ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.2102.2021.1
sp. zn. 25 Cdo 2102/2021-378
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: V. Š. , narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Milošem Červinkou, advokátem se sídlem Haštalská 760/27, Praha 1, proti žalovaným: 1. Instinktt Services, s. r. o., IČO 25778994, se sídlem Švédská 635/8, Praha 5, 2. INSTINCT, s. r. o., IČO 26726670, se sídlem Švédská 635/8, Praha 5, obě zastoupeny Mgr. Monikou Zuščákovou, advokátkou se sídlem U Pernikářky 1786/1, Praha 5, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaných: UNIQUA pojišťovna, a.s., IČO 49240480, se sídlem Evropská 810/136, Praha 6, zastoupená JUDr. Petrem Kazdou, advokátem se sídlem Palackého třída 223/5, Nymburk, o 510 391 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 108/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2021, č. j. 62 Co 45/2021-341, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným náklady dovolacího řízení 16 908 Kč, každé jednu polovinu, k rukám advokátky Mgr. Moniky Zuščákové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Žalobce je povinen zaplatit vedlejší účastnici na straně žalovaných náklady dovolacího řízení 10 743 Kč k rukám advokáta JUDr. Petra Kazdy do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 mezitímním rozsudkem ze dne 7. 8. 2020, č. j. 6 C 108/2018-304, určil, že žalobní nárok je co do základu po právu, a že o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí. Žalobce se domáhal peněžité náhrady za újmu na zdraví ve výši 510 391 Kč s příslušenstvím (z toho 65 109 Kč jako bolestného, 411 408 Kč na náhradě za ztížení společenského uplatnění, 27 040 Kč představujících náklady spojené s léčením, 2 760 Kč jakožto další škody a 4 074 Kč jako cestovních nákladů spojených s hospitalizací, léčbou a rehabilitací), která mu vznikla pádem v objektu ve vlastnictví 2. žalované a provozovaném 1. žalovanou. Obvodní soud vyšel ze zjištění, že žalobce byl ubytován v prvním patře Restaurantu XY, kde dne 10. 6. 2016 kolem 22. hodiny vyšel ze svého pokoje č. 7 na toaletu. Na chodbě nesvítilo světlo, doléhalo tam jen slabě světlo ze schodiště z přízemí. Žalobce v šeru došel k pánským toaletám, otevřel dveře do prostoru toalet, kde bylo také zhasnuto, nenahmatal vypínač osvětlení, proto postoupil dále do místnosti a na dvou schodech, které neviděl a nevěděl o nich, ztratil rovnováhu, upadl a utrpěl roztržení úponů čtyřhlavého svalu pravé nohy a natržení úponů čtyřhlavého svalu levé nohy. Schody byly umístěny přímo za vstupními dveřmi do místnosti toalet. Obvodní soud shledal žalované odpovědnými podle §2910 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) za porušení prevenční povinnosti ve smyslu §2900 a §2901 o. z., neboť si musely být vědomy rizika pádu a zranění ubytovaných, které vyvolávalo nevhodné umístění nijak neoznačených schodů bezprostředně za dveřmi pánských toalet, stejně jako umístění vypínače osvětlení toalet až uvnitř místnosti za vstupními dveřmi. Z pozice vlastníka a provozovatele měly žalované nad tímto nebezpečím kontrolu, avšak nikterak se nepokusily předejít vzniku hrozící újmy (například umístěním výstražné tabulky, zvýrazněním schodů, nebo upozorněním hostů).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 4. 2021, č. j. 62 Co 45/2021-341, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Neshledal porušení prevenční povinnosti žalovanými, neboť přístup ke kabinkám pánských toalet přes dva schody nebyl nijak nebezpečný. Ačkoli vypínač osvětlení toalet nebyl na chodbě vedle dveří před vstupem na toalety, byl podle přesvědčení odvolacího soudu za vstupními dveřmi dobře dosažitelný a byl umístěn v souladu s příslušnými normami. Žalované tudíž neporušily prevenční ani žádnou jinou povinnost, neboť stavba byla řádně zkolaudována bez zjištění jakýchkoliv nedostatků, udržována ve stavu způsobilém k řádnému a bezpečnému užívání, čemuž nebránilo, že při vstupu do místnosti s kabinkami toalet byly umístěny schody. První schod byl dostatečně široký, aby na něj mohl člověk vstoupit a případně se otočit. Ani absence tabule upozorňující na dva schody nepředstavuje porušení prevenční povinnosti podle §2900 a §2901 o. z., neboť prostor nebyl stavebně technicky nebezpečný. Podle odvolacího soudu nebylo zjištěno, zda bylo na chodbě rozsvíceno či nikoli, avšak pro právní posouzení to neshledal podstatným. Žalobce se měl pohybovat v neznámém a neosvětleném prostoru dostatečně opatrně a obezřetně a nic mu nebránilo ponechat si dveře od toalety pootevřené tak, aby se v prostoru záchodů zorientoval alespoň díky světlu z chodby, svítilo-li, popřípadě aby si světlo rozsvítil, bylo-li zhasnuto.
Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu dovoláním. Přípustnost podle §237 o. s. ř. odůvodnil tím, že napadené rozhodnutí závisí na právní otázce hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to při posouzení porušení prevenční povinnosti žalovanými (odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 4536/2018, podle něhož §2901 o. z. zakládá povinnost osoby zakročit na ochranu jiného, ačkoli jiná konkrétní zákonná či smluvní povinnost v tomto směru absentuje). Nepředvídatelné umístění schodů představuje nebezpečnou situaci, za níž může dojít k úrazu. Především 2. žalovaná jako vlastník budovy, kterou pronajímala 1. žalované, nebezpečnou situaci při vybudování toalet vytvořila a měla nad ní kontrolu. Riziko pádu bylo navíc umocněno umístněním vypínače uvnitř místnosti, nikoli před vstupem, a nezvykle daleko od dveří. Pokud ani jedna z žalovaných na tyto skutečnosti žalobce neupozornila, porušily tím svou povinnost zakročit na ochranu jiného. Splněny byly i další podmínky §2901 o. z., tj. existoval poměr mezi žalobcem jakožto ubytovaným na straně jedné a žalovanými jakožto provozovatelem a vlastníkem ubytovacího zařízení na straně druhé a současně žalované mohly odvrátit újmu s náklady nižšími než hrozící újma. Dále odvolací soud opomenul posoudit odpovědnost žalovaných podle §2924 o. z., když žalobci vznikla újma v důsledku věci použité při provozní činnosti. Závěr odvolacího soudu, že poškozený výlučně zavinil vznik škody, je nesprávný, neboť soud se v té souvislosti vůbec nevypořádal s tím, zda žalobce mohl či měl předvídat schody na toaletě. Konečně odvolací soud porušil procesní pravidla tím, že vyšel z odlišného skutkového stavu než soud prvního stupně, aniž by sám provedl dokazování, a to především v otázce osvětlení chodby, osvětlení prostoru toalet při otevřených dveřích, četnosti návštěv toalet žalobcem nebo v závěru o dostatečné šířce prvního schodu. Navrhl zrušit rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalované i vedlejší účastnice se ve svých vyjádřeních ztotožnily s posouzením odvolacího soudu a navrhly odvolání odmítnout, popř. zamítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., není však přípustné podle §237 o. s. ř.
Proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou bylo rozhodnuto, že se zamítá žaloba na zaplacení 27 040 Kč představujících náklady spojené s léčením, 2 760 Kč jakožto další škody a 4 074 Kč jako cestovních nákladů spojených s hospitalizací, léčbou a rehabilitací, vše spolu s úrokem z prodlení, není dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť jí bylo rozhodnuto o třech různých nárocích s odlišným skutkovým základem na peněžité plnění nepřesahující 50 000 Kč (u žádného z nároků) a mezi účastníky nejde o vztah pracovněprávní ani o vztah ze spotřebitelské smlouvy. V tomto rozsahu Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu je ohledně ostatních výroků v souladu s judikaturou dovolacího soudu, zejména s rozsudkem ze dne 24. 6. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2387/2020, v němž Nejvyšší soud vyložil, že ustanovení §2900 o. z. zakládá obecnou prevenční povinnost každé osoby předcházet vzniku škod, avšak pouze v případech, kdy to vyžadují konkrétní okolnosti případu či zvyklosti soukromého života, a postihováno je výhradně konání, tj. aktivní jednání osob [obdobně srov. např. Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IX. §2894-3081. Praha: Leges, 2018, s. 86 – 88, či Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§2055–3014). Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1512]. Jinými slovy, toto ustanovení má nadále dopadat jen na případy aktivního počínání, které je požadavkem generální prevence limitováno tak, že při něm musí konající osoba dbát práv jiných osob, aby do zákonem vyjmenovaných statků nebylo neopodstatněně zasaženo vzhledem ke konkrétním poměrům a souvislostem. Naproti tomu §2901 o. z. stanoví zvláštní podmínky, za nichž vznikne osobě povinnost k náhradě újmy způsobené jejím omisivním jednáním (nekonáním, opomenutím). Citované ustanovení ukládá tzv. zakročovací povinnost toliko 1) tomu, kdo vytvořil nebezpečnou situaci nebo nad ní má kontrolu, 2) odůvodňuje-li to povaha poměru mezi osobami, potažmo 3) tomu, kdo může podle svých možností a schopností snadno odvrátit újmu, o níž ví nebo musí vědět, že hrozící závažností zjevně převyšuje, co je třeba k zákroku vynaložit. To vše za podmínky, že vznik předmětné povinnosti odůvodňují okolnosti případu či zvyklosti soukromého života. Ustanovení §2901 o. z. má subsidiární povahu a postihuje tak pouze případy, v nichž je vzhledem ke konkrétním okolnostem namístě dovodit povinnost subjektu zakročit na ochranu jiného, ačkoli jiná konkrétní zákonná či smluvní povinnost v tomto směru absentuje. Vytvoří-li tedy vlastník při správě předmětu svého vlastnictví a nakládání s ním nebezpečnou situaci, resp. bude-li mít kontrolu nad nebezpečím hrozícím jinému od předmětu jeho vlastnictví, a přitom neučiní dostatečná opatření k odvrácení hrozící újmy, poruší povinnost plynoucí z §2900 o. z., resp. §2901 o. z. Odpovědnost za nebezpečí může mít i jiná osoba než vlastník, pokud nad ním má kontrolu. V každém konkrétním případě však je třeba vážit, zda zákrok proti hrozící újmě vyžadují okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života.
Úsudek nalézacího soudu o tom, zda si žalovaný ve smyslu §2900 o. z. počínal při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného, a to způsobem, který vyžadovaly okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, případně zda svým nekonáním neporušil zakročovací povinnost podle §2901 o. z., je volnou úvahou soudu, kterou dovolací soud může zpochybnit jen při její zjevné nepřiměřenosti (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3968/2009, ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3319/2010, a ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1743/2016, a judikatura na niž je odkazováno). Odvolací soud v daném případě zamítl žalobu na základě závěru, že stavebně-technické uspořádání prostoru pánských toalet v ubytovací části penzionu ve vlastnictví 2. žalované provozovaného 1. žalovanou samo o sobě není do té míry neobvyklé a nepřehledné, aby mohlo být pokládáno za nebezpečné, a proto žalované neporušily svou povinnost podle §2900 o. z., ani podle §2901 o. z. Tento výklad citovaného ustanovení nepokládá dovolací soud za nepřiměřený a nereflektující okolnosti případu, zejména s přihlédnutím k tomu, že penzion se nacházel ve zrekonstruované historické budově, kde lze očekávat případná nestandardní řešení vnitřních prostorů, a že schody se nenacházely přímo v kabince toalety (což by již mohlo být nečekané a neobvyklé), ale za vstupem do větší místnosti, v níž dále byly umístěny jednotlivé toaletní kóje. Ani názor odvolacího soudu, že od ubytovaného lze důvodně očekávat, že se nebude za tmy v neznámém prostředí po budově pohybovat bez osvětlení, není nepřiměřený a odůvodňuje ve smyslu §2918 o. z. závěr, že za újmu na svém zdraví je v daném případě odpovědný sám žalobce. Odvolací soud se tedy s otázkou očekávatelnosti předmětného uspořádání místnosti vypořádal dostatečně.
Žalobce dále namítl, že odvolací soud měl odpovědnost žalovaných posuzovat podle §2924 o. z., tedy jako odpovědnost za škodu vzniklou z provozní činnosti. Dovolací soud již uzavřel, že pro posouzení, zda jde o škodu z provozní činnosti, je klíčové, jak k újmě došlo, zda v souvislosti s technickou složitostí či náročností provozní činnosti, nebo nikoli. O škodu způsobenou provozní činností nejde, jestliže škoda nemá původ v povaze činnosti žalovaného nebo věci při této činnosti použité, ale např. došlo-li ke škodě v důsledku porušení právní povinnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.12.2019, sp. zn. 25 Cdo 2595/2019, odkazující na dosavadní judikaturu, zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2429/2007, publikovaný pod číslem 101/2010 Sb. rozh. obč.). V rozsudku ze dne 24. 6. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2387/2020, Nejvyšší soud posuzoval odpovědnost provozovatele nákupní galerie za újmu vzniklou na zdraví zákaznice pádem na nerovnosti podlahy galerie a uzavřel, že koná-li vlastník při správě věci a při nakládání s ní způsobem, jenž vyvolá újmu třetí osoby, dopustí se porušení §2900 o. z. a za škodu tím vzniklou odpovídá podle §2910 o. z. Stejný právní závěr dovolací soud učinil v usnesení ze dne 29. 7. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1552/2021, ohledně nároku na náhradu újmy způsobené pádem na znečištěné podlaze nákupního centra, v němž dovodil odpovědnost provozovatele podle §2900 o. z. a §2910 o. z., když tvrzenou příčinou újmy měla být nedostatečná péče o prostory galerie a nikoli technická povaha provozní činnosti nebo věci či technologií při jejím provozu použité, jak tomu bylo např. ve věci, v níž byla škoda způsobena nesprávným nastavením automatického zavírání dveří, tedy okolnosti vyplývající z technické povahy a vlastností věci použité při provozní činnosti obchodu, v níž Nejvyšší soud dovodil objektivní odpovědnost provozovatele podle §2924 o. z. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1802/2020). Uspořádání či vybavení prostor tedy samo o sobě není provozní činností.
Posoudil-li proto odvolací soud uplatněný nárok podle obecných ustanovení §2900 a násl. o. z., postupoval v souladu se shora uvedenou judikaturou dovolacího soudu.
Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud ze všech těchto důvodů dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňují (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnut (exekuci).
V Brně dne 25. 10. 2022
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu