ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.3473.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 3473/2020-302
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: A. J., narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Martinem Peškem, advokátem se sídlem Janošíkova 736/2, Šumperk, proti žalovanému: J. Š., IČO XY, se sídlem XY, o 721.040 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 10 C 81/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 7. 7. 2020, č. j. 75 Co 72/2020-272, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 2. 10. 2019, č. j. 10 C 81/2016-213, zamítl žalobu o zaplacení částky 721.040 Kč s příslušenstvím vůči původně žalovaným Z. S. a J. Š. (nynějšímu jedinému žalovanému) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi všemi účastníky. Předmětem řízení byla náhrada škody způsobené žalobci vydáním nezákonného rozhodčího nálezu žalovaným jako rozhodcem. Soud prvního stupně vyšel ze závěru, že dosud nedošlo k ukončení exekuce vedené na základě soudem zrušeného rozhodčího nálezu jiným procesním právem předvídaným způsobem, než je vymožení. Z uvedeného důvodu proto přetrvává procesní důvod, pro který vymožené plnění nadále náleží oprávněnému a náklady exekuce exekutorovi. Žalobce měl nejprve podat návrh na zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a teprve následně, bude-li exekuce z uvedeného důvodu zastavena, se domáhat vydání bezdůvodného obohacení či náhrady škody po odpovědných subjektech. Dokud tak neučiní, nelze vymožené plnění a náklady exekuce považovat za škodu či bezdůvodné obohacení. Ve vztahu k žalovanému pak uzavřel, že nelze dovodit porušení právní povinnosti rozhodce, jestliže jím vydaný rozhodčí nález byl sice soudem zrušen pro neplatnost smlouvy, avšak v době, kdy došlo ke sjednání rozhodčí doložky a vydání rozhodčího nálezu, nebyla judikatura vztahující se k platnosti rozhodčích doložek ustálena a právní názory na tuto problematiku se různily (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 167/2014). Samotné zrušení rozhodčího nálezu při absenci protiprávního jednání rozhodce totiž nezakládá jeho odpovědnost za škodu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2179/2015).
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 7. 7. 2020, č. j. 75 Co 72/2020-272, k odvolání žalobce potvrdil rozsudek okresního soudu ve vztahu k žalovanému a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud zrekapituloval obsah spisu, ztotožnil se se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně i s jeho závěrem o tom, že žalovaný neporušil své právní povinnosti rozhodce, neboť k ustálení judikatury ohledně rozhodčí doložky došlo až po vydání rozhodčího nálezu. K tomuto závěru podrobně uvedl judikaturu dovolacího soudu. Uzavřel, že nejsou naplněny podmínky odpovědnosti za škodu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek, jež dosud nebyly dovolacím soudem řešeny, a to otázek, zda platí pro rozhodce právní zásada iura novit curia, respektive iura novit arbiter a v jakém rozsahu, a dále otázka, zda má rozhodce při posuzování své pravomoci k rozhodnutí přihlížet k judikatuře Soudního dvora Evropské unie (SDEU). Dovolatel připomenul skutkový stav a vymezil právní posouzení odvolacího soudu, s nímž nesouhlasí. Konkrétně považuje za nesprávný závěr okresního soudu o předčasnosti podané žaloby, jelikož ještě nedošlo k zastavení exekučního řízení, a dále závěr o neporušení právní povinnosti žalovaného jako rozhodce při vydání rozhodčího nálezu. Podle dovolatele byl již před vydáním rozhodčího nálezu v judikatuře zřejmý požadavek na nalézání práva postupem srovnatelným se soudním řízením, a tedy nemohl rozhodce považovat podmínky sjednané v rozhodčí doložce za platné. Závěrem dovolatel předestřel judikaturu SDEU k otázce ochrany spotřebitele a platnosti rozhodčích doložek. S ohledem na uvedené navrhl dovolatel, aby dovolací soud napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky jejího advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné podle §237 o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na právním závěru, že do usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, a nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10, nebyla ustálena rozhodovací praxe v otázce platnosti rozhodčích doložek a Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích připouštěl i platnost rozhodčí doložky za podmínek sjednaných v projednávané věci. Tento závěr dovolatel nezpochybnil, pouze předložil vlastní úvahu, proč rozhodce již před vydáním výše zmíněných rozhodnutí měl vědět, že sjednaná rozhodčí doložka je neplatná.
Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2790/2013, který odvolací soud citoval, vyplývá, že při posouzení nároku na náhradu škody uplatněného proti rozhodci nelze zcela vyloučit oprávnění soudu přezkoumat postup rozhodce v rozhodčím řízení. Odpovědnost rozhodce lze však shledat pouze při naplnění předpokladů obecné odpovědnosti podle §420 obč. zák. a současně tehdy, jestliže protiprávní jednání rozhodce bezprostředně vedlo ke zrušení rozhodčího nálezu podle §31 zákona o rozhodčím řízení. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 25 Cdo 167/2014, nelze dovodit porušení právní povinnosti rozhodce, jestliže jím vydaný rozhodčí nález byl sice soudem zrušen pro neplatnost rozhodčí smlouvy (ve věci tak rozhodoval rozhodce, který nebyl povolán podle rozhodčí doložky), avšak v době, kdy došlo ke sjednání rozhodčí doložky a vydání rozhodčího nálezu, nebyla judikatura vztahující se k platnosti rozhodčích doložek ustálena a právní názory na tuto problematiku se teprve postupně vyvíjely. Od těchto závěrů nemá dovolací soud důvod se odchýlit.
Podstatou dovolání je přesvědčení dovolatele, že žalovaný měl jako rozhodce již při vydání rozhodčího nálezu shledat neplatnost rozhodčí doložky a nepřistoupit k vydání nálezu. Jak vyplývá z výše uvedené judikatury dovolacího soudu, tento právní názor není správný, neboť tehdejší judikatura dovolacího soudu připouštěla i nižší standard ochrany stran rozhodčí doložky a vydání rozhodčího nálezu v takové situaci nelze považovat za protiprávní jednání rozhodce. Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dalšími námitkami předestřenými v dovolání je tudíž nadbytečné se zabývat.
Jelikož dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 5. 2022
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu