ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.2185.2021.1
sp. zn. 25 Cdo 2185/2021-253
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: P. N. , narozený XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, zastoupený JUDr. Pavlem Pospíšilem, advokátem se sídlem Okružní 10, Mohelnice, proti žalované: RF HOBBY s. r. o. , se sídlem Bohdalecká 1420/6, Praha 10, IČO 26155672, zastoupená JUDr. Ivanem Radou, Ph.D., advokátem se sídlem Opletalova 1683/41, Praha 1, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 141/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2020, č. j. 22 Co 24/2020-189, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Ivana Rady, Ph.D.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 29. 10. 2019, č. j. 17 C 141/2018-158, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna uveřejnit v nejbližším vycházejícím čísle časopisu XY omluvu ve znění: „Omluva P. N., nar. XY. V čísle 12/2016 časopisu XY jsme otiskli některá nepravdivá, nepodložená a dehonestující tvrzení, která poškozují P. N., aniž bychom se jakkoliv pokusili získat pravdivé informace o dané kauze. Pokud jsme uvedli, že doklady předpokládaných obětí nalezli kriminalisté v pianu, pak toto není pravdivé, neboť šlo o doklady jen otce P. N. a tyto nalezl skladník ve skladech tehdejšího exekutorského úřadu JUDr. Tomáše Vrány v Přerově. Pokud jsme uvedli, že ‚v domě naleznou kriminalisté stopy po velkém množství krve‘, tak toto tvrzení rovněž není pravdivé a je zcela v rozporu se znaleckým posudkem MUDr. Igora Dvořáčka, Ph.D., znalce v oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, ze dne 6. 1. 2012, který uvádí, že krevní ztráty osoby či osob nelze jednoznačně kvantifikovat. Pokud jsme uvedli, že P. N. ‚Prý připravoval vraždu svých příbuzných v souvislosti s dědickým řízením o rodinný dům svého otce,‘ tak toto tvrzení není pravdivé, jelikož z obvinění, obžaloby i rozsudku soudu 1. stupně jasně plyne, že mělo jít o přípravu vraždy tety P. N. v souvislosti s vystěhováním z domu, které však soud pravomocně zastavil. Pokud jsme uvedli, že ‚za brutálním zločinem, který se odehrál v tomto domě,‘ pak se jedná o zcela nepodložené a zbytečně skandalizující spekulace o brutalitě, kdy je nutné vycházet ze znaleckého posudku MUDr. Igora Dvořáčka, Ph.D., znalce v oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, ze dne 6. 1. 2012, který uvádí, že ‚lze důvodně předpokládat, že je nutno působit při použití nástroje nejméně střední intenzitou síly‘ Pokud jsme uvedli, že P. N. už dříve svého otce napadl a vážně zranil nůžkami na plech, pak toto tvrzení není pravdivé, neboť z opisu evidence rejstříku trestů a přípisu Magistrátu města Přerova vyplývá, že do současné doby nebyl P. N. pravomocně odsouzen ani pro trestný čin ani pro přestupek. Tyto zveřejněné informace nepřípustně zasáhly do osobních práv P. N. a vydavatelství časopisu XY se za toto omlouvá.“ (výrok I), dále zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci 50 000 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Žalobce požadoval uvedené nároky z titulu neoprávněného zásahu do své osobnosti, konkrétně cti, dobré pověsti a jména, jehož se měla žalovaná jako vydavatelka časopisu XY dopustit nepravdivými a hrubě zkreslujícími sděleními obsaženými v článku s názvem „XY“ , uveřejněném v čísle 12/2016 zmíněného časopisu (dále též jen „článek“). Soud prvního stupně po provedeném dokazování posoudil věc podle čl. 10 odst. 1, 17 odst. 1, 2 a 4 Listiny základních práv a svobod, dále §81 odst. 1, §82 odst. 1, §2956 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a dospěl k závěru, že nebylo zasaženo do osobnosti žalobce.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 2. 2020, č. j. 22 Co 24/2020, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalovaná je povinna uveřejnit v nejbližším vycházejícím čísle časopisu XY omluvu ve znění: „Omluva P. N., nar. XY. V čísle 12/2016 časopisu XY jsme uvedli tvrzení, že doklady předpokládaných obětí nalezli kriminalisté v pianu. Toto tvrzení není pravdivé, neboť šlo o doklady jen otce P. N. a tyto nalezl skladník ve skladech tehdejšího exekutorského úřadu JUDr. Tomáše Vrány v Přerově. Pokud jsme uvedli, že P. N. ‚Prý připravoval vraždu svých příbuzných v souvislosti s dědickým řízením o rodinný dům svého otce‘, tak toto tvrzení není pravdivé, jelikož z obvinění, obžaloby i rozsudku soudu prvního stupně jasně plyne, že mělo jít o přípravu vraždy tety P. N. v souvislosti s vystěhováním z domu, které však soud pravomocně zastavil. Tyto zveřejněné informace nepřípustně zasáhly do osobnostních práv P. N. a vydavatelství časopisu XY se za toto omlouvá.“ (výrok I), ve zbývajícím rozsahu výroku I (zamítnutá zbylá část omluvy) a ve výroku II (zamítnutí peněžitého zadostiučinění ve výši 50 000 Kč s příslušenstvím) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II), rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III) a o odměně a náhradě hotových výdajů ustanovenému zástupci žalobce (výrok IV). Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a uzavřel, že nepravdivými tvrzeními uvedenými v článku o tom, že doklady předpokládaných obětí nalezli kriminalisté v pianu a žalobce prý připravoval vraždu svých příbuzných v souvislosti s dědickým řízením o rodinný dům svého otce bylo neoprávněně zasaženo do osobnosti žalobce, kterému tím vznikla újma. Návrhu na omluvu bylo proto v části ohledně těchto výroků vyhověno. Naopak výroky v článku ohledně brutálního zločinu, který se odehrál v domě, ve kterém kriminalisté nalezli stopy po velkém množství krve, nebylo neoprávněně zasaženo do osobnosti žalobce, neboť odpovídají tehdejšímu stavu trestního stíhání a netýkají se intimní sféry žalobce, nýbrž se vztahují k (v té době probíhajícímu) trestnímu řízení, přičemž výroky v článku není presumováno, že se žalobce trestných činů skutečně dopustil. Omluva požadovaná za výrok, že podle Policie ČR žalobce už dříve svého otce napadl a vážně zranil nůžkami na plech, pak není přiměřenou satisfakcí, neboť je svým obsahem zavádějící a neodpovídá obsahu a smyslu výroku, jak byl uveden v článku. Pro poskytnutí zadostiučinění v penězích odvolací soud neshledal důvody.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost podle §237 o. s. ř. shledává v tom, že odvolací soud se při řešení otázky hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolací soud se dle názoru žalobce odchýlil od konstantní rozhodovací praxe v tom směru, že žalobci měl přiznat i formu zadostiučinění v penězích, jakož i povinnost žalované zveřejnit celý text požadované omluvy. V době uveřejnění článku nebyl žalobce pravomocně odsouzen, ani nebylo rozhodnuto o spáchání přestupku za jednání, kde by bylo ublíženo na zdraví jinému, tj. byl osobou netrestanou. Článek však navodil dojem, že žalobce se dopustil konkrétního trestného činu, a jako takový je velmi významným zásahem do osobnostních práv, k jehož odčinění zpravidla nepostačí jiné formy zadostiučinění než peněžitá náhrada (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3703/2019). Je zřejmé, že žalovaná porušila povinnost dbát presumpce neviny žalobce, a to bez ohledu na to, zda informace v uveřejněném článku mají reálný základ či nikoli. Postupem soudů bylo dle žalobce též zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces a soudní ochranu. Navrhl proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření ztotožnila s posouzením odvolacího soudu, které pokládá za souladné s ustálenou rozhodovací praxí, a navrhla dovolání odmítnout, popřípadě zamítnout.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., avšak není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V projednávané věci dovolatel napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu též ohledně částky 50 000 Kč s příslušenstvím (odvolací soud výrokem II svého rozsudku potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II, kterým tento soud zamítl žalobu dovolatele, aby mu žalovaná zaplatila peněžité zadostiučinění ve výši 50 000 Kč s příslušenstvím). Jde o částku [k příslušenství se při posouzení přípustnosti dovolání z hlediska peněžního limitu podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřihlíží], která nepřevyšuje limit stanovený v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. V řízení pak nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani o pracovněprávní nárok, dovolání tak vzhledem k §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není v této části přípustné.
Jde-li dále o námitku dovolatele, že žalované měla být uložena povinnost zveřejnit celý text požadované omluvy, neboť porušila povinnost dbát presumpce jeho neviny, nelze jí přisvědčit již z toho důvodu, že vychází z jiných skutkových zjištění, než která byla v projednávané věci prokázána. Dovolatel v dovolání uvedl, že článek měl navodit dojem, že se dovolatel dopustil konkrétního trestného činu. To však neodpovídá skutkovým závěrům, ze kterých vycházel odvolací soud, dle kterých z celého článku i jeho jednotlivých částí je evidentní, že dovolatel je toliko vyšetřován a že dosud nebylo o jeho vině či nevině soudem rozhodnuto. Dovolatel tak předkládá vlastní verzi skutkového stavu, přičemž fakticky polemizuje s tím, jak soudy nižších stupňů zhodnotily důkazy významné pro závěr o (ne)důvodnosti jeho nároku. Uplatněné námitky tak postrádají charakter právní otázky, kterou by mohl a měl dovolací soud řešit (§241a odst. 1 o. s. ř.), nesměřují totiž proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale jen proti zjištěnému skutkovému stavu, čímž však nelze přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. totiž není zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
Dovolatel navíc zcela pomíjí, že odvolací soud závěr o nedůvodnosti části požadované omluvy nezdůvodnil pouze absencí zásahu do osobnosti dovolatele, ale i nepřiměřeností požadované satisfakce, neboť omluva je ve svém textu částečně zavádějící. Odvolací soud zejména důvodně upozorňuje, že požadovaná omluva za sdělení, že žalobce nebyl do současné doby odsouzen po trestný čin nebo pro přestupek, se míjí s informací obsaženou v článku, že žalobce svého otce napadl a vážně zranil nůžkami na plech. Tento závěr, na kterém rovněž stojí napadené rozhodnutí, dovolatel přitom nijak nezpochybnil.
Lze jen dodat, že samotné referování o trestním stíhání při důsledném respektování zásady presumpce neviny [nález Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 577/13, rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 3. 2016, ve věci Bédat proti Švýcarsku, č. stížnosti 56925/08] nepředstavuje protiprávní zásah do osobnostních práv obviněného (srov. též přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3988/2018, a jeho usnesení ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 25 Cdo 652/2020). Odvolací soud se neodchýlil od judikatury dovolacího soudu k presumpci neviny a správně rozlišil, že tento princip nebyl v dané věci porušen, neboť sdělení v článku nenavozovala dojem, že se dovolatel dopustil trestného činu, ani jej za pachatele výslovně neoznačila.
Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Pokud byl dovoláním žalobce napaden rozsudek odvolacího soudu i ve výroku IV, kterým bylo rozhodnuto o odměně a náhradě hotových výdajů ustanovenému zástupci, pak v tomto rozsahu nevznikla žalobci žádná újma, proto není jeho dovolání v této části podle §243b, §218 písm. b) o. s. ř. subjektivně přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod č. 28, nebo usnesení téhož soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, publikované pod C 154 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck).
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. je žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení, které jsou představovány odměnou advokáta za jeden úkon právní služby 3 100 Kč (z tarifní hodnoty 50 000 Kč) podle §9 odst. 4 písm. a) a §7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, jednou paušální náhradou hotových výdajů advokáta 300 Kč dle §13 odst. 4 citované vyhlášky a 21% náhrady DPH ze součtu shora uvedených částek, celkem 4 114 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).
V Brně dne 15. 12. 2022
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu