ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.3633.2021.1
sp. zn. 25 Cdo 3633/2021-809
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: TetraCorp s. r. o. , se sídlem Borovanského 2205/8, Praha 5, IČO 27414264, zastoupená JUDr. Tomášem Kindlem, advokátem se sídlem Blatenská 3218/83, Chomutov, proti žalované: JAMALL-CZ a. s. , se sídlem Ovocný trh 572/11, Praha 1, IČO 26913828, zastoupená JUDr. Martinem Skybou, advokátem se sídlem Preslova 361/9, Ostrava, o 11.259.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 104/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2021, č. j. 16 Co 160/2021-770, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 49.120 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Tomáše Kindla.
Odůvodnění:
Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2021, č. j. 16 Co 160/2021-770, jímž byl potvrzen vyhovující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 3. 2021, č. j. 27 C 104/2014-725, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Některé uplatněné námitky pak postrádají charakter otázky hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí.
Ve sporu o náhradu škody způsobené požárem podnajatých nebytových prostor rozhodl odvolací soud (i soud prvního stupně) v souladu s právním názorem vyjádřeným v předchozím zrušujícím rozsudku dovolacího soudu ze dne 28. 6. 2017, č. j. 25 Cdo 1329/2017-407, že majetková újma v dané věci vznikla sice původně vlastníkovi poškozeného objektu, ale vzhledem k tomu, že nájemkyně (právní předchůdkyně žalobkyně) mu již škodu uhradila, je oprávněna v rozsahu škody způsobené požárem požadovat náhradu za poškození objektu na podnájemkyni (žalované). Její porušení právní povinnosti spočívá nikoliv ve způsobu, jakým pečovala o ochranu předmětu podnájmu, včetně plnění speciální prevenční povinnosti nájemce pečovat o to, aby na věci nevznikla škoda, a věc pojistit, jen jestliže to stanoví smlouva, podle §670 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), nýbrž zásadním je porušení povinnosti vrátit nájemkyni nepoškozený předmět podnájmu (§13 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor). Uvedené platí i za situace, že nemožnost vrátit předmět podnájmu v uvedeném stavu způsobila založením požáru třetí nezjištěná osoba. V příčinné souvislosti s tímto porušením vznikla nájemkyni škoda, neboť její majetkový stav se snížil o hodnotu vyplacenou vlastníku nemovitosti.
Dovodil-li tedy odvolací soud, že povinností žalované coby podnájemkyně bylo vrátit nájemkyni pronajaté prostory ve stavu, v jakém je převzala s přihlédnutím k obvyklému opotřebení, nemůže vzhledem k závaznému právnímu názoru Nejvyššího soudu vyslovenému v této věci s odkazem na konstantní judikaturu obstát polemika žalované s tím, že tuto povinnost neporušila. Žalovaná od žalobkyně coby nájemce předmět podnájmu převzala a v době podnájemního vztahu byl předmět podnájmu poničen požárem. Povinností žalované bylo buď uvést předmět podnájmu ke dni skončení tohoto vztahu do stavu, v jakém předmět podnájmu převzala, a pokud tak neučinila, je povinna nahradit vlastníku objektu či nájemci škodu tím způsobenou. Řízení po kasačním rozhodnutí dovolacího soudu se tak správně zaměřilo již jen na zjištění rozsahu, resp. výše škody.
Dovolatelka namítá možnost zprostit se povinnosti k náhradě škody ve smyslu §420 odst. 3 obč. zák. s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1694/2006, z něhož mylně dovozuje, že v případě poškození (odcizení) pronajaté (podnajaté) věci třetí osobou je vyloučena povinnost k náhradě škody pro nedostatek zavinění na straně nájemce (podnájemce). Tímto rozsudkem byla řešena náhrada škody na pronajatém vozidle, které bylo odcizeno neznámým pachatelem. Nejvyšší soud konstatoval odpovědnost za porušení povinnosti vrátit pronajatou věc po skončení nájmu v souladu s rozsudkem z 6. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 65/2006, uveřejněným pod č. 20/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní (dále jen „Sb. rozh. obč.“), ovšem závěr odvolacího soudu o zproštění se odpovědnosti v případě nezaviněného vzniku škody v této věci nepřezkoumával, neboť jej dovolatel nenapadl. I podle tehdejší právní úpravy dovolání totiž platilo, že dovolací soud je vázán tzv. kvalitativním vymezením rozsahu dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném ke dni vydání napadeného rozsudku odvolacího soudu). Stále tedy platí závěr vyjádřený v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 65/2006, že základní povinností nájemce (analogicky se tak posuzuje i povinnost podnájemce) je po skončení nájmu vrátit věc v odpovídajícím stavu pronajímateli, a nesplní-li tuto povinnost, stíhá jej povinnost nahradit újmu, vzniklou tím, že mu jeho věc vrátil ve stavu zcela odlišném od stavu, v němž ji převzal (obdobně též odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu z 26. 4. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1920/2014). Zavinění, jehož nedostatek uvádí dovolatelka jako důvod pro zproštění odpovědnosti (§420 odst. 3 obč. zák.), se v takovém případě vztahuje nikoliv k události, při níž byla věc poškozena, nýbrž právě až k okolnosti, že po skončení nájmu nebyla věc pronajímateli vrácena v odpovídajícím stavu.
Nelze přisvědčit ani argumentaci dovolatelky, že povinnosti podnájemce vrátit nájemci pronajaté prostory ve stavu, v jakém je převzal (s přihlédnutím k obvyklému opotřebení), konkuruje povinnost pronajímatele (analogicky nájemce) přenechat pronajatou (podnajatou) věc nájemci (podnájemci) ve stavu způsobilém ke smluvenému užívání a v tomto stavu ji také svým nákladem udržovat (§664 obč. zák.). Dispozitivní a obecné ustanovení §664 obč. zák. (nyní §2205 a §2207 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014) mířilo na obvyklé situace povinnosti údržby věci (kromě běžné údržby tížící nájemce) vyplývající z povahy pronajaté věci po dobu trvání nájemního vztahu. V případě nebytových prostor šlo například o zajištění vytápění, přívodu pitné vody, elektřiny, plynu, zajištění oprav souvisejících s povinnostmi pronajímatele vyplývajícími z veřejnoprávních předpisů (stavebně právních, hygienických, bezpečnostních). V nyní projednávané věci je proto uvedené ustanovení zjevně nepoužitelné s ohledem na mimořádnou situaci vyvolanou požárem vzniklým z neznámých příčin.
Odůvodněná není ani dovolací námitka, že nárok žalobkyně na náhradu škody je promlčen, protože byl uplatněn až doplněním skutkových tvrzení dne 22. 2. 2018. Náležitosti návrhu na zahájení řízení (žaloby) jsou uvedeny v ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř., kde se mimo jiné stanoví, že v žalobě je nutno vylíčit rozhodující skutečnosti, tedy vymezit skutek, který má být předmětem řízení, a že z obsahu žaloby musí být patrno, čeho se žalobce domáhá (žaloba musí obsahovat řádný žalobní návrh). Žalobce může za řízení se souhlasem soudu měnit žalobu (§95 odst. 1 věta první o. s. ř.), o změnu žaloby však jde nejen tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě nebo požaduje-li na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, ale mimo jiné také v případě, že žalobce sice i nadále požaduje stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, publikovaný v časopise Soudní judikatura 10/2001, pod č. 123). Vzhledem k tomu, že žalobce není povinen uvádět ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu, jímž svůj nárok odůvodňuje (právní důvod požadovaného plnění vyplývá ze souhrnu vylíčených skutkových okolností) a že právní kvalifikace nároku žalobcem není pro soud závazná, nelze za změnu žaloby ve smyslu §95 o. s. ř. považovat případ, kdy žalobce změní právní kvalifikaci uplatněného nároku, aniž by změnil skutkové vylíčení okolností, z nichž svůj nárok dovozuje, či změnil požadavek obsažený v žalobním návrhu.
V posuzovaném případě právní předchůdkyně žalobkyně v žalobě podané u soudu dne 21. 3. 2014 požadovala zaplacení 11.259.000 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že v nebytových prostorech užívaných žalovanou na základě podnájemní smlouvy (uzavřené s právní předchůdkyní žalobkyně coby nájemkyní) dne 22. 12. 2012 vypukl požár, který způsobil na těchto prostorech škodu v rozsahu 11.259.000 Kč a tu nájemkyně uhradila vlastníku nemovitosti na základě dohody; jelikož žalovaná v době vzniku požáru tyto prostory jako jediná užívala, odpovídá žalobkyni za škodu spočívající v uhrazené náhradě škody za porušení prevenční povinnosti podle §415 obč. zák. Podáním ze dne 22. 2. 2018, doručeným soudu prvního stupně téhož dne, žalobkyně v duchu zrušovacího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, č. j. 25 Cdo 1329/2017-407, v této věci sdělila, že právním důvodem jejího nároku je porušení smluvní povinnosti vrátit podnajatou věc po uplynutí sjednané doby pronajímateli ve stavu, v jakém byla převzata; skutková tvrzení uplatněná v žalobě nijak nezměnila. Je tedy zřejmé, že uvedené podání změnou žaloby ve smyslu §95 o. s. ř. není, neboť jím nebyl změněn ani rozsah a kvalita požadovaného plnění ani skutkový základ nároku. Šlo o změnu názoru účastníka řízení o tzv. právním důvodu žaloby a ani případné doplnění žaloby o skutečnosti odůvodňující uplatněný nárok také z hledisek jiného hmotněprávního ustanovení zákona nepředstavují podle ustálené judikatury soudů změnu žaloby ve smyslu ustanovení §95 o. s. ř. (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3795/2014, publikovaný pod C 15579 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck).
Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Nesměřuje totiž proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale proti skutkovým závěrům, jejichž nesprávnost dovolatelka odvozuje od vlastního posouzení skutkového stavu. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu (včetně prokázání výše škody a dohody o její náhradě mezi žalobkyní a vlastníkem poškozených nebytových prostor) či proti hodnocení důkazů včetně znaleckého posudku přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládají.
Nepřípustné je rovněž dovolání žalované, pokud směřuje proti výrokům o náhradě nákladů řízení [srov. §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně, která byla v dovolacím řízení plně úspěšná, má právo na náhradu nákladů, které se skládají z odměny advokáta ve výši 48.820 Kč podle §1 odst. 2, §6 odst. 1, §7 bodu 7, §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), za jeden úkon právní služby, spočívající v podání vyjádření k dovolání, z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle §2 odst. 1 a §13 odst. 4 advokátního tarifu, celkem tedy 49.120 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 16. 6. 2022
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu