ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.580.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 580/2020-741
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: WIND TECHNOLOGY a. s. , IČO 25468375, se sídlem Tyršova 593, Kamenický Šenov, zastoupená JUDr. Janem Sukem, advokátem se sídlem Na Slupi 134/15, Praha 2, proti žalované: Česká republika – Agentura ochrany přírody a krajiny ČR , IČO 62933591, se sídlem Kaplanova 1931/1, Praha 11, zastoupená JUDr. Ivo Beránkem, advokátem se sídlem Sokolovská 47/73, Praha 8, o 2 975 852,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 25 C 378/2015, o dovolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2019, č. j. 30 Co 240/2018-683, takto:
I. Dovolání žalobkyně i žalované se odmítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 26. 3. 2018, č. j. 25 C 478/2015-442, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 711 407,42 Kč s příslušenstvím, zamítl žalobu o zaplacení 880 396,60 Kč s příslušenstvím, rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu a o vrácení části soudního poplatku. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala náhrady újmy za omezení hospodaření na svých pozemcích parc. č. 600/1, katastrální území Větrov u Krásného Lesa, obec Petrovice, zapsaného na LV č. 129, druh pozemku orná půda, a parc. č. 623, katastrální území Telnice, obec Telnice, zapsaného na LV č. 415, druh pozemku orná půda, o celkové výměře (v roce 2012) 74,6817 ha (dále jen „pozemky“). Žalobkyně požadovala náhradu za rok 2012 v původní částce 2 075 852,50 Kč, po zpětvzetí žaloby v částce 1 591 804 Kč, s tím, že nebýt omezení, dosáhla by pěstováním řepky na svých pozemcích výnosu 44 293 Kč/ha s vynaloženými náklady 14 497 Kč/ha a z rozdílu obou částek, sníženého o 2 000 Kč/ha představující částku za pronájem pozemků v roce 2012, vychází újma na 27 796 Kč/ha. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že pozemky žalobkyně jsou od roku 2005 pronajaty společnosti ROJ-MK, s. r. o., (dále jen „nájemce“) za roční nájemné 2 000 Kč/ha; původně žalobkyně připravovala projekt výstavby dvou větrných elektráren na pozemcích, avšak projekt byl zamítnut rozhodnutím České inspekce životního prostředí ze dne 27. 8. 2010 z důvodu výskytu zvláště chráněného tetřívka obecného, který byl na pozemcích žalobkyně zjištěn v roce 2005; žalobkyně proto dne 17. 8. 2010 požádala Krajský úřad Ústeckého kraje, odbor životního prostředí, o výjimku k podnikatelskému záměru pěstování energetických surovin na svých pozemcích. Tento záměr byl dne 15. 12. 2010 zamítnut s odůvodněním, že nebyla povolena výjimka ze zákazů u zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů podle §56 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, (dále jen „zákon o ochraně přírody“), neboť předmětem ochrany ptačí oblasti je populace tetřívka obecného. Žalobkyně s ohledem na uvedené omezení podala žalované dne 7. 1. 2013 žádost, blíže specifikovanou v doplnění žádosti ze dne 1. 2. 2013, o náhradu újmy za ztížení zemědělského hospodaření za rok 2012 a žádala finanční náhradu. Soud prvního stupně uzavřel, že pokud se žalobkyně v roce 2010 rozhodla užívat pozemky k pěstování řepky a v důsledku výskytu zvláště chráněného tetřívka obecného byl výkon jejího vlastnického práva omezen, vznikl jí nárok na náhradu podle §58 odst. 2 zákona o ochraně přírody. Protože vyhláška č. 432/2005 Sb., kterou se stanoví podmínky a způsob poskytování finanční náhrady za újmu vzniklou omezením zemědělského hospodaření, vzor a náležitosti uplatnění nároku, v §1 neupravuje způsob určení výše náhrady při vyloučení hospodaření na orné půdě, stanovil její výši individuálně jako rozdíl hospodářského výsledku, jakého by žalobkyně mohla v roce 2012 dosáhnout pěstováním řepky, a hospodářského výsledku, jakého bylo na pozemcích v roce 2012 skutečně dosaženo nájemcem chovem krav bez tržní produkce mléka. Vyšel z dokazování listinnými důkazy a znaleckými posudky Ústavu zemědělské ekonomiky a informací (dále jen „ÚZEI“) a Mendelovy univerzity v Brně (dále jen „MUB“). Výši možného hospodářského výsledku při pěstování řepky stanovil (s určitými odchylkami) podle závěrů posudku MUB, který určil hektarový výnos řepky, cenu za 1 t, tržby na 1 ha a tržby na celou plochu, přičemž soud vstupní údaje korigoval do maximální výše uvedené žalobkyní v její žádosti z 1. 2. 2013.
K odvolání žalobkyně a žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 9. 2019, č. j. 30 Co 240/2018-683, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé změnil jen tak, že se žaloba o zaplacení 95 955,40 Kč s příslušenstvím zamítá, jinak jej v tomto výroku ohledně částky 615 452 Kč s příslušenstvím a dále v zamítavém výroku o věci samé potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím mezi účastníky a vůči státu a o povinnosti zaplatit soudní poplatek. Po zopakování a částečném doplnění dokazování uzavřel, že soud prvního stupně věc správně právně posoudil, včetně stanovení výše újmy jako rozdílu mezi ziskem, kterého by žalobkyně dosáhla při realizování rostlinné výroby, a ziskem dosaženým při stávajícím způsobu hospodaření, tj. chovem krav. Sporné mezi účastníky byly v zásadě jen vstupní údaje potřebné pro uvedené porovnání. Odvolací soud pak nepovažoval soudem prvního stupně všechny použité vstupní údaje za přiléhavé, přičemž po důkladném hodnocení důkazů dospěl k závěru, že při hypotetickém pěstování řepky by žalobkyně dosáhla výnosu 34 419 Kč/ha, náklady by činily 26 322 Kč/ha, rozdíl výnosů a nákladů je 8 098 Kč/ha, k tomu dotace 5 878 Kč/ha, celkem 13 976 Kč/ha. Rozdíl výnosů 13 976 Kč/ha při pěstování řepky a výnosů při stávajícím hospodaření (chov krav) 5 735 Kč/ha činí 8 241 Kč/ha, což při rozloze pozemků 74,6817 ha představuje částku 615 452 Kč, která žalobkyni jako náhrada náleží.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním v části, v níž odvolací soud potvrdil zamítnutí žaloby soudem prvního stupně co do částky 880 396,60 Kč s příslušenstvím. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, zda výše újmy za omezení hospodaření představuje rozdíl mezi ziskem, který by byl reálně objektivně dosažitelný při správném hospodaření na pozemcích nebýt omezení v zájmu ochrany přírody, a ziskem, který je reálně objektivně dosažitelný na pozemcích při stávajícím způsobu hospodaření, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Namítala, že odvolací soud nevycházel ze zisku, který by byl objektivně dosažitelný pěstováním řepky ozimé, hybrid Maximus PX 104 v roce 2012 na pozemcích, ale ze statistického údaje o průměrném výnosu řepky v horských oblastech ČR v roce 2012, a dále nesprávně určil výši zisku na pozemcích při stávajícím způsobu hospodaření. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se jí přiznává náhrada újmy ve výši 1 591 804 Kč s příslušenstvím, dále změnil výroky ohledně náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím mezi účastníky a vůči státu, zrušil výrok o povinnosti zaplatit soudní poplatek a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla v celém rozsahu dovoláním také žalovaná s tím, že toto rozhodnutí stojí na otázkách dovolacím soudem dosud neřešených, zda žadateli o náhradu za ztížení zemědělského hospodaření ve smyslu §58 zákona o ochraně přírody náleží náhrada i v případě zcela hypotetického a spekulativního nároku, který není nijak založen v reálné činnosti žadatele, a pokud ano, jakým způsobem je povinen prokazovat výši takto vzniklé újmy v případě, že se jedná právě o hypotetický a spekulativní nárok. Má za to, že žalobkyni náhrada nenáleží, neboť při obvyklém běhu věcí by hospodařením na předmětných pozemcích nebyla schopna generovat jakýkoliv výnos, jejím předmětem podnikání totiž není zemědělská činnost a historicky se na předmětných pozemcích zemědělsky nehospodařilo. Žalovaný je toho názoru, že pokud bude judikaturou aprobováno vyplácení hypotetické či spekulativní náhrady újmy za ztížení zemědělského hospodaření, dojde tím k nedůvodnému zvýhodňování soukromoprávního subjektu a přenášení jeho podnikatelského rizika na úkor ostatních daňových poplatníků, což je v rozporu s povahou a účelem tohoto institutu. Pokud má být takový nárok přiznáván, pak žalovaná považuje za spravedlivější a především hospodárnější přístup upřednostňující paušální vyčíslení vzniklé újmy, neboť za této situace je značně obtížné až nemožné prokazovat skutečný ušlý zisk z daného pozemku, nejsou-li k dispozici žádné referenční údaje z reálného hospodaření na něm. Poukazuje rovněž na nákladnost znaleckých posudků v obdobných případech, dále na fakt, že o náhrady je žádáno periodicky každý rok, což by vyžadovalo vždy opětovné dokazování, hrazené v konečném důsledku daňovými poplatníky spolu s přiznanou náhradou. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalované uvedla, že jej považuje za nepřípustné a rozsudek odvolacího soudu za souladný s ustálenou rozhodovací praxí. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že obě dovolání proti rozsudku odvolacího soudu byla podána v zákonné lhůtě oprávněnými osobami
– účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání nejsou podle §237 o. s. ř. přípustná, neboť napadené rozhodnutí není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Jde-li o dovolání žalobkyně, vychází z námitek ohledně toho, že odvolací soud při zjišťování výše újmy žalované nevycházel ze zisku, který by byl objektivně dosažitelný pěstováním řepky ozimé, hybrid Maximus PX 104 v roce 2012 na pozemcích, ačkoliv tak dle žalobkyně činit měl, ale ze statistického údaje o průměrném výnosu řepky v horských oblastech ČR v roce 2012 a dále měl nesprávně určit výši zisku na pozemcích při stávajícím způsobu hospodaření. Nezpochybňuje právní názor, že výše újmy má být stanovena jako rozdíl mezi ziskem, kterého by žalobkyně dosáhla při realizování rostlinné výroby, a ziskem dosaženým při stávajícím způsobu hospodaření, tj. chovem krav. Rozporuje však vstupní údaje (jednotlivé hodnoty), ze kterých odvolací soud po provedeném dokazování vyšel pro uvedené porovnání.
I když to žalobkyně ve svém dovolání explicitně neuvádí, tak fakticky spatřuje přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil obsah provedených důkazů (především znaleckých posudků) a dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, což vedlo k chybným právním závěrům. Taková námitka ovšem postrádá charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit (§241a odst. 1 o. s. ř.), nesměřuje proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž jen proti zjištěnému skutkovému stavu, čímž však nelze přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit. Namítá-li žalobkyně, že závěr odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování, a činí-li vlastní skutkové závěry, které podle jejího názoru vyplývají z provedených důkazů, neuplatila tím (jediný možný) dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014).
Pokud jde o dovolání žalované, stojí nejprve na otázce, zda vůbec lze přiznat náhradu za ztížení zemědělského hospodaření ve smyslu §58 zákona o ochraně přírody i v případě (z jejího pohledu) zcela hypotetického a spekulativního nároku, který není nijak založen v reálné činnosti žadatele.
K tomu je třeba uvést, že podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu předpoklady vzniku nároku na náhradu újmy podle §58 odst. 2 zákona o ochraně přírody jsou nastalé či trvající omezení hospodaření vyplývající z části třetí až páté zákona, vznik újmy v důsledku tohoto omezení a uplatnění nároku u příslušného orgánu ochrany přírody ve lhůtě 3 měsíců od skončení kalendářního roku, v němž újma vznikla nebo trvala (§58 odst. 3 poslední věta zákona o ochraně přírody). Újmu, která vznikla vlastníku nebo nájemci pozemku v důsledku omezení hospodaření, je možno chápat i jako ušlý zisk, který je v podstatě ušlým majetkovým prospěchem a spočívá v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno – kdyby nebylo omezení hospodaření
– důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70, publikované pod č. 55/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vznik újmy způsobené ztížením hospodaření nicméně není podmíněn tím, zda ji vlastník (nebo nájemce) mohl předvídat, neboť újma ve smyslu §58 odst. 2 zákona o ochraně přírody vzniká jako důsledek objektivní situace, kdy je právním předpisem nebo rozhodnutím příslušného orgánu omezeno právo hospodaření na určitém pozemku. To se ostatně projevuje i ve způsobu výpočtu, jakým prováděcí předpisy (vyhláška č. 432/2005 Sb., kterou se stanoví podmínky a způsob poskytování finanční náhrady za újmu vzniklou omezením zemědělského hospodaření, vzor a náležitosti uplatnění nároku, případně vyhláška č. 335/2006 Sb., kterou se stanoví podmínky a způsob poskytování finanční náhrady za újmu vzniklou omezením lesního hospodaření, vzor a náležitosti uplatnění nároku, či zčásti též předchozí vyhláška č. 55/1999 Sb., o způsobu výpočtu výše újmy nebo škody způsobené na lesích) stanoví výši náhrady za újmu způsobenou omezením hospodaření. I z existence a obsahu prováděcích předpisů je zřejmé, že garantuje-li stát v tomto specifickém případě omezení vlastnického práva paušální způsob náhrady, jde o vyjádření principu, že vlastnické právo (případě modifikováno tím, že jeho výkon byl přenesen na nájemkyni) může být omezeno jen zákonem a za náhradu. Vychází se z toho, že každý vlastník může důvodně očekávat zisk z užívání pozemku obvyklým způsobem v souladu s jeho účelovým určením. Újma tedy vzniká již objektivním znemožněním hospodářského využití pozemků v souladu s jejich účelovým určením (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3837/2011, rozsudek téhož soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 4408/2013, či usnesení téhož soudu ze dne 22. 2. 2018, sp. zn. 25 Cdo 4563/2016).
Z výše uvedeného plyne, že pro nárok na náhradu je v zásadě nerozhodné, za jakým účelem původně vlastník pozemky nabýval nebo jakým způsobem byly pozemky v minulosti využívány a jak jsou využívány v současnosti. V projednávané věci jsou pozemky žalobkyně v katastru nemovitostí evidovány jako orná půda, tudíž byla by oprávněna, nebýt omezení z důvodu ochrany přírody, je užívat k pěstování obilnin, okopanin, pícnin, technických a jiných zemědělských plodin, jak je výslovně stanoveno v příloze č. 1 katastrální vyhlášky č. 190/1996 Sb. Tato možnost byla i prokázána v řízení provedenými znaleckými posudky. Na základě čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod pak má žalobkyně nárok na náhradu fakticky již za ztrátu příležitosti využívat pozemky v souladu s jejich účelovým určením. Kdyby žalobkyni nebylo omezeno hospodaření na jejích pozemcích, mohla by jako vlastník s nimi svobodně a neomezeně nakládat a rozhodovat, co bude na pozemcích pěstovat či zda je vůbec bude obdělávat. Pokud ji stát o tuto možnost připravil a požaduje, aby nucené omezení svého vlastnického práva snášela, je povinen jí poskytnout odpovídající náhradu za omezení jejího vlastnického práva.
Případná není námitka, že předmětem podnikání žalobkyně není zemědělská činnost. Vlastník hospodářského pozemku totiž nemusí na svých pozemcích hospodařit osobně. Může je za tímto účelem pronajmout nebo vykonávat činnost prostřednictvím profesionálních poskytovatelů služeb v oblasti zemědělství. Jak již bylo řečeno výše, odškodňována je objektivní nemožnost zemědělského využití předmětného pozemku nezávisle na tom, kdo nebo jakým způsobem na pozemcích hospodaří, což dokládá i §58 odst. 2 zákona o ochraně přírody, který přiznává vlastníku pozemku nárok na náhradu i v případě, kdy na pozemku fakticky hospodaří nájemce.
S žalovanou nelze souhlasit ani v tom, že pokud bude judikaturou aprobováno vyplácení takových náhrad újem za ztížení zemědělského hospodaření, jako je tomu v projednávané věci, dojde tím k nedůvodnému zvýhodňování soukromoprávního subjektu a přenášení jeho podnikatelského rizika na úkor ostatních daňových poplatníků. Povahu a účel tohoto institutu je třeba chápat jako spravedlivou náhradu za nucené omezení vlastnického práva, které je vlastník povinen ve veřejném zájmu strpět proto, že stát využil svého vrchnostenského postavení a autoritativně zakázal vlastníku hospodářskou výrobu na pozemcích, které jsou ornou půdou.
V další části dovolaní žalované směřují námitky proti tomu, jakým způsobem odvolací soud vyčíslil samotnou újmu, která žalobkyni vznikla. Žalovaná namítá, aby nebyla nahrazována skutečně vzniklá újma a namísto toho byla poskytována paušální kompenzace ve výši stanovené znaleckým posudkem ÚZEI, který si nechala zpracovat a který byl v řízení proveden v rámci dokazování. Odvolací soud však v napadeném rozsudku vycházel při svém výpočtu náhrady právě z tohoto znaleckého posudku (vyšel ze statistického údaje o průměrném výnosu řepky v horských oblastech ČR v roce 2012). Není tedy zřejmé, v čem žalovaná spatřuje nesprávnost závěrů odvolacího soudu v této otázce. Brojí-li proti samotné výši stanovené náhrady nebo vhodnosti použitých znaleckých (ekonomických) výpočtů, jedná se o námitku proti zjištěnému skutkovému stavu, která není předmětem dovolacího přezkumu, jak již bylo uvedeno k námitkám obsaženým v dovolání žalobkyně. Výši náhrady pak nelze stanovit podle prováděcí vyhlášky č. 432/2005 Sb., neboť (jak správně uvedl již soud prvního stupně a soud odvolací) ji lze aplikovat výlučně v taxativně stanovených případech omezení hospodaření uvedených v §1 této vyhlášky. V ostatních případech omezení hospodaření se výše náhrady odvíjí od skutečně vzniklé újmy, jak vyplývá z §4 odst. 4 ve spojení s §5 vyhlášky a contrario.
Přisvědčit pak nelze ani námitce ohledně nákladnosti znaleckých posudků v obdobných případech s tím, že o náhrady je žádáno periodicky každý rok. Pouhá výše nákladů na zpracování znaleckých posudků nemůže představovat důvod pro odepření či snížení náhrady vzniklé újmy.
Dovolaní žalované pak v neposlední řadě explicitně uvádí, že napadá celé rozhodnutí (všechny výroky) rozsudku odvolacího soudu. K tomu je třeba uvést, že již v usnesení z 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3/1998, Nejvyšší soud vyslovil názor, že stejně jako u dalších opravných prostředků i u dovolání platí, že k jeho podání je subjektivně oprávněn jen ten účastník, v jehož poměrech nastala rozhodnutím odvolacího soudu újma odstranitelná tím, že bude opravnému prostředku vyhověno (tzv. subjektivní přípustnost dovolání). Stejný názor pak zaujal i v rozsudku z 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazku 21, pod číslem C 154.
Jestliže odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé jen tak, že se žaloba o zaplacení 95 955,40 Kč s příslušenstvím zamítá, byl v tomto rozsahu dovolatel úspěšný a touto částí výroku mu žádná újma nevznikla. Proto není k podání dovolání v tomto rozsahu oprávněn.
Proti výrokům o náhradě nákladů řízení a o povinnosti zaplatit soudní poplatek pak není dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) a i) o. s. ř. objektivně přípustné.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně i žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 2. 2022
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu