ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.660.2021.1
sp. zn. 25 Cdo 660/2021-429
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců: a) A. K. , narozená XY, b) M. K. , narozený XY, oba bytem XY, oba zastoupeni JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem Francouzská 171/28, 120 00 Praha 2, proti žalovanému: M. R. , IČO XY, se sídlem XY, zastoupený Mgr. Alešem Buriánkem, advokátem se sídlem Vodičkova 699/28, 110 00 Praha 1, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 196/2013, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 8. 2020, č. j. 3 Co 31/2019-390, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. Aleše Buriánka.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze (v pořadí třetím) rozsudkem ze dne 19. 12. 2018, č. j. 34 C 196/2013-294, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni a) 600 000 Kč a žalobci b) 400 000 Kč, zamítl žalobu na zaplacení dalších 400 000 Kč žalobkyni a) a dalších 600 000 Kč žalobci b), a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně, které v té době bylo 35 let, byla v průběhu těhotenství pacientkou žalovaného, na jeho doporučení se podrobila biochemickému screeningu vrozených vývojových vad v prvním trimestru těhotenství s výsledkem zvýšeného rizika zdravotního postižení dítěte Downovým syndromem (1:200). Tento výsledek obdržel žalovaný 26. 3. 2012, avšak již předtím žalobkyni a) informoval o rizicích těhotenství v jejím věku. Po obdržení výsledků se žalovaný snažil s žalobkyní a) spojit a posléze ji o výsledku informoval. Žalobkyně a) další genetická vyšetření nepodstoupila. Dne 8. 9. 2012 se žalobcům narodila dcera AAAAA (pseudonym), která trpí Downovým syndromem. Po právní stránce soud věc posoudil podle zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, zákona č. 327/2011 Sb., o zdravotních službách a §11 a §13 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Dovodil, že v důsledku nedostatečného informování žalobkyně ze strany žalovaného a proto, že ji neodeslal na další vyšetření, neměla možnost uvažovat o interrupci, a proto se žalobcům narodila postižená dcera. Tím došlo k zásahu do práva na soukromí a rodinný život obou žalobců, který bude trvat po celou dobu života jejich nezletilé dcery, a proto je na místě satisfakce v penězích.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 8. 2020, č. j. 3 Co 31/2019-390, změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku tak, že žaloby obou žalobců zcela zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů celého řízení. Odvolací soud po doplnění dokazování uzavřel, že žalovaný žalobkyni a) poskytl odpovídající (dostatečné) informace a doporučení o možnosti a prospěšnosti dalších vyšetřovacích metod, přičemž to, jak s těmito informacemi a doporučeními naložila, bylo na ní. Žalovaný jako ambulantní specialista neměl žádnou možnost, jak plnění těchto doporučení vynucovat, pokud se jimi žalobkyně a) neřídila. Neporušil tak žádnou zákonnou povinnost a již proto nelze žalobě vyhovět. Navíc mezi tvrzeným opomenutím žalovaného a narozením dítěte s genetickým postižením není žádná příčinná souvislost. Jednání žalovaného nelze považovat za zásah do osobnostních práv žalobců, a proto jim nelze přiznat náhradu nemajetkové újmy.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žaloba zamítá, napadli žalobci dovoláním. Jeho přípustnost spatřují v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo které se vztahují k ochraně základních práv a svobod a odvolací soud se při jejich řešení odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu. Jako dovolací důvod dovolatelé uvádí nesprávné právní posouzení věci. Citují pasáže z rozhodnutí soudu prvního stupně týkající se hodnocení důkazů a skutkových závěrů a konfrontují je s odlišnými skutkovými zjištěními odvolacího soudu, která označují za nepřezkoumatelná. Chybí podle nich návaznost mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Jestliže odvolací soud uzavřel, že žalovaný žádnou zákonnou povinnost neporušil, aniž se vypořádal se skutkovou i legislativní argumentací žalobců, je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Současně citují celé pasáže z rozhodnutí Nejvyššího i Ústavního soudu týkající se nepřezkoumatelnosti rozhodnutí a obecných východisek stran práva účastníka na spravedlivý proces. Dovolatelé navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že žalobci pouze polemizují s hodnocením důkazů provedených odvolacím soudem a jeho skutkovými závěry. Navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobců odmítl pro nepřípustnost.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, (dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobců není přípustné.
Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sb. rozh. obč.“, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel od 1. 1. 2013 k dispozici nemá. V podstatě se dovolatelé domáhají přezkumu skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí; nesprávnost právního posouzení odvozují nikoliv z mylné aplikace práva, nýbrž proto, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž oni nesouhlasí. Jestliže dovolatelé právní posouzení budují na vlastních skutkových závěrech (odpovídajících skutkovým závěrům soudu prvního stupně), odlišných od závěrů, k nimž po doplnění dokazování dospěl odvolací soud, neuplatňují způsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Ke vzniku občanskoprávní povinnosti odčinit nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti člověka musí být splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívajícího buď v porušení nebo ohrožení osobnosti člověka v jeho fyzické či morální integritě. Zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry člověka. Neoprávněným je zásah do osobnosti člověka, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem. Ochranu poskytuje občanský zákoník proti takovým jednáním, která jsou objektivně způsobilá přivodit újmu na osobnosti subjektu práva zejména tím, že snižují jeho čest u jiných lidí, a ohrožují tak vážnost jeho postavení a uplatnění ve společnosti (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3423/2018, a ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 27/2020). V projednávané věci založil odvolací soud své rozhodnutí na závěru (podloženém odborným zkoumáním), že žalovaný nejednal protiprávně, neboť žalobkyni a) poskytl dostatečné informace a doporučení. Na ošetřujícím lékaři je informovat pacienta a doporučit mu vhodný postup, avšak to, zda se těmito doporučeními bude řídit, je výlučně na pacientovi. Jestliže žalovaný nejednal v rozporu s právním řádem, je zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s citovanou judikaturou.
Dovolatelé dále pokládají dovolacímu soudu řadu obecně formulovaných otázek procesního práva, na jejichž řešení není rozhodnutí odvolacího soudu založeno, případně při jejich řešení nalézací soudy nijak nepochybily. Pominutí rozhodných skutečností, které v řízení byly prokázány či vyšly najevo, absence náležitého odůvodnění a nevypořádání se s argumenty účastníků v rozsudku odvolacího soudu zajisté představuje vadu řízení a může být zásahem do práva účastníků na soudní ochranu, jde však o vadu řízení, k níž by dovolací soud mohl v souladu s §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné; tak tomu však v posuzované věci není. Nadto lze dodat, že tyto výtky ani nejsou důvodné, neboť odvolací soud své rozhodnutí založil na relevantních důkazech, odůvodnil je srozumitelně a logicky a vypořádal se se všemi argumenty účastníků, které byly z pohledu uplatněné právní normy pro rozhodnutí ve věci významné.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon (exekuci).
V Brně dne 24. 5. 2022
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu