ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.2358.2022.1
sp. zn. 25 Cdo 2358/2022-235
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Bořivoje Hájka v právní věci žalobce: L. V. , narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Barborou Langerovou, advokátkou se sídlem Za Kralupkou 615, Libiš, proti žalované: H. V. , narozená XY, bytem XY, zastoupená Mgr. Michaelou Kasper Beňovou, advokátkou se sídlem Masarykova 1250/50, Lysá nad Labem, o ochranu osobnosti a náhradu nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 6 C 45/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2022, č. j. 21 Co 9/2022-199, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen nahradit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokátky Mgr. Michaely Kasper Beňové.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 3. 2022, č. j. 21 Co 9/2022-199, potvrdil rozsudek ze dne 23. 7. 2021, č. j. 6 C 45/2020-140, jímž Okresní soud Praha-východ zamítl žalobu na zaplacení 20.000 Kč s příslušenstvím a na zaslání omluvy ve znění: „Omlouvám se tímto panu L. V. a beru zpět své výroky týkající se nebezpečného chování pana V., sledování a najíždění na mne a syna motocyklem.“ a rozhodl o náhradě nákladů řízení; odvolací soud rozhodl i o náhradě nákladů odvolacího řízení. Žalobce se peněžité náhrady a omluvy domáhal s tvrzením, že žalovaná zasáhla do jeho osobnostních práv podáním smyšleného obvinění na Policii ČR a zahájením řízení před přestupkovou komisí města Brandýs nad Labem; měla označit chování žalobce za podivné až nebezpečné s tím, že ostentativní sledování její rodiny žalobcem vyúsťuje v poslední době v pronásledování na motocyklu, při němž na ni a na společného syna účastníků žalobce najížděl na autobusových zastávkách a na chodníku, troubil a pokřikoval. Žalobce měl za neoprávněné též jednání žalované, která zakázala, aby žalobci v mateřské škole poskytovali informace o synovi, a sdělila městskému úřadu, že se syn otce bojí. V důsledku nepravdivých tvrzení žalované byl žalobce vystaven nepříjemnému vyšetřování, byla snížena jeho důstojnost a vážnost, neboť byl neustále nucen se na veřejnosti ospravedlňovat. Soudy obou stupňů shodně uzavřely, že žalované se podařilo prokázat, že výroky, které učinila v trestním oznámení na žalobce, a obdobné výroky v oznámení orgánu sociálněprávní ochrany dětí nebyly zneužitím petičního práva, neboť vycházely z reálného základu. Bylo prokázáno přinejmenším to, že chování žalobce není z hlediska fungování vztahu mezi účastníky a jejich nezletilým synem zcela standardní, bylo tak na příslušných orgánech, aby toto chování prošetřily a posoudily. Počínání žalobce přitom žalovaná mohla vyhodnotit jako sledování a bylo jejím právem své podezření sdělit úřadům. Pro řízení v projednávané věci není relevantní, jak s podáním žalované tyto orgány naložily a zda dospěly k závěru o protiprávním jednání žalobce. Odvolací soud pak zdůraznil, že jedním z důvodů vylučujících protiprávnost zásahu do osobnostních práv je okolnost, že k němu došlo v rámci přiměřeného hájení chráněných zájmů, ať již vlastních či cizích, nejde-li ovšem o exces. Žalovaná nezneužila svého petičního práva, neboť oznámení podala v situaci, kdy se mohla důvodně obávat jednání žalobce, takže nešlo o úmyslné a bezdůvodné osočování; oznámení nebyla opakovaná ani neobsahovala hrubé či dehonestující výrazy. Protože jsou pracovníci Policie ČR a orgánu sociálněprávní ochrany dětí vázáni povinnosti mlčenlivosti, nemohlo dojít ke zveřejnění informací, a tudíž ani k zásahu do cti a důstojnosti žalobce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost podle §237 o. s. ř. spatřuje v tom, že se soudy odchýlily od judikatury Nejvyššího soudu reprezentované například usnesením ze dne 24. 7. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1917/2018, a rozsudkem ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1326/2016. Dovolatel zdůraznil, že v odvolacím řízení vyšlo najevo, že žalovaná zasáhla do práv žalobce nejen tvrzeními v trestním oznámení, ale i poskytnutím informace o tom, že žalobce ohrožuje ji a jejího syna na veřejných prostranstvích, osobám, jež byly v řízení před soudem prvního stupně vyslechnuty jako svědci a potvrdily, že informace o nebezpečném chování žalobce mají přímo od žalované, a nikoliv z vlastní zkušenosti. S ohledem na bezúhonnost, věk i zdravotní stav žalobce se nepochybně jedná o neoprávněný zásah do jeho práv, jimž by měla být v řízení poskytnuta ochrana, a nemělo by být bezdůvodně upřednostněno právo žalované na svobodu projevu před právem žalobce na ochranu cti a důstojnosti. Odvolací soud pochybil také tím, že nedoplnil dokazování navrhovaným způsobem a rozsudek soudu prvního stupně bez dalšího potvrdil. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření označila závěry soudů obou stupňů za správné a navrhla, aby bylo dovolání zamítnuto, případně odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem, není však přípustné.
Přípustnosti dovolání proti výroku o peněžité náhradě ve výši 20.000 Kč brání výslovná dikce §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., která objektivně vylučuje použití tohoto mimořádného opravného prostředku proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50.000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy (o takový případ se zde nejedná); k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Dovolání není přípustné ani v části, v níž směřuje proti výroku o omluvě. Byť dovolatel poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu obecně vymezující zásahy do osobnostních práv podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, nikterak neidentifikuje otázku, v níž by tato judikatura nebyla odvolacím soudem respektována. Z prostého převzetí textu odkazovaných rozhodnutí do dovolání způsobem, z nějž nevyplývá jakákoliv kolize s právními závěry odvolacího soudu, není možné dovodit existenci konkrétní otázky řešené odvolacím soudem v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, případně otázky zakládající jiný z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2019, sp. zn. 33 Cdo 4119/2017, či ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 25 Cdo 613/2020, a judikaturu v nich odkazovanou, kladoucí důraz na skutečné postihnutí otázky, nikoliv jen formální odkaz na rozhodnutí). Závěry, na nichž spočívají dovolatelem odkazovaná rozhodnutí, nejsou s právním posouzením projednávané věci v rozporu, neboť se nevyslovují proti stěžejnímu závěru o existenci okolností vylučujících protiprávnost zásahu do osobnostních práv, jež mohou spočívat ve výkonu jiného subjektivního práva či povinností stanovených zákonem, děje-li se tak v určitých akceptovatelných mezích. Úvahy odvolacího soudu naopak odpovídají ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, reprezentované např. usneseními ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 25 Cdo 4125/2019, či ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2904/2020, v níž se dovolací soud zabýval protiprávností zásahu do osobnostních práv tvrzeními adresovanými orgánům veřejné moci v rámci výkonu zákonem daného subjektivního práva.
Přichází-li pak dovolatel s tvrzením, že žalovaná zasáhla do jeho práv též poskytnutím nepravdivých informací osobám, které byly v řízení vyslechnuty jako svědci, označuje jiný zásah do osobnostních práv, než jaký byl uplatněn žalobou a následně posuzován soudy obou stupňů, tedy tak směřuje k odlišnému předmětu řízení, nikoliv ke zpochybnění správnosti závěrů vyslovených ve vztahu k projednávanému zásahu. Změna žaloby je však v dovolacím řízení nepřípustná (srov. §243b o. s. ř. ve spojení s §95 o. s. ř.). Zdůraznění bezúhonnosti, věku a zdravotního stavu žalobce, bez jakéhokoliv objasnění, jak by tyto okolnosti měly poukazovat na existenci právní otázky ve smyslu §237 o. s. ř., pak rovněž nezakládá přípustnost podaného dovolání. Kritika nedoplnění dokazování se míjí s vymezením otázky podle tohoto ustanovení (k vadám řízení je ostatně Nejvyššímu soudu v zásadě umožněno přihlížet jen u přípustného dovolání - viz §242 odst. 3 o. s. ř.) a navíc postrádá i specifikaci konkrétního procesního pochybení v tomto směru.
Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že nepřihlížel k doplnění dovolání sepsanému přímo žalobcem bez advokátního zastoupení, jelikož za řádné dovolání, podané v souladu se zákonnými požadavky §241 o. s. ř. lze pokládat jen podání sepsané advokátem (nejde-li o zákonem danou výjimku pro osoby s právním vzděláním ve smyslu §241 odst. 4 o. s. ř.). Mimoto žalobce ve svém podání přichází toliko se skutkovou argumentací, jíž by stejně nebylo možné se zabývat v dovolacím řízení, otevřeném pouze k přezkumu otázek právních.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí
V Brně dne 29. 9. 2022
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu