ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.3295.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 3295/2020-288
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně E. Ž. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Hynkem Švarcem, advokátem se sídlem v Praze 9, Kolbenova 609/38, proti žalovaným 1) Univerzitě Karlově, se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 560/5, IČO 00216208, zastoupené JUDr. Tomášem Sirovátkem, advokátem se sídlem v Praze, K Mohyle 476/3, 2) J. K. T. narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Janem Petrákem, advokátem se sídlem v Praze 5, Václavské náměstí 828/23, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 28 C 42/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2019, č. j. 22 Co 230/2019-158, takto:
I. Dovolací řízení ohledně části výroku, jímž Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. listopadu 2019, č. j. 22 Co 230/2019-158, potvrdil výroky I. a III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. října 2018, č. j. 28 C 42/2017-60, ve znění usnesení ze dne 17. prosince 2018, č. j. 28 C 42/2017-73, kterými zamítl žalobu o zaslání omluvných dopisů, se zastavuje .
II. Dovolání proti části výroku, v níž Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. listopadu 2019, č. j. 22 Co 230/2019-158, potvrdil výroky II. a IV. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. října 2018, č. j. 28 C 42/2017-60, ve znění usnesení ze dne 17. prosince 2018, č. j. 28 C 42/2017-73, o zamítnutí žaloby o zaplacení nemateriální újmy, se odmítá .
III. Žalobkyně je povinna zaplatit 1. žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč k rukám JUDr. Tomáše Sirovátka, advokáta se sídlem v Praze, K Mohyle 476/3, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit 2. žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč k rukám Mgr. Jana Petráka, advokáta se sídlem v Praze 5, Václavské náměstí 828/23, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 25. 10. 2018, č. j. 28 C 42/2017-60, ve znění usnesení ze dne 17. 12. 2018, č. j. 28 C 42/2017-73, zamítl žalobu, aby každá ze žalovaných zaslala žalobci písemnou omluvu (výroky I. a III.) a poskytla mu přiměřené zadostiučinění v penězích ve výši 200 000 Kč (výroky II. a IV.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 7. 11. 2019, č. j. 22 Co 230/2019-158, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl včasným dovoláním původní žalobce R. Ž., který však v průběhu dovolacího řízení dne 8. 11. 2020 zemřel.
Právo na zadostiučinění za zásah do osobnostních práv (zásadně vázané na osobu zůstavitele) uplatnil žalobce u orgánu veřejné moci (soudu) za svého života. Nárok tak patří v souladu s §1475 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), do jeho pozůstalosti. Nejvyšší soud proto usnesením ze dne 8. 3. 2022, č. j. 25 Cdo 3295/2020-270, rozhodl, že v řízení bude namísto zemřelého žalobce pokračováno s jeho procesní nástupkyní E. Ž., narozenou XY, bytem XY, které bylo jako jedinému dědici potvrzeno nabytí dědictví po zemřelém žalobci (viz usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 vydané pověřenou soudní komisařkou JUDr. Alenou Procházkovou, notářkou v Praze, ze dne 13. 12. 2021, č. j. 32 D 1398/2020-401).
Součástí pozůstalosti však může být jen nárok na zadostiučinění v penězích; omluva (které se původní žalobce rovněž domáhal) není jměním ve smyslu §495 o. z. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2399/2017), součástí pozůstalosti tedy být nemůže, proto dovolací soud dovolací řízení v části týkající se omluvy podle §107 odst. 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), zastavil.
Dovolání proti části výroku rozsudku odvolacího soudu týkajícího se zaplacení nemateriální újmy Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř .
Ve vztahu k 1. žalované dovolatelka zpochybňuje závěr o nedostatku její pasivní legitimace, přípustnost dovolání ohledně této otázky však vymezuje jen odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5848/2016, jehož závěry na předmětnou věc vůbec nedopadají, neboť se týkají organizačních složek státu a vychází z jiné skutkové situace. Nevymezuje tak (řádně) otázku splnění předpokladů přípustnosti dovolání, která je nezbytným předpokladem pro projednání dovolání.
Navíc dovoláním napadený rozsudek je ve vztahu k 1 žalované založen na dvou na sobě nezávislých důvodech. Odvolací soud kromě toho, že 1. žalovaná není pasivně legitimována, také dále uvedl, že i kdyby byla, protiprávně by nezasáhla do osobních práv původního žalobce, neboť vyjádření 2. žalované představovalo legitimní výraz svobody projevu, pro který měla racionální podklad.
Správnost druhého právního závěru však dovolatelka (její právní předchůdce) zpochybnila pouze prostřednictvím nezpůsobilého dovolacího důvodu (vytýká mu jen, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). Jde-li ovšem o právní názory, které jsou samostatným důvodem pro zamítnutí žaloby a jeden z nich obstojí (protože nebyl účinně napaden), je bezpředmětné přezkoumávat správnost druhého právního názoru, neboť na celkový závěr o správnosti rozsudku odvolacího soudu ve vztahu k 1. žalované to nemůže mít žádný vliv (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ve vztahu k 2. žalované dovolatelka (její právní předchůdce) vytýká odvolacímu soudu, že jeho rozsudek trpí reprobovanou překvapivostí (neboť se na rozdíl od soudu prvního stupně zabýval otázkou, zda měla 2. žalovaná pro své sdělení oprávněné důvody, aniž by výslovně předestřel svůj odlišný právní názor) a že jí bylo odepřeno právo na spravedlivý proces (nebyl jí dán prostor k vyvrácení oprávněných důvodů 2. žalované). Ve skutečnosti ovšem nevymezuje žádnou otázku procesního práva, na níž by napadené rozhodnutí z hlediska právního posouzení věci záviselo a při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího (či Ústavního) soudu, jak tvrdí v dovolání, ale vytýká mu jen, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
K vadám řízení však dovolací soud může přihlédnout jen, je-li dovolání přípustné (§237-238a o. s. ř.). Ostatně řízení namítanými vadami ani netrpí. Právnímu předchůdci dovolatelky byla při jednání odvolacího soudu dána možnost vyjádřit se k důkazu tam provedenému (jež se týkal jeho chování vůči 1. a 2. žalované). Závěr odvolacího soudu není ani založen na neunesení důkazního břemene či břemene tvrzení.
Dovolací námitky směřují rovněž proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, na nichž je jeho závěr o oprávněnosti důvodů 2. žalované pro své vyjádření založen a dovolatelka tedy opět uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 15. 6. 2022
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu