ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.233.2020.3
sp. zn. 25 Cdo 233/2020-262
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: J. J. , narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem Francouzská 171/28, Praha 2, proti žalovanému: P. W. , narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Jiřím Šmrhou ml., advokátem se sídlem Plánkova 600, Strakonice, za účasti: Česká podnikatelská pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, IČO 63998530, se sídlem Pobřežní 665/23, Praha 8, jako vedlejší účastník na straně žalovaného, o 114.309 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 8 C 160/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 10. 2019, č. j. 7 Co 1178/2019-211, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Jiřího Šmrhy ml.
III. Žalobce je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi na straně žalovaného náhradu nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem ze dne 28. 5. 2019, č. j. 8 C 160/2017-159, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na bolestném 5 656 Kč s příslušenstvím (výrok I), ve zbývající části nároku na bolestné ve výši 8 653 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II), stejně tak zamítl nárok na náhradu další nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč s příslušenstvím (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV a V). Rozhodl tak o žalobě, v níž se žalobce domáhal po žalovaném původně částky 148 901 Kč s příslušenstvím, přičemž předmětem řízení zůstal po částečném zpětvzetí žaloby žalobcem s ohledem na plnění vedlejšího účastníka na straně žalovaného nárok na zaplacení náhrady za bolest v částce 14 309 Kč s příslušenstvím a nárok na zaplacení náhrady další nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč. Vyšel ze zjištění, že žalobce utrpěl újmu na zdraví v souvislosti s jednáním žalovaného, který dne 16. 3. 2017 na parkovišti obchodního domu Lidl ve Strakonicích, jako řidič vozidla XY, RZ XY, nedodržel bezpečnou vzdálenost, v důsledku čehož došlo ke střetu vozidla s částí těla žalobce a přejetí jeho levé nohy. Žalobce utrpěl tříštivou, nitrokloubní, následně dislokovanou zlomeninu posledního článku palce levé nohy, tržnou ránu a zhmoždění měkkých tkání palce a hřbetu levé nohy. V době úrazu byl zaměstnán jako řidič, zranění si vyžádalo devět týdnů pracovní neschopnosti (do 27. 5. 2017). Po úrazu byl žalovaný ambulantně ošetřen, čtyřikrát se dostavil na převaz a absolvoval dva měsíce rehabilitace. Bolestné bylo stanoveno znaleckým posudkem MUDr. Jiřího Svobody v hodnotě 81 bodů, což při hodnotě jednoho bodu (275,89 Kč) představuje 22 347 Kč. Uvedené bodové hodnocení zahrnuje 50% navýšení v případě zlomeniny, a to s ohledem na její charakter. Bylo zjištěno, že žalobce se v minulosti intenzivně věnoval motoristickému sportu – do roku 2013 působil jako plochodrážní jezdec. Poté nahodile vypomáhal kamarádům při závodech jako mechanik. Takto se v roce 2016 účastnil závodů ve Francii a počítal s tím, že se obdobného závodu zúčastní rovněž v květnu 2017 v Německu. Rovněž jednal o možné účasti na natáčení filmu v Polsku v prostředí plochodrážního sportu. Bylo zjištěno, že po skončení aktivní závodní činnosti se podílel na vývoji bezpečné stupačky motocyklu, která byla v roce 2015 nabízena k využití. I poté se pracovalo na jejím dalším zdokonalení. Žalobce se na tomto vývoji podílel jako testovací jezdec. V řízení nebylo pochyb o tom, že levá noha plochodrážního jezdce je pro výkon této činnosti významná. V důsledku zranění byla možnost testování nové stupačky pro žalobce zmařena v sezóně 2017 a 2018. Soud prvního stupně po právní stránce vyšel z §2957 a §2958 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) a uzavřel, že žalobci náleží bolestné v rozsahu základního bodového ohodnocení, avšak neshledal důvod k jeho zvýšení. Přihlédl ke skutečnosti, že úraz žalobce si nevyžádal hospitalizaci a léčba probíhala standardně bez komplikací. Nemožnost vykonávat práci a věnovat se zálibám, stejně jako obavy z dalšího vývoje zdravotního stavu, jsou pravidelně spojeny s léčením každého pacienta a jsou (v obvyklé míře) zahrnuty v základním odškodnění bolesti tak, jak bylo stanoveno znalcem. Chování škůdce, jehož zavinění shledal soud ve formě nedbalosti, v daném případě není důvodem navýšení bolestného nad základní částku vycházející ze znaleckého posudku, který zohlednil komplikovanost utrpěné zlomeniny. Ohledně další nemajetkové újmy v částce 100 000 Kč pak neshledal nárok důvodným. Vyšel z toho, že žalobce se v době úrazu věnoval motoristickému sportu nahodile, závodů se účastnil jako mechanik. Pokud jde o jeho vyřazení z testování stupačky, přihlédl soud k tomu, že byla nabízena k prodeji již před úrazem v roce 2015.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 16. 10. 2019, č. j. 7 Co 1178/2019-211, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v rozsahu výroků II a III ohledně zamítnutí části bolestného a nároku na náhradu další nemajetkové újmy (výrok I), změnil jej ve výrocích IV a V ohledně náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky III a IV). Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a potvrdil i jeho právní závěry ve věci samé. Odvolání shledal důvodným pouze ohledně výroků o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, které proto změnil.
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroku III, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí nároku na náhradu další nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč, podal žalobce dovolání s tím, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu, případně jde o otázku dosud neřešenou. Namítá, že odvolací soud nesprávně podmínil existenci a potažmo odškodnění jednoho samostatného nároku žalobce (další nemajetkové újmy) negativním dopadem na rozsah jiného jeho nároku, a to nároku na odškodnění bolesti. Má za to, že závěr odvolacího soudu popírá ustálenou judikaturu dovolacího soudu, ať již jde o požadavek na postup odpovídající z hlediska řádného zdůvodnění myšlenkového postupu soudu obecným zásadám logiky, a tedy i jeho přesvědčivosti (rozsudky ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 418/2009, či ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007), dále ohledně názoru na samostatnost nároků na odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (usnesení ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, usnesení ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2596/2018), či ohledně interpretace pojmu „další nemajetkové újmy“ (usnesení ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, rozsudek ze dne 2. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2635/2018, usnesení ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2596/2018). Jeho rozhodnutí zjevně popírá i princip plného odškodnění za újmu na zdraví, opakovaně připomínaný v judikatuře Ústavního soudu. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že považuje rozsudek odvolacího soudu za zcela správný, proto navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
Vedlejší účastník na straně žalovaného navrhl dovolání odmítnout, případně zamítnout. Plně se přitom ztotožnil s vyjádřením žalovaného.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť napadené rozhodnutí není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Smyslem náhrady za bolest je vedle samotného bolestivého stavu odškodnit i určitou míru nepohodlí, stresu či obtíží spojených s utrpěnou zdravotní újmou (srov. též obavu ze ztráty života či vážného poškození zdraví ve smyslu §2957 věty třetí o. z.), a to v rozsahu, v němž tyto zásahy do osobnostní sféry poškozeného z povahy věci souvisí s bolestí obvykle doprovázející stavy popsané v jednotlivých položkách (tzv. bolest v širším smyslu). Výkladem §2958 o. z. nelze dovodit, že má být pojem bolest chápán toliko jako fyzická bolest bez souvislosti s duševními aspekty bolestivých stavů. Nárokem na odškodnění bolesti je myšleno odškodnění bolesti v tzv. širším smyslu, tedy jak bolesti fyzické, tak i duševního strádání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, uveřejněné pod č. 7/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní – dále jen „Sb. rozh. obč.“). Opačný výklad by znamenal, že za účinnosti původní úpravy zákonem č. 40/1964 Sb. a vyhláškou č. 440/2001 Sb., jež pojem další nemajetkové újmy neznaly, nebyly vůbec duševní obtíže spojené s léčením odškodnitelné. Tak tomu však prokazatelně nebylo, neboť duševní útrapy byly odškodňovány v rámci bolestného, a pokud překročily obvyklou zátěž a staly se trvalými, byly odškodňovány v rámci náhrady za ztížení společenského uplatnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3228/2014, uveřejněný pod č. 7/2017 Sb. rozh. obč.).
Z uvedeného vyplývá, že další nemajetkové újmy jsou kategorií nároku náhrady za újmu na zdraví, kterou nelze jednoduše definovat, avšak jež má vystihovat nekonečnou variabilitu soukromého života a různých životních situací. Další nemajetkové újmy při ublížení na zdraví jsou spojeny se zásahem do zdraví, který nespočívá v přechodné bolesti ani ve fyzické či psychické újmě dlouhodobého (trvalého) charakteru; jde o specifické okolnosti vymykající se obvyklému způsobu života poškozeného v průběhu léčby a stabilizace zdravotního stavu, tedy okolnosti, které nenastávají pravidelně, ale zvyšují intenzitu utrpěné újmy na zdraví nad obvyklou míru (např. nemožnost zúčastnit se pracovní či studijní stáže, nebo jiné pro poškozeného významné plánované aktivity). Nepřiměřené rozšíření zbytkové kategorie dalších nemajetkových újem by vedlo k vynětí standardních situací z rámce odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (jejichž objektivizace se v právní praxi úspěšně prosazuje za využití Metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví) a tím k nesystémovému stírání rozdílů mezi jednotlivými druhy nemajetkových újem na zdraví (srov. již citované usnesení sp. zn. 25 Cdo 2245/2017).
V projednávané věci tak se zřetelem k uvedenému odpovídá dosavadní ustálené judikatuře závěr odvolacího soudu, že nemožnost žalobce účastnit se během rekonvalescence motoristických závodů v pozici mechanika a podílet se na vývoji dalšího vylepšení bezpečné stupačky plochodrážního motocyklu jako testovací jezdec nepředstavují vybočení z obvyklých důsledků léčby a následné rekonvalescence ani omezení nadprůměrně (neobvykle) zasahující do života dovolatele. Tedy nejde o strádání, jež by mělo být odškodněno nad rámec bolestného jako další nemajetková újma. Jak již bylo uvedeno, úraz žalobce si nevyžádal hospitalizaci, léčba probíhala standardně bez komplikací, pracovní neschopnost nebyla výjimečně dlouhá, nebylo prokázáno, že by zranění narušilo aktivity žalobce v mimořádné intenzitě. Nemožnost vykonávat práci a věnovat se běžným zálibám jsou pravidelně spojeny s léčením každého pacienta a jsou (v obvyklé míře) zahrnuty v základním odškodnění bolestného tak, jak bylo stanoveno znalcem.
Pokud dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že ani případná zmařená účast dovolatele na natáčení filmu v Polsku z prostředí plochodrážního sportu, podrobněji nespecifikovaná, nezakládá nárok na náhradu další nemajetkové újmy, neboť se jednalo o hypotetickou aktivitu dovolatele, pouze v podobě příslibu, jde o námitky proti skutkovým zjištěním, které přípustnost dovolání nezakládají.
Případná pak není ani námitka dovolatele, že odvolací soud nesprávně podmínil odškodnění další nemajetkové újmy negativním dopadem na rozsah nároku na odškodnění bolesti a nerespektoval samostatnost nároků při újmě na zdraví. Z odůvodnění jeho rozsudku vyplývá pouze to, že nároky, které žalobce požadoval jako náhradu další nemajetkové újmy, jsou již odškodněny v rámci bolestného (v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, viz výše). Nejedená se tedy o okolnosti, které by byly při stanovení výše újmy na zdraví pominuty, ale naopak k nim bylo přihlédnuto, respektive s nimi počítáno. Odvolací soud tak respektoval ustálenou judikaturu ohledně samostatnosti nároků na náhradu újmy na zdraví.
Odkaz dovolatele na judikaturu Ústavního soudu je rovněž nepřiléhavý. V nálezu ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. IV. ÚS 444/11, šlo o posouzení nároku na náhradu nákladů spojených s péčí o nesoběstačnou poškozenou osobu a její domácnost po ukončení léčby jakožto samostatného nároku v rámci odškodňování majetkové újmy vzniklé v souvislosti se škodou na zdraví podle občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013, tedy o zcela odlišný nárok než v projednávané věci. V nálezu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 2149/17, bodě 39, se sice vskutku hovoří o tom, že odškodnění utrpěného porušení ústavně zaručených práv má být pokud možno úplné (tzv. princip plné náhrady či plného odškodnění), avšak jednak je nutno zdůraznit omezující výraz „pokud možno“, jednak v následujícím textu odůvodnění nálezu je uvedená myšlenka konkretizována tak, že škůdce je povinen poškozenému nahradit nejen újmu majetkovou (škodu), ale též újmu nemajetkovou. Dovoláním napadené rozhodnutí není se závěry vyslovenými v citovaných nálezech v rozporu.
Ohledně možnosti plné náhrady nemajetkové újmy na zdraví pak lze pro úplnost poukázat na závěry odborné literatury, v níž je konstatováno, že požadavek „plného vyvážení“ bolesti je „spíše ideální, v praxi nedosažitelný cíl“, neboť „peníze nejsou nikdy dokonalým ekvivalentem bolesti“ (viz Holčapek, T. in Šustek, P. Holčapek, T. a kol. Zdravotnické právo. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2016, s. 324), že velkorysá formulace zákona přehlíží, že zdraví je natolik výjimečnou a cennou hodnotou, že plná peněžitá náhrada za jeho poškození je diskutabilní, případně stojí mimo reálné finanční možnosti většinového vzorku společnosti“ a že „tento maximalistický princip pomíjí, že přesná kvantifikace nemajetkových újem je navýsost složitá, ne-li nemožná“ (viz Vojtek, P. in Švestka, J., Dvořák, J, Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek V, Praha: Wolters Kluwer ČR, 2014, s. 1108-1109), že „peněžitá náhrada reálně odpovídající vzniklé újmě je pojmově vyloučena“ (viz Doležal, T. a Melzer, F. in Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IX. Praha: Leges, 2018, s. 993) a že „nemajetková újma vzniklá porušením osobnostních práv se v obecném slova smyslu nedá odškodnit (kompenzovat) a rozsah vzniklé nemajetkové újmy nelze exaktně kvantifikovat“ (viz Ryška, M. in Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 3114; shodně nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14, bod 47).
Konečně důvodná není ani námitka, že odvolacím soudem nastíněný myšlenkový postup neodpovídal z hlediska řádného zdůvodnění obecným zásadám logiky, neboť se týká pasáže odůvodnění, kde došlo k zjevné chybě v psaní (výraz „vypovídá“ místo správného „nevypovídá“).
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. je žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, povinen nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení, které jsou představovány odměnou advokáta za jeden úkon právní služby 3 100 Kč (z tarifní hodnoty 50 000 Kč) podle §9 odst. 4 písm. a) a §7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů jednou paušální náhradou hotových výdajů advokáta 300 Kč dle §13 odst. 4 citované vyhlášky a 21% DPH ze součtu shora uvedených částek, celkem 4 114 Kč.
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem na straně žalovaného bylo rozhodnuto podle týchž ustanovení procesního předpisu a dále podle §93 odst. 3, §151 odst. 3 o. s. ř. a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Vedlejší účastník má právo na paušální náhradu nákladů za vyjádření k dovolání ve výši 300 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Povinnost uloženou vykonatelným rozhodnutím lze vymáhat soudním výkonem rozhodnutí nebo exekucí.
V Brně dne 27. 1. 2022
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu