ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.2658.2021.1
sp. zn. 25 Cdo 2658/2021-124
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: Správa služeb hlavního města Prahy , IČO 70889660, se sídlem Kundratka 19, Praha 8, zastoupená JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem Panská 895/6, Praha 1, proti žalovanému: G. L., narozený XY, posledně bytem XY, zastoupený opatrovnicí M. P., advokátkou se sídlem XY, o 74 450 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově pod sp. zn. 108 C 166/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 3. 2021, č. j. 11 Co 288/2020-85, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. M. P., advokátce se sídlem XY, se přiznává odměna opatrovníka 5 324 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Karviné– pobočce v Havířově náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 5 324 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově zamítl žalobu na zaplacení 74 450 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení 74 450 Kč coby ceny za nucený odtah a parkování motorového vozidla. Okresní soud vyšel ze skutkových zjištění, že motorové vozidlo registrační značky XY (dále jen „vozidlo“) bylo na pokyn strážníka dne 24. 7. 2018 žalobkyní odtaženo z komunikace a umístěno na odstavné ploše provozované žalobkyní. Jako provozovatel vozidla byl od 26. 4. 2016 evidován M. H.. Podle kopie kupní smlouvy ze dne 3. 10. 2016 měl M. H. převést vlastnické právo k vozidlu na žalovaného, podpisy na smlouvě byly nečitelné. Okresní soud věc posoudil podle §45 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů, (dále jen „zákon o silničním provozu“) tak, že náklady na odstranění vozidla z pozemní komunikace nese provozovatel. Žalobkyně však neprokázala, že by provozovatelem byl žalovaný. Jako provozovatel je zapsána osoba odlišná od žalovaného a žalobkyně k prokázání svých tvrzení předložila pouze kopii kupní smlouvy, jejíž pravost a správnost žalovaný zpochybnil. O tom byla žalobkyně informována a současně vyzvána k vyjádření. Žádné však neučinila, na jednání se bez omluvy nedostavila a připravila se tak o možnost být poučena o potřebě doplnění skutkových tvrzení a předložení důkazů.
Krajský soudu v Ostravě rozsudkem ze dne 24. 3. 2021, č. j. 11 Co 288/2020-85, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Pouze doplnil, že i bez ohledu na pravost či nepravost kupní smlouvy byl provozovatelem ve smyslu §45 odst. 4 ve spojení s §2 písm. b) zákona o silničním provozu M. H., neboť byl v kartě vozidla jako provozovatel registrován. I proto nebyl žalovaný ve sporu pasivně legitimován.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v nesprávném právním posouzení otázky dosud v judikatuře neřešené, zda náklady na odstranění vozidla podle §45 odst. 4 zákona o silničním provozu je povinen hradit provozovatel vozidla zapsaný v registru vozidel i tehdy, pokud se v řízení prokáže, že v okamžiku odstranění vozidla již vlastnické právo k vozidlu bylo převedeno na jinou osobu, která sice nebyla provozovatelem zapsaným v registru vozidel, ale byla provozovatelem faktickým. Dovolatelka namítla, že jde o soukromoprávní nárok, a že registr vozidel není veřejným seznamem a nenaplňuje princip materiální ani formální publicity. Odvolací soud proto nesprávně dovodil nedostatek pasivní věcné legitimace na straně skutečného vlastníka vozidla. Navrhla zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako zjevně bezdůvodné. Pro rozhodnutí neshledal významným výklad §45 odst. 4 zákona o silničním provozu, neboť nebyla splněna základní podmínka, a to prokázání skutečnosti, že se žalovaný stal vlastníkem vozidla.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 o. s. ř..), avšak není přípustné (§237 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. je dána jen tehdy, jestliže na právní otázce, která byla podle mínění dovolatele odvolacím soudem nesprávně vyřešena, a jejíhož přezkumu se dovolatel domáhá, rozhodnutí odvolacího soudu závisí. Tento předpoklad však nesplňuje situace, kdy závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku je založen současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, takže řešení právní otázky, předložené dovolacímu přezkumu, se nemůže projevit v poměrech dovolatele. Sama okolnost, že jeden z důvodů, na nichž spočívá napadené zamítavé rozhodnutí, neobstojí, nemůže mít vliv na jeho správnost, jestliže druhý důvod „obstojí“, protože jeho správnost nemohla být přezkumu podrobena. V takovém případě není ani zapotřebí se správností důvodu, jenž byl dovoláním napaden, zabývat, neboť na celkový závěr odvolacího soudu nemá vliv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod č. 17, případně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 119/97, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo z poslední doby např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2695/2019). Tak je tomu i v projednávané věci.
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá – kromě závěru o výkladu pojmu provozovatele podle §45 odst. 4 zákona o silničním provozu jakožto osoby zapsané v registru silničních vozidel – zároveň na závěru, že žalobkyně neprokázala vlastnické právo žalovaného k vozidlu, je zřejmé, že otázka výkladu pojmu provozovatele v §45 odst. 4 zákona o silničním provozu není podstatná, neboť i v případě, že by za provozovatele bylo možno považovat faktického vlastníka či provozovatele, tedy osobu odlišnou od osoby zapsané v registru silničních vozidel (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1064/2021), neměly soudy obou stupňů tuto skutečnost (faktické vlastnictví vozidla žalovaným) za prokázanou. Druhý důvod pro zamítnutí žaloby, tj. že žalobkyně neprokázala vlastnické právo žalovaného k vozidlu, přitom nebyl podroben dovolacímu přezkumu a ani být nemohl, protože případný nesouhlas se skutkovým závěrem odvolacího soudu, na jehož základě byla věc posouzena po právní stránce, by nepředstavoval dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Žalobkyně napadla dovoláním též výrok rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Podle §243b, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. by žalovaný měl právo, aby mu žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nahradila účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Jelikož žalovanému takové náklady nevznikly, bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo.
Podle §243b, §224 odst. 1 a §140 odst. 2 o. s. ř. dovolací soud rozhodl o odměně, hotových výdajích a náhradě za daň z přidané hodnoty advokáta ustanoveného podle §29 odst. 3 o. s. ř. opatrovníkem žalovaného v dovolacím řízení. Ty jsou představovány odměnou advokáta za jeden úkon právní služby 4 100 Kč podle §11 odst. 1 písm. k) a §7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., jednou paušální náhradou hotových výdajů advokáta 300 Kč podle §13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a 21% daní z přidané hodnoty ze součtu uvedených částek podle §137 odst. 3 o. s. ř., celkem 5 324 Kč.
S přihlédnutím k tomu, že žalovaného zastupoval v řízení jako opatrovník advokát, který mu byl ustanoven soudem podle §29 odst. 3 o. s. ř. a jehož hotové výdaje a odměnu za zastupování, popřípadě též náhradu za daň z přidané hodnoty, platí stát (srov. §140 odst. 2 o. s. ř.), uložil Nejvyšší soud v souladu s §149 odst. 2 o. s. ř. žalobkyni povinnost zaplatit náhradu nákladů dovolacího řízení státu.
Tímto rozhodnutím se dovolací soud v zájmu jednoznačnosti a srozumitelnosti rozhodnutí formálně, nikoli však z hlediska praktického dopadu do poměrů účastníků, vědomě odchyluje od závěrů vyslovených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1997/2008, uveřejněného pod číslem 109/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož právní věta zní takto: „Osobou oprávněnou k přisouzení náhrady nákladů řízení je podle hledisek uvedených v ustanovení §142 o. s. ř. účastník řízení i tehdy, byl-li v řízení zastupován advokátem, kterého mu ustanovil soud ve smyslu ustanovení §30 o. s. ř. Požadavek ustanovení §149 odst. 2 o. s. ř. o tom, že ten, jemuž byla uložena náhrada těchto nákladů, je povinen zaplatit státu náhradu hotových výdajů advokáta a odměnu za zastupování, se při rozhodování o náhradě nákladů řízení mezi účastníky projeví v tom, že soud sice náhradu nákladů řízení (včetně náhrady hotových výdajů advokáta a odměny za zastupování) přizná zastupovanému účastníku, avšak povinnost k jejich zaplacení stanoví ve prospěch ("k rukám") státu; nezaplatí-li povinný náhradu nákladů řízení státu dobrovolně, může se stát domáhat (vlastním jménem) jejich zaplacení cestou výkonu rozhodnutí (exekuce)“. Uvedený judikát vychází podle názoru dovolacího soudu z mylného předpokladu, že náklady ustanoveného zástupce jsou náklady účastníka, ve skutečnosti jsou to však náklady státu. Proto není důvod rozhodovat, že mají být zaplaceny zastoupenému účastníku, nýbrž mají být zaplaceny státu. Doporučovaný výrok je matoucí, a konstrukce, že oprávněnou osobou je sice účastník, ale vymáhat náhradu může stát, je vnitřně rozporná. Proto dovolací soud pokládá za správný názor vyjádřený v díle Drápal, L., Bureš, J. Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1004, bod IV, (autor pasáže Mojmír Putna), kde se doporučuje následující formulace výroku: „Žalovaný je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu v … na náhradě nákladů (odvolacího, dovolacího) řízení … Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (usnesení)“.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 29. 6. 2022
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu