ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.3215.2021.1
sp. zn. 25 Cdo 3215/2021-177
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Bořivoje Hájka a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: Pensionsversicherungsanstalt, sídlem Friedrich-Hillegeist-Straße 1, 1021 Wien, Rakouská republika, zastoupená advokátem Mgr. Robertem Tschöplem, sídlem Pod Křížkem 428/4, 147 00 Praha 4, proti žalovaným: 1) Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group , IČO 47116617, sídlem Pobřežní 665/21, 186 00 Praha 8, zastoupená advokátem Mgr. Markem Vojáčkem sídlem Na Florenci 2116/5, 110 00 Praha 1, a 2 ) DLS, spol. s r. o. v likvidaci, IČO 61505129, sídlem Těšnov 1163/5, 110 00 Praha 1, zastoupená advokátem Mgr. Radkem Klesou, sídlem Riegrova 223/20, 301 00 Plzeň, o zaplacení 40 851,54 eur s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 77/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2021, č. j. 25 Co 76, 77/2021-128, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2021, č. j. 25 Co 76, 77/2021-128, ve výroku I, pokud jím bylo rozhodnuto o nároku žalobkyně proti druhé žalované, a ve výroku označeném V, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 8. 2020, č. j. 31 C 77/2019-81, ve znění opravného usnesení ze dne 21. 10. 2021, č. j. 31 C 77/2019-84, ve výrocích I a II, pokud jimi bylo rozhodnuto o nároku žalobkyně proti druhé žalované, a ve výroku IV, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit první žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 15.536 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. Marka Vojáčka.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 26. 8. 2020, č. j. 31 C 77/2019-81, ve znění opravného usnesení ze dne 21. 10. 2021, č. j. 31 C 77/2019-84, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení 40 851,54 eur s příslušenstvím a dále úhrady příspěvků na sirotčí důchod pro AAAAA (pseudonym), BBBBB (pseudonym) a CCCCC (pseudonym) od 1. 1. 2019 do budoucna, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 4. 2021, č. j. 25 Co 76, 77/2021-128, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, o nichž nebylo mezi účastníky řízení sporu. Podle nich se dne 16. 11. 2016 stala dopravní nehoda, při níž se střetlo vozidlo XY a nákladní automobil XY a došlo k úmrtí dvou osob – J. M. D. a M. W. Vozidlo XY bylo provozováno druhou žalovanou a odpovědnostně pojištěno u první žalované. Žalobkyně, coby subjekt veřejného práva založený zákonem, vyplatila pozůstalým dětem po M. W. sirotčí důchod. Z tohoto důvodu se po žalovaných domáhala zaplacení částek vyplacených na sirotčím důchodu. V rámci právního posouzení věci soud vyložil, že předmětem řízení není nárok na náhradu věcné škody či škody na zdraví, nýbrž nárok třetí osoby na regres plateb, jež vyplatila poškozené osobě podle rakouských veřejnoprávních předpisů. Podle čl. 4 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007, o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy, (nařízení Řím II) vzhledem k tomu, že škoda z předmětné dopravní nehody vznikla na území České republiky, bude se věc posuzovat podle českého práva, přičemž je v daném směru zcela bez významu, že k výplatě sirotčího důchodu, za nějž je žádána náhrada, došlo na území jiného státu. V návaznosti na takto provedené určení rozhodného práva odvolací soud uzavřel, že nárok uplatněný proti žalovaným nelze přiznat ani podle §6 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla, ve znění účinném ke dni dopravní nehody, ani podle §2966 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“). Ze všech uvedených důvodů odvolací soud uzavřel, že nárok žalobkyně nemá oporu v českém právním řádu. Žalobkyní namítaný čl. 85 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004, o koordinaci systémů sociálního zabezpečení, (dále též „nařízení č. 883/2004“) na posuzovanou věc nedopadá, neboť jeho předmětem je úprava spolupráce mezi orgány členských států výhradně v tom směru, aby bylo příjemci dávky zajištěno její vyplacení v řádné výši, nikoli řešení regresu týkajícího se tvrzené náhrady škody. Stejně tak nemohou výsledné právní posouzení věci ovlivnit ani žalobkyní namítané závěry judikatury Soudního dvora Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Poukazuje na dikci čl. 4 odst. 1 nařízení Řím II a namítá, že ke vzniku škody na její straně, spočívající ve výplatě sociálních dávek poškozeným, došlo na území Rakouska, nikoli České republiky, a to dnem, kdy vyplatila příslušné dávky poškozeným. Uplatněný nárok má tudíž podléhat rakouskému právu a jeho vznik jsou ve smyslu čl. 85 odst. 1 nařízení č. 883/2004 povinny uznat všechny členské státy. Je přesvědčena, že je zapotřebí důsledně odlišovat nároky poškozených, které se řídí českým právem, od nároků žalobkyně, jež podléhají právu rakouskému. Poukazuje na závěry rozsudku Soudního dvora ve věci C-428/92, z nichž dovozuje, že právo členského státu nositele sociálního zabezpečení má být použito nejen pro otázku, zda na tohoto nositele příslušné nároky přešly, resp. zda disponuje přímým nárokem proti třetí osobě odpovědné za škodu, nýbrž rovněž na otázku druhu a rozsahu těchto pohledávek. Z rozsudků Soudního dvora ve věcech C-220/88 a C-364/93 dovozuje, že jedná-li se o majetkovou ztrátu, je zemí, v níž se projevují účinky protiprávního jednání, země, v níž se nachází centrum majetkových zájmů poškozeného. Je přesvědčena, že z rozsudků ve věcech C-428/92 a C-397/96 jasně vyplývá, že žádné ustanovení českého právního řádu nelze vykládat tak, aby bylo možno vyrušit, resp. neuznat regresní nároky poskytovatele sociálních dávek, které mu vznikly podle jeho vlastního právního řádu. Postižní právo žalobkyně jakožto sociálního pojistitele vůči škůdci je upraveno v §332 odst. 1 ASVG (rakouský obecný zákon o sociálním pojištění). Podle žalobkyně nárok na náhradu škody podle §2927 a §2966 o. z. proti škůdci a podle §6 odst. 2 a §9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. proti první žalované, původně vzniklý poškozeným, přešel okamžikem, v němž došlo k výplatě příslušné sociální dávky, na žalobkyni, přičemž právě tyto dávky představují škodu, jejíž náhrada je předmětem tohoto řízení. V této souvislosti poukazuje na čl. 85 odst. 1 nařízení č. 883/2004 a na související judikaturu Soudního dvora. Je přesvědčena, že nařízení č. 883/2004 představuje základní právní normu pro zahraniční regresy sociálních pojistitelů v členských zemích Evropské unie, resp. kolizní normu, jež zakotvuje povinnost všech členských států uznat přechod nároků z poškozeného na sociálního pojistitele, došlo-li k němu podle právních předpisů nositele pojištění. Jestliže tedy podle rakouských právních předpisů přešel nárok poškozeného na žalobkyni, musí být takový přechod uznán rovněž českými orgány. Navrhuje předložit Soudnímu dvoru otázky, jak lze čl. 85 tohoto nařízení vykládat. Žalobkyně navrhla, aby napadený rozsudek, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
První žalovaná vyslovila v rámci poměrně rozsáhlého vyjádření k dovolání nesouhlas s jednotlivými body předestřené dovolací argumentace. Zdůrazňuje zejména, že z žádného českého právního předpisu nevyplývá přechod nároku na náhradu škody způsobené výplatou invalidního důchodu. Ustanovení čl. 85 odst. 1 nařízení č. 883/2004 zakotvuje toliko procedurální pravidlo pro určení, za jakých předpokladů a v jakém rozsahu by mohla žalobkyně nějaký nárok uplatňovat, nekonstituuje žádné nové nároky speciálně pro sociální instituce. Navrhuje předložit Soudnímu dvoru otázku, zda lze čl. 85 tohoto nařízení vykládat tak, že na nositele sociálního zabezpečení mohou přejít i takové nároky, které přesahují nároky, jež má vůči osobě odpovědné za škodu poškozená podle práva státu, na jehož území škoda vznikla. Navrhla, aby bylo dovolání zamítnuto.
Druhá žalovaná vyslovila názor, že žalobkyně není podle českého práva ve věci aktivně legitimována.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu §241 o. s. ř.
Nejvyšší soud neshledal důvod pro předložení předběžných otázek Soudnímu dvoru Evropské unie, neboť otázky navrhované žalobkyní či první žalovanou byly již řešeny judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu České republiky v souladu s výkladem podaným Soudním dvorem.
Nejprve se Nejvyšší soud zabýval dovoláním žalobkyně proti první žalované. Otázkou v jakém rozsahu vstupuje instituce poskytující dávky sociálního zabezpečení (podle předpisů jednoho členského státu Evropské unie), na které vznikl poškozené osobě nárok v důsledku úrazu, k němuž došlo v jiném členském státě, do nároků příjemce dávek vůči pojistiteli odpovědnosti škůdce, Nejvyšší soud již řešil. V rozsudku ze dne 26. 1. 2022, sp. zn. 25 Cdo 589/2020, s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2021, sp. zn. II. ÚS 1011/21, vyslovil závěr, že zahraniční sociální pojistitel, který podle národního předpisu země, v níž působí, poskytl invalidní důchod osobě zraněné při dopravní nehodě na území České republiky, nemá přímý nárok na pojistné plnění za vyplacené částky proti českému pojistiteli odpovědnosti z provozu motorových vozidel. Tyto závěry jsou plně použitelné i v této věci, kde se žalobce domáhá přímého nároku na pojistné plnění za vyplacené částky proti českému pojistiteli odpovědnosti z provozu motorových vozidel, které poskytl ve formě sirotčího důchodu osobám oprávněným po zemřelém při dopravní nehodě na území České republiky. Odvolací soud tedy rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, proto není dovolání v tomto rozsahu podle §237 o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání proti první žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dále Nejvyšší soud posoudil dovolání žalobkyně proti druhé žalované.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka uplatňuje jako důvod dovolání (§241a odst. 1 o. s. ř.), může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Řešením otázky výkladu a uplatnění článku 85 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29. 4. 2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (dále jen „nařízení č. 883/2004“), a toho v jakém rozsahu vstupuje instituce poskytující dávky sociálního zabezpečení (podle předpisů jednoho členského státu Evropské unie), na které vznikl osobě nárok v důsledku úrazu, k němuž došlo v jiném členském státě, do nároků příjemce dávek vůči škůdci, se dovolací soud zabýval v rozsudku ze dne 21. 4. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1334/2020. V tomto rozhodnutí uzavřel, že v souladu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2022, sp. zn. 25 Cdo 589/2020, a nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2021, sp. zn. II. ÚS 1011/21, nárok žalobkyně proti škůdci na regresní náhradu vyplacených sociálních dávek je dán. Rozhodným právem pro stanovení odpovědnosti za škodu způsobenou při dopravní nehodě na území České republiky je české hmotné právo, škůdce způsobivší dopravní nehodu odpovídá podle §2910, §2914 a §2972 o. z. za škodu při ní způsobenou. Podle českých právních předpisů je třeba rovněž zkoumat podmínky odpovědnosti škůdce, míru jeho zavinění a případně spoluzavinění poškozeného. Ze závěrů nálezu Ústavního soudu však vyplývá, že povaha a rozsah nároků žalobkyně vůči třetí straně se určuje podle právní úpravy státu zahraničního poskytovatele sociálního zabezpečení (v posuzované věci rakouského právního řádu). Současně bylo v nálezu Ústavního soudu postaveno na jisto, že tento nárok je dán toliko vůči škůdci a není kryt pojištěním odpovědnosti.
Přestože tedy podle českého právního řádu je výše náhrady za ztrátu na výdělku krácena o vyplacený invalidní důchod a současně česká právní úprava nezná regresní nárok na náhradu za vyplacené dávky invalidního důchodu vůči škůdci, nemá tato skutečnost vliv na rozhodnutí v projednávané věci, neboť v otázce rozsahu a výše nároku je třeba vycházet z rakouské právní úpravy. Nad rámec uvedeného závěru je nutné doplnit, že stejné platí i pro vyplacené dávky sirotčího důchodu, který vyplácí žalobkyně jako zahraniční poskytovatel sociálního zabezpečení.
Odvolacím soudem provedené posouzení otázky, v jakém rozsahu vstupuje instituce poskytující dávky sociálního zabezpečení (podle předpisů jednoho členského státu Evropské unie), na které vznikl osobě nárok v důsledku úmrtí, k němuž došlo v jiném členském státě, do nároků příjemce dávek vůči škůdci, tak není v souladu s výše citovanou judikaturou.
Dovolání do výroku I rozsudku odvolacího soudu, pokud jím bylo rozhodnuto ve vztahu mezi žalobkyní a druhou žalovanou, je tedy přípustné i důvodné. Dovolací soud proto v této části rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.) a vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu v této části, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i příslušnou část tohoto rozhodnutí a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení ve vztahu mezi žalobkyní a druhou žalovanou (§243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Jelikož k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přihlíží dovolací soud, aniž byly namítány. Nejvyšší soud upozorňuje na to, že žaloba v části, jíž se žalobkyně domáhá, aby žalovaná byla „povinna hradit žalobkyni příspěvky na sirotčí důchody, které žalobkyně vyplatila od 1. 1. 2019 a které do budoucna bude vyplácet pozůstalým AAAAA, nar. XY, BBBBB, nar. XY, a CCCCC, nar. XY, a to tak, že vyplacené plnění za dobu od 1. 1. 2019 uhradí do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku a budoucí plnění vždy do 15. dne měsíce následujícího po měsíci, ve kterém došlo k vyplacení sirotčích důchodů“, je pro neurčitost výše požadovaného plnění neprojednatelná, a je tudíž na místě postupovat podle §43 o. s. ř. a žalobkyni vyzvat k odstranění této vady žaloby.
O náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobkyní a první žalovanou bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná má právo na náhradu nákladů, které se skládají z odměny advokáta ve výši 12 540 Kč podle §1 odst. 2, §6 odst. 1, §7 bodu 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů za jeden úkon právní služby, spočívající ve vyjádření k dovolání žalobkyně, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle §2 odst. 1 a §13 odst. 3 téže vyhlášky, to vše zvýšeno o náhradu za daň z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 15 536 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 5. 2022
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu