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.1998.2022.1
sp. zn. 25 Cdo 1998/2022-209
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Bořivoje Hájka v právní věci žalobkyně: M. L. , narozená XY, bytem XY, zastoupená Mgr. Kateřinou Janstovou, advokátkou se sídlem Vinohradská 404/19, Praha 2, proti žalovanému: P. F. narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Lukášem Frenclem, advokátem se sídlem Klimentská 1652/36, Praha 1, o 3.000.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 57/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2022, č. j. 21 Co 394/2021-191, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 3. 2022, č. j. 21 Co 394/2021-191, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. 7. 2021, č. j. 19 C 57/2019-165, ve výroku, jímž byla žaloba v plném rozsahu zamítnuta, částečně jej změnil ve výroku o náhradě nákladů řízení, částečně jej potvrdil a sám rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ve sporu o náhradu újmy na zdraví vyplynulo z provedeného dokazování, že žalovaný uchopil žalobkyni za levou ruku a vyvedl ji ven z bytu, ve kterém probíhalo místní šetření, jehož se účastnila. Jediná poranění, která byla prokazatelná a zjištěná znaleckým posudkem, byly drobné krevní „podlitinky“ na obou horních končetinách žalobkyně, ty však nemohly být způsobeny jednáním žalovaného, neboť žalobkyni neuchopil za obě ruce, ale pouze za jednu ruku. S ohledem na to, že celá událost proběhla v klidu, nelze dovodit, že stisk žalovaného mohl dosáhnout takové intenzity, aby mohl vést ke vzniku byť jen některé z podlitin. Po právní stránce dospěl odvolací soud k závěru, že nebylo prokázáno protiprávní jednání žalovaného jako jeden z předpokladů pro vznik povinnosti nahradit újmu, tím spíše v situaci, kdy žalobkyně byla žalovaným vyvedena z bytu na žádost vlastnice bytu, aby byt opustila a nenatáčela jej na kameru; žalobkyně na tuto výzvu nereagovala (přiměřený postup podle §14 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“).
Žalobkyně napadla rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tím, že provedené důkazy hodnotil svévolně a některé další důkazy opomněl. Vytýká mu, že část navržených důkazů nesprávně neprovedl (konkrétní důkazy v dovolání vyjmenovává). Podle dovolatelky odvolací soud svévolně hodnotil důkazy, především videozáznam, ze kterého je zjevné, že k napadení došlo. Soud tak dovodil skutkový závěr v rozporu s provedenými důkazy a nijak se nevypořádal s okolnostmi a intenzitou předmětného napadení. Nesprávně pak uzavřel, že nebyla prokázána újma na zdraví žalobkyně. Dovolatelka odmítá i závěr odvolacího soudu o přípustné svépomoci ve smyslu §14 o. z., neboť prostor incidentu byl součástí nemovitosti vlastněné ze 75 % žalobkyní, která má právo provést kontrolu jakékoliv části nemovitosti. Navrhla, aby bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno a věc mu vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné.
Dovolací námitky směřují především proti hodnocení provedených důkazů včetně toho, že soud některé navržené důkazy vůbec neprovedl, aniž by řádně odůvodnil, proč tak neučinil. Námitkami proti hodnocení důkazů se dovolatelka v podstatě snaží o přehodnocení skutkového stavu tak, jak jej zjistil soud prvního stupně, potažmo odvolací soud. Tím ovšem uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod, neboť jediným uplatnitelným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Hodnocení důkazu je věcí volné úvahy soudu ve smyslu §132 o. s. ř., vede ke skutkovému zjištění, na němž je vystavěno právní posouzení věci, a dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat správnost zjištěného skutkového stavu.
Námitky neprovedení navrhovaných důkazních prostředků a k absenci řádného odůvodnění tohoto postupu svou povahou představují námitky vad řízení. Takovými námitkami se však dovolací soud může zabývat jen v případě jinak přípustného dovolání, což není tento případ. Samotná tvrzená vada řízení přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 248/2015). Způsobilý dovolací důvod by takové námitky mohly naplňovat jen v případě, že by došlo k naplnění doktríny tzv. opomenutých důkazů a tím k porušení práva na spravedlivý proces (k porušení základních práv jako dovolacímu důvodu srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 20 Cdo 371/2019). K tomu nicméně v projednávané věci nedošlo, neboť z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu jasně vyplývá, proč další důkazy navrhované dovolatelkou neprovedl. S výjimkou jednoho důkazu se všechny namítané (opomenuté) důkazy vztahují ke stanovení povahy a rozsahu újmy, která měla dovolatelce vzniknout. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že žalovaný se vůbec nedopustil jednání, kterým by jakoukoliv újmu způsobil, správně považoval za zbytečné vést dokazování ke stanovení rozsahu tvrzené újmy. Nadbytečnost znaleckého posudku z oboru kriminalistiky, kterým měly být objasněny okolnosti útoku žalovaného, pak jednoznačně vyplývá z toho, že průběh incidentu byl podle odvolacího soudu spolehlivě prokázán jinými důkazy.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani dovolací námitka směřující proti dílčímu závěru o dovolené svépomoci ve smyslu §14 o. z. Jestliže totiž k zamítnutí žaloby postačuje již závěr o tom, že se žalovaný nedopustil protiprávního jednání, je řešení této právní otázky bez významu, neboť věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek nemůže za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení. K tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, publikované pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle nějž spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v tomto ustanovení.
Napadá-li dovolání (aniž k tomu vede jakoukoliv argumentaci) rozhodnutí odvolacího soudu i ve výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, je v této části dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně nepřípustné.
Nejvyšší soud ze všech těchto důvodů dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. v celém rozsahu odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 10. 2022
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu