ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.2702.2021.1
sp. zn. 25 Cdo 2702/2021-73
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: S. P. , narozená XY, bytem XY, zastoupená Mgr. Ing. Klárou Bunovou, advokátkou se sídlem Heršpická 813/5, Brno, proti žalované: UNIQA pojišťovna, a. s. , IČO 49240480, se sídlem Evropská 810/136, Praha 6, zastoupená JUDr. Radimem Kroftou, advokátem se sídlem U Železné lávky 568/10, Praha 1, o pojistné plnění na náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 113/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2021, č. j. 16 Co 145/2021-50, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 mezitímním rozsudkem ze dne 14. 1. 2021, č. j. 19 C 113/2020-32, rozhodl, že žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, náhrady za ztrátu na výdělku při invaliditě, náhrady účelně vynaložených nákladů spojených s léčením, a uložení povinnosti k plnění náhrady za ztrátu na výdělku při invaliditě do budoucna, je co do základu plně důvodná (výrok I), s tím, že o výši nároku a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto rozhodnutím, kterým se řízení končí (výrok II). Vyšel ze zjištění, že dne 5. 7. 2016 při dopravní nehodě vozidla pojištěného u žalované zemřela snacha žalobkyně a dvě nezletilá vnoučata, syn žalobkyně utrpěl těžká zranění a následnou psychickou újmu ze ztráty rodiny. Od dopravní nehody je žalobkyně v péči psychiatra a psychoterapeuta, v období od 7. 7. 2016 do 18. 3. 2017 byla v pracovní neschopnosti, v důsledku čehož jí na výdělku ušlo 133 473 Kč, od 3. 3. 2017, kdy byla žalobkyně po skončení pracovní neschopnosti uznána invalidní ve III. stupni invalidity pro těžkou depresivní poruchu, poruchu přizpůsobení tíživé životní situaci a těžkou depresivní reakci, činí ztráta na jejím příjmu do 31. 12. 2019 částku 511 463 Kč. V souvislosti s vlastním léčením dále vynaložila 8 655 Kč. O nároku žalobkyně na náhradu duševních útrap při usmrcení osob blízkých podle §2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) rozhodl pravomocně Okresní soud ve Svitavách rozsudkem ze dne 28. 1. 2020, č. j. 9 C 14/2019-114, tak, že jí přiznal náhradu ve výši celkem 1 391 250 Kč. Obvodní soud posoudil nyní uplatněný nárok žalobkyně podle §2910 a §2927 o. z. ve spojení s §6 a §9 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, a dospěl k závěru o zásahu do absolutních práv žalobkyně – práva na zdraví a práv majetkových. Újma žalobkyně vznikla v přímé souvislosti s tragickými následky dopravní nehody, které nebyla osobně účastna. Mezi protiprávním jednáním řidiče a újmou žalobkyně shledal soud příčinnou souvislost, neboť podstatnou a rozhodnou příčinou, která se na jejím vzniku podílela, bylo úmrtí členů rodiny žalobkyně. Bez protiprávního jednání škůdce (řidiče), které vedlo k zásahu do absolutního práva primárních poškozených, by nedošlo k objektivně předvídatelné újmě žalobkyně.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 5. 2021, č. j. 16 Co 145/2021-50, změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 tak, že žalobu zamítl (výrok I), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a uzavřel, že příčinou poškození zdraví žalobkyně není dopravní nehoda vozidla pojištěného u žalované, ale její následky – tedy úmrtí a poškození zdraví osob žalobkyni blízkých. V příčinné souvislosti s protiprávním jednáním řidiče automobilu pojištěného u žalované nevznikl žalobkyni nárok na náhradu újmy na jejím zdraví podle §2958 o. z., tedy ani na náhradu škody v podobě účelně vynaložených nákladů na léčení, ztráty na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a při invaliditě, přičemž odpovědnost žalované za tyto nároky nelze zakládat ani na §2910 a §2956 o. z. O nároku žalobkyně na náhradu za zásah do práva na rodinný život podle §2959 o. z. již pravomocně rozhodl Okresní soud ve Svitavách, který při stanovení výše finančního zadostiučinění vzal v úvahu i duševní onemocnění žalobkyně a s tím spojenou ztrátu na výdělku. Odvolací soud k tomu odkázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, zejména na rozsudek ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. 25 Cdo 281/2019, publikovaný pod č. 107/2020 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“), jež byla aprobována i Ústavním soudem v nálezu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2578/19, a konstatoval, že důvody k odklonu od dané judikatury neshledal ani v odůvodnění soudu prvního stupně, ani v jím citované literatuře.
Rozsudek odvolacího soudu ve výroku I napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost odůvodnila tím, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které ač jsou v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, měly by být posouzený jinak, a dále otázek, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud nebyly vyřešeny. Dovolací soud by měl přehodnotit svůj závěr vyplývající z rozsudku ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. 25 Cdo 281/2019, podle kterého dojde-li k rozvoji duševního onemocnění u sekundární oběti, jedná se o kritérium, které má být zohledněno při určení výše náhrady nemajetkové újmy podle §2959 o. z, a nově uzavřít, že i sekundární oběť se může stát obětí primární, pokud její útrapy spojené s úmrtím blízkých osob přerostou do duševní poruchy. Podle dosavadní judikatury Nejvyššího soudu by totiž i majetková újma, představovaná například náklady léčení či ztrátou výdělku, měla být pouze hlediskem, ke kterému má být přihlédnuto při stanovení výše náhrady. Byla-li by žalobkyně považována za oběť primární, které bylo zasaženo do jejích absolutních práv podle §2910 o. z., měla by nárok na náhradu nákladů léčení podle §2960 o. z. a na peněžité dávky podle §2962 o. z. Stávající pojetí značně krátí práva poškozených, neboť výše náhrady újmy podle §2959 o. z. nedosáhne výše náhrad, které by poškozenému náležely jako primární oběti. Dále nesouhlasila se závěrem o přerušení příčinné souvislosti mezi škodní událostí (dopravní nehodou) a újmou na zdraví sekundární oběti, který přijal Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 281/2019. Příčinná souvislost mezi škodní událostí (dopravní nehodou), újmou na zdraví či usmrcením blízké osoby (primárního poškozeného) a újmou na zdraví osoby blízké poškozenému (původně sekundární oběti) není přerušena, nýbrž dochází k řetězení příčin. Dopravní nehoda byla podstatnou a rozhodnou příčinou, která vedla ke vzniku újmy na zdraví dovolatelky. Bez nehody by nedošlo k zásahu do absolutního práva (úmrtí) blízkých osob žalobkyně, a tedy ani k vyvolání a rozvoji duševního onemocnění žalobkyně. Újma žalobkyně je přitom objektivně předvídatelná, neboť při usmrcení či zvlášť závažném ublížení na zdraví blízkých osob je vysoce pravděpodobné, že bude sekundární oběti způsobena újma v podobě duševního onemocnění. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud změnil napadený výrok tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje, popř. aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření ztotožnila s posouzením odvolacího soudu a navrhla dovolání zamítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 o. s. ř..), avšak není přípustné (§237 o. s. ř.).
Závěr rozsudku odvolacího soudu o chybějící příčinné souvislosti mezi újmou na zdraví žalobkyně a dopravní nehodou vozidla pojištěného u žalované je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle které příčinnou souvislost mezi jednáním škůdce a vzniklou škodou nelze dovodit ze skutečnosti, která je již sama následkem, za nějž škůdce odpovídá z jiného právního důvodu. Tak je tomu právě tehdy, utrpěl-li někdo újmu v důsledku reakce (šoku) na zprávu o smrtelném úrazu jiné osoby, který škůdce způsobil a za škodu z něhož odpovídá (blíže srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR, publikované pod č. 7/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1455/2003, ze dne 16. 6. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2692/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1206/2015). Uvedený závěr přejal Nejvyšší soud i za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, když ve věci sp. zn. 25 Cdo 281/2019 uzavřel, že není příčinná souvislost mezi újmou na zdraví žalobkyně coby sekundární oběti a dopravní nehodou, ale je dána mezi újmou na zdraví žalobkyně a úmrtím jejího syna a manžela při dopravní nehodě. Smrt blízkého člověka byla příčinou zdravotního postižení druhotné oběti, jejíž újmu je proto nutno posuzovat (odškodnit) podle §2959 o. z. (dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 4 Tdo 302/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2021, sp. zn. 25 Cdo 64/2021). Nejvyšší soud neshledává důvody pro odchýlení od popsané rozhodovací praxe.
V nyní projednávané věci újma žalobkyně nebyla způsobena přímo škodní událostí (dopravní nehodou), jíž nebyla žalobkyně osobně účastna, ale až následkem této škodní události – úmrtím blízkých osob. Žalobkyně proto není primární obětí, které by vznikl nárok na náhradu újmy, ať už na zdraví ve smyslu §2958 o. z., nebo na majetku v podobě ztráty na výdělku podle §2962 a násl. o. z., či vynaložených nákladů na léčení podle §2960 o. z. Nárok na náhradu újmy žalobkyně byl podle §2959 o. z. pravomocně posouzen Okresním soudem ve Svitavách.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §150 o. s. ř., bylo žalované výjimečně odepřeno právo na náhradu nákladů dovolacího řízení s ohledem na tíživost osobní situace žalobkyně a hospodářskou kondici žalované, která by tímto rozhodnutím neměla být ohrožena.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 10. 2022
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu