ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.385.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 385/2020-755
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: městská část Praha 15 , IČO 00231355, se sídlem Boloňská 471/1, Praha 10, zastoupená JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem se sídlem Helénská 1799/4, Praha 2, proti žalovanému: F. F. , narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Pavlem Kiršnerem, advokátem se sídlem Rumunská 1720/12, Praha 2, o 308 828,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 10 C 221/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2019, č. j. 58 Co 245/2019-710, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 11 810 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Jana Olejníčka.
Odůvodnění:
Dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2019, č. j. 58 Co 245/2019-710, není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť uplatněné námitky nesměřují proti otázce hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí.
V projednávané věci žalovaný jako vlastník pozemků parc. č. XY a XY v katastrálním území XY (dále jen „pozemky“) na nich prováděl výkopové práce, následkem čehož stav pozemků ohrožoval majetek, zdraví a životy jiných osob, a přes předchozí nařízení vydané Městkou částí Praha 15 - Úřadem městské části, odborem výstavby (dále jen „stavební úřad“) sám neprovedl příslušné zabezpečovací práce. Dne 25. 9. 2007 stavební úřad vydal rozhodnutí, jímž nařídil stavebníku Metrostav, a. s., aby zabezpečovací práce provedl. Ten tak učinil a žalobkyně mu za ně zaplatila. Náhrady takto vynaložených nákladů se pak domáhala po žalovaném.
Výše zmíněná skutková tvrzení byla v řízení před soudem prvního stupně prokázána, odvolací soud z nich vyšel a dále především zohlednil skutkové zjištění, že ke vzniku škody vlivem nezajištěných výkopových prací na pozemcích žalovaného mohlo dojít nejen na majetku bezprostředně sousedící skladové haly jiného vlastníka, ale i na majetku dalších vlastníků sousedících pozemků, včetně pozemku, na němž se nachází pozemní komunikace v majetku obce k zajištění dopravní obslužnosti uvedené oblasti. Dospěl tak k závěru, že žalobkyně má nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů podle §419 ve spojení s §417 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), přičemž právo nebylo s ohledem na §101 obč. zák. promlčeno.
Dovolatel namítal, že věc neměla být posouzena jako nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů podle §419 obč. zák., ale jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu §451 a násl. obč. zák. (s promlčecí dobou podle §107 obč. zák.), neboť vznik škody hrozil pouze na majetku sousedící skladové haly, nikoliv však na majetku ostatních vlastníků, tedy ani na přilehlé pozemní komunikaci v majetku žalobkyně.
I když to dovolatel ve svém dovolání explicitně neuvádí, tak fakticky spatřuje přípustnost dovolání v tom, že soudy obou stupňů nesprávně vyhodnotily obsah provedených důkazů a dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním, což vedlo k chybným právním závěrům. Taková námitka ovšem postrádá charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit (§241a odst. 1 o. s. ř.), nesměřuje proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž jen proti zjištěnému skutkovému stavu, čímž však nelze přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit. Namítá-li dovolatel, že závěry obou soudů nemají oporu v provedeném dokazování, a činí-li vlastní skutkové závěry, které podle jeho názoru vyplývají z provedených důkazů, neuplatil tím (jediný možný) dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014).
Proti výrokům o náhradě nákladů řízení pak není dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně má právo na náhradu nákladů, které sestávají z odměny advokáta ve výši 9 460 Kč vypočtené z tarifní hodnoty 282 291 Kč podle §7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) a náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle §13 odst. 3 citované vyhlášky, zvýšeno o 21% náhradu daně z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 o. s. ř., celkem 11 810 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 1. 2022
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu