ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.839.2022.1
sp. zn. 25 Cdo 839/2022-946
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: APTM s.r.o. , IČO 27697673, se sídlem K Pasekám 1553, 760 01 Zlín, zastoupená Mgr. Alenou Raisovou, advokátkou se sídlem Krhanická 988/7, 142 00 Praha, proti žalované: obec Zdíkov , IČO 00250872, se sídlem úřadu 384 72 Zdíkov 215, zastoupená Mgr. Vítězslavem Dohnalem, advokátem se sídlem Klokotská 103/13, 390 01 Tábor, o 3 348 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 6 C 121/2011, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 11. 2021, č. j. 7 Co 1352/2021-903, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 30. 11. 2021, č. j. 7 Co 1352/2021-903, potvrdil usnesení Okresního soudu v Prachaticích ze dne 23. 9. 2021, č. j. 6 C 121/2011-848, kterým tento soud zamítl návrh žalobkyně na pokračování v řízení a na prominutí zmeškání lhůty. Shodně se soudem prvního stupně s odkazem na §58 odst. 1 věta druhá o. s. ř. návrh žalobkyně na prominutí zmeškání lhůty k podání návrhu na pokračování v řízení přerušeném podle §110 o. s. ř. zamítl, neboť byl podán opožděně. O tom, že skončila roční lhůta k podání návrhu na pokračování v přerušeném řízení se žalobkyně dozvěděla 16. 8. 2021 a od toho dne jí začala běžet 15denní lhůta k podání návrhu, neboť již toho dne věděla, že systém vedení lhůt selhal. Jestliže žalobkyně požádala o prominutí zmeškání lhůty (a navrhla pokračování v přerušeném řízení) podáním doručeným soudu dne 16. 9. 2021, stalo se tak po uplynutí zákonné lhůty. Sděleními podrobností, pro které nebyla žalobkyně externí firmou informována o blížícím se konci přerušeného řízení (z 14. 9. 2021 a 14. 10. 2021), k odpadnutí překážky nedošlo. Odvolací soud rovněž uzavřel, že omluvitelným důvodem pro prominutí zmeškání lhůty nemůže být skutečnost, že u externí firmy došlo ke ztrátě dat, zvlášť za situace, kdy ve věci mělo dle žalobkyně probíhat mimosoudní jednání a účastníci tak museli jednat s vědomím roční lhůty. Návrh na pokračování v přerušeném řízení byl zamítnut vzhledem k marnému uplynutí roční lhůty ve smyslu §111 odst. 4 o. s. ř.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že odvolací soud se při posouzení otázky předpokladů pro uplatnění návrhu na prominutí zmeškání lhůty podle §58 odst. 1 věty první o. s. ř. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 30/2015, 30 Cdo 3383/2013, 22 Cdo 4459/2015, 23 Cdo 2001/2013). Za otázku v praxi dovolacího soudu dosud neřešenou označila otázku výkladu §58 odst. 1 věty druhé o. s. ř. ve vztahu k vědomosti o příčinách zmeškání lhůty. Namítala, že o zmeškání lhůty se sice dozvěděla dne 16. 8. 2021, nebyla jí však známa příčina, a proto ani možný omluvitelný důvod, který by opodstatňoval podání návrhu na prominutí zmeškání lhůty. Jedinou příčinou zmeškání se totiž v té době jevilo pochybení její právní zástupkyně, a teprve dne 14. 9. 2021 se dozvěděla o existenci objektivní, skutečné příčiny zmeškání lhůty, která naplňovala předpoklady podle §58 odst. 1 věta první o. s. ř. Samotné zjištění zmeškání lhůty na znalost příčiny jejího zmeškání nemá vliv, a proto lhůta podle §58 odst. 1 věty druhé o. s. ř. nemůže začít běžet dříve, než je účastníku nebo jeho zástupci známo nejen zmeškání lhůty, ale i příčina jejího zmeškání představující omluvitelný důvod. Zdůraznila, že soudy ve věci postupovaly formálně, v rozporu s judikaturou a na základě vlastních domněnek rozporných s doloženými důkazy. Navrhla zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a odložení právní moci usnesení odvolacího soudu s ohledem na v mezidobí vydané rozhodnutí o zastavení řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátkou ve smyslu §241 o. s. ř., avšak není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Návrh na prominutí zmeškání lhůty k podání návrhu na pokračování v řízení byl zamítnut proto, že byl podán opožděně, tedy po uplynutí lhůty patnácti dnů po odpadnutí překážky, která bránila včasnému provedení procesního úkonu. Tento závěr odvolacího soudu zcela odpovídá nejen §58 odst. 1 větě druhé o. s. ř., ale i ustálené judikatuře Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 30/2015, uveřejněné pod č. 63/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Sb. rozh. obč.“, ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 26 Cdo 1910/99, nebo ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 29 Cdo 4866/2015). V souladu s uvedenou judikaturou odvolací soud dovodil, že lhůta k podání návrhu podle §58 o. s. ř. začala žalobkyni běžet k okamžiku, kdy se dne 16. 8. 2021 dozvěděla o tom, že lhůta k podání návrhu na pokračování v řízení uplynula marně, neboť v té době jí již žádná překážka v provedení procesního úkonu nebránila. Takovou překážkou rozhodně nebyla dovolatelkou tvrzená okolnost, že v té době nevěděla, co zmeškání lhůty k návrhu na pokračování v řízení podle §111 o. s. ř. vyvolalo, zda to bylo opomenutí její právní zástupkyně, anebo jiná okolnost (závada v systému evidence lhůt u externí firmy). Jestliže žalobkyně návrh podle §58 o. s. ř. podala až dne 16. 9. 2021, stalo se tak opožděně, jak správně dovodily soudy obou stupňů.
Jestliže obstál jeden z důvodů, pro něž odvolací soud návrhu na prominutí zmeškání lhůty nevyhověl (opožděnost), žádný další dovolací důvod nemůže naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení (otázka existence omluvitelného důvodu) by se nemohlo v poměrech žalobkyně nijak projevit. To činí dovolání proti dotčenému výroku ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sb. rozh. obč.).
Dovolatelka napadla dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, avšak ve vztahu k zamítnutí návrhu na pokračování v přerušeném řízení nevymezila, v čem spatřuje předpoklady přípustnosti dovolání (respektive dovolání v tomto směru neobsahuje jakékoliv námitky), a proto nesplňuje povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.
O návrhu dovolatelky na odklad právní moci napadeného usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť návrh na odklad vykonatelnosti či právní moci je závislé povahy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16), což mimo jiné znamená, že rozhodl-li dovolací soud o podaném dovolání, stává se návrh na odklad právní moci bezpředmětným (obsoletním).
O náhradě nákladů případně vzniklých v tomto dovolacím řízení bude rozhodnuto v konečném soudním rozhodnutí (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 5. 2022
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu