ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.577.2021.1
sp. zn. 25 Cdo 577/2021-246
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: M. K. , narozená dne XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Davidem Šmídem, Ph.D., advokátem se sídlem Olšanská 2643/1, 130 00 Praha 3, proti žalované: Oční klinika Horní Počernice, s. r. o. , IČO 25681940, se sídlem Zvíkovská 175/18, 198 00 Praha 9, zastoupená JUDr. Jiřím Matznerem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem Anny Letenské 34/7, 120 00 Praha 2, o náhradu újmy na zdraví způsobené zdravotnickou službou, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 460/2016, o dovolání žalované proti mezitímnímu rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2020, č. j. 51 Co 293/2020-218, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 mezitímním rozsudkem ze dne 20. 5. 2020, č. j. 9 C 460/2016-198, vyslovil, že základ žalobního nároku (bolestné a náhrada za ztížení společenského uplatnění) je po právu a že o jeho výši a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně se léčila pro šedý a zelený zákal, byla jí diagnostikována makulární degenerace sítnice vlevo a počínající vpravo a doporučen lék Avastin, který jí byl v období od prosince 2013 do srpna 2015 devětkrát aplikován na pracovišti žalované. Po poslední aplikaci injekce Avastinu do pravého oka 14. 8. 2015 se u žalobkyně rozvinula endoftalmitida (zánět) způsobená bakterií Staphylococcus epidermis, stejně jako u dalších 9 pacientů z 15, kterým ve stejný den byl u žalované aplikován Avastin. U žalobkyně navíc zjistila bakteriologická laboratoř bakterii Pseudomonas tolaasii. Následné léčení všech 10 pacientů postižených endoftalmitidou (včetně žalobkyně) si vyžádalo hospitalizaci a operační výkon. Na základě závěrů znalců soud dovodil, že samotná aplikace léku Avastin byla v souladu s poznatky lékařské vědy a praxe. K infikaci a následnému zanesení zdroje nákazy do oka došlo v souvislosti s aplikací injekce Avastinu při rozdělování léku z ampule do jednotlivých stříkaček, jež byly položeny na operačním stolku, ze kterého si je lékař pro aplikaci jednotlivým pacientům odebíral. Jestliže se po injekci Avastinu v jeden den nakazilo 10 pacientů z 15, nemohlo jít o běžnou pooperační komplikaci (vznik nitroočního zánětu), ale zjevně došlo v souvislosti s podáním léku ke kontaminaci léčebného přípravku nebo jehly. Po právní stránce soud uzavřel, že žalovaná porušila svou smluvní povinnost podle §2643 a §2645 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), neboť nepostupovala s péčí řádného odborníka, a proto žalobkyni odpovídá za vzniklou újmu podle §2913 o. z.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 10. 2020, č. j. 51 Co 293/2020-218, mezitímní rozsudek soudu prvního stupně ohledně nároku žalobkyně na bolestné potvrdil, jinak ho ohledně nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vyšel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním závěrem, že k onemocnění mimo jiné i žalobkyně došlo v důsledku zanesení infekce kontaminovaným přípravkem nebo nástroji použitými k aplikaci Avastinu. Žalovaná tak při léčení žalobkyně nepostupovala s péčí řádného odborníka, a protože je toto pochybení v příčinné souvislosti se vznikem újmy na zdraví žalobkyně spočívající ve vytrpěné bolesti, odpovídá žalovaná (která netvrdila existenci liberačních důvodů) za tuto újmu. Ohledně nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění odvolací soud uzavřel, že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav, aby bylo možno učinit závěr o existenci příčinné souvislosti mezi škodní událostí a zhoršením zraku žalobkyně, a proto byl v tomto rozsahu rozsudek zrušen.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalovaná dovoláním s tím, že jeho přípustnost spatřuje v dosud neřešené otázce, zda lze objektivní odpovědnost poskytovatele zdravotní péče založit pouze na vzniku škody bez určení a prokázání konkrétního porušení smlouvy, tedy jednání non lege artis. Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že odvolací soud pochybil, pokud konstatoval, že dovolatelka postupovala non lege artis, ale neuvedl, čím konkrétně měla porušit povinnost postupovat s péčí řádného odborníka (jakého pochybení se měla dovolatelka dopustit). Jde o odbornou otázku standardu náležité péče, na niž nemůže soud odpovědět sám, ale musí ji zodpovědět znalec jako odborník na danou problematiku. Avšak závěr o postupu dovolatelky non lege artis ze znaleckých posudků neplyne, a soud tak dospěl ke skutkovým zjištěním, která nemají oporu v provedeném dokazování. Žalobkyně tedy v řízení neprokázala jeden z nezbytných předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu, a to porušení právní povinnosti, jež nelze dovodit pouze z následku – vzniku škody, neboť odpovědnost poskytovatele zdravotní péče ve smyslu §2645 a §2913 o. z. není odpovědností za výsledek. Pokud odvolací soud založil závěr o její odpovědnosti pouze na počtu pacientů s nitroočním zánětem, odchýlil se od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, které se týká hodnocení nepřímých důkazů. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že dovolatelka ve svém dovolání neuvádí obsahově nic jiného než to, co již tvrdila ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Navrhla odmítnutí nebo zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalované není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy včetně té části výroku, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně ohledně nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění zrušen a věc v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V tomto rozsahu ale dovolání není podle §238 odst. 1 písm. k) o. s. ř. přípustné. Proto je Nejvyšší soud podle §243c odst. 1, odst. 2 o. s. ř. odmítl a dále se zabýval pouze tou částí rozhodnutí, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ohledně nároku žalobkyně na bolestné.
Specifikum sporů o náhradu škody v souvislosti s poskytováním zdravotní péče spočívá v tom, že otázku, zda její poskytovatel postupoval v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy (lege artis), je nutno posuzovat za pomoci znalců
– lékařů, a podkladem pro závěr o porušení uvedené povinnosti je zpravidla znalecký posudek z oboru zdravotnictví. Jak škůdce jednal, je otázkou skutkovou; jak měl jednat, je sice právní úvahou, avšak prakticky převoditelnou na otázku, jak v daných okolnostech jedná patřičně rozumná a zodpovědná osoba dané profese a kvalifikace. Tím se v podstatě rovněž blíží otázce skutkové, kterou soud zjišťuje cestou znaleckého posouzení, tedy dokazováním. Z hlediska aplikační praxe je tedy otázka standardu náležité zdravotní péče přiměřeného konkrétním okolnostem případu fakticky rovněž otázkou skutkovou, přinejmenším v tom smyslu, že odpověď na ni je vyvozována z provedeného dokazování (srov. Holčapek, T. Dokazování v medicínskoprávních sporech, Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011, s. 96). Znalecký posudek je tedy skutkovým podkladem (jedním z více podkladů) pro právní závěr soudu o postupu (non) lege artis (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 878/2014, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“, pod C 15605).
V oblasti poskytování zdravotní péče jsou poskytovatelé zdravotní péče povinni postupovat podle smlouvy (je-li uzavřena) s péčí řádného odborníka (§2643 odst. 1 o. z.). Pojem péče řádného odborníka užitý v občanském zákoníku pro závazek ze smlouvy o péči o zdraví navazuje na tradiční chápání pojmu lex artis (tzv. náležitá odborná úroveň) podle zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování. Péče řádného odborníka je takový výkon činnosti poskytovatele zdravotních služeb, který je prováděn na základě dostatečných informací, odborně a dovedně, s potřebnou pečlivostí a s odpovídající znalostí. Nedodržení těchto pravidel je protiprávním jednáním– jedním z předpokladů odpovědnosti podle §2913 ve spojení s §2645 o. z. Odpovědnost podle §2645 ve spojení s §2913 o. z. není odpovědností za výsledek, nýbrž za správnost provedení lékařského zákroku, tj. za jeho provedení s péčí řádného odborníka. Nejde o deliktní odpovědnost (odpovědnost za porušení zákona), ale o odpovědnost za porušení smlouvy, která je postavena na objektivním principu, zavinění se nezkoumá. Základními předpoklady pro vznik odpovědnosti podle §2913 o. z. jsou: protiprávní jednání škůdce spočívající v porušení smluvně převzaté povinnosti, vznik škody a příčinná souvislost mezi porušením smlouvy a vznikem škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1817/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2968/2018, Soubor C 18454.).
Dovolatelka spatřuje nesprávný právní závěr odvolacího soudu v tom, že dovodil její odpovědnost za újmu na zdraví žalobkyně, aniž by zjistil, jakým pochybením porušila smlouvu o péči uzavřenou s žalobkyní. Zcela však pomíjí, že odvolací soud po skutkové stránce uzavřel, že endoftalmitida se u žalobkyně rozvinula v důsledku kontaminace léčebného přípravku nebo jehly bakterií Staphylococcus epidermis na pracovišti žalované při aplikaci Avastinu do jejího oka.
Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Sb. rozh. obč.“, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel od 1. 1. 2013 k dispozici nemá. Z těchto důvodů není případný odkaz dovolatelky na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013.
Pro úplnost lze poznamenat, že soud ze závěrů vyslovených v odkazovaném rozsudku vycházel, neboť výše uvedený skutkový závěr učinil na základě hodnocení provedených důkazů, včetně odborných závěrů znalců. Ti připustili, že příčinou infekce mohla být kontaminace přípravku nebo nástrojů použitých při aplikaci Avastinu personálem žalované. Skutkový závěr soudu, že tomu tak bylo, odpovídá i dalšímu závěru znalců, že při správně dodržených postupech představuje riziko infekce bakterií Staphylococcus epidermis mizivé procento pravděpodobnosti vzniku nitroočního zánětu. Jestliže bylo prokázáno, že stejnou bakterií a ve stejné intenzitě vyžadující hospitalizaci i operační zákrok se nakazilo 10 pacientů žalované z 15 ošetřených stejným způsobem ve stejný den, potom je výše uvedený skutkový závěr logickým výsledkem hodnocení provedených důkazů.
Na základě výše uvedeného skutkového závěru odvolací soud po právní stránce dovodil, že porušení povinnosti postupovat s péčí řádného odborníka spočívá v tom, že na pracovišti žalované došlo ke kontaminaci vybavení použitého dne 14. 8. 2015 při aplikaci Avastinu do oka žalobkyně (i dalších pacientů) výše zmíněnou bakterií. Poskytovatel zdravotní péče je podle §2645 o. z. povinen provést lékařský výkon s péčí řádného odborníka, za kterou rozhodně nelze považovat zanesení infekce použitím kontaminovaného nástroje nebo léčiva. Závěru odvolacího soudu, že žalovaná při péči o žalobkyni nepostupovala s péčí řádného odborníka, čímž porušila smlouvu o péči, přičemž toto porušení je v příčinné souvislosti s újmou na zdraví žalobkyně, tak nelze ničeho vytknout. Lze uzavřít, že odvolací soud se při posouzení věci neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a proto dovolání žalované není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se dovolatelkou namítanými vadami řízení (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Tímto rozhodnutím se řízení nekončí; o náhradě případných nákladů tohoto dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 6. 2022
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu