ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.902.2021.1
sp. zn. 25 Cdo 902/2021-243
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: J. Š. , narozený dne XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Pavlem Jandurou, advokátem se sídlem Husova 79, Jičín, proti žalovanému: T. Č. , bytem XY, o zaplacení 100.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 57 C 107/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 1. 2020, č. j. 71 Co 283/2019-193, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. 3. 2019, č. j. 57 C 107/2017-152, ve znění usnesení ze dne 14. 5. 2019, č. j. 57 C 107/2017-163, zamítl žalobu o náhradu škody 100.000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o odměně ustanoveného zástupce žalobce. Žalobci, který v době svého výkonu trestu ve věznici v Heřmanicích pracoval jako XY, byl za schodek 15 ks šedomodrých kalhot zjištěný při fyzické kontrole skladu dne 15. 11. 2016 uložen kázeňský trest ve formě důtky. O kázeňském trestu rozhodl žalovaný jako vychovatel Vězeňské služby dne 1. 12. 2016. Dne 6. 12. 2016 bylo žalovaným v dokumentaci žalobce vyznačeno, že ve stanovené lhůtě nebyla proti tomuto rozhodnutí podána stížnost, a kopii rozhodnutí převzal žalobce 20. 12. 2016 ve Věznici Příbram. Z tohoto skutku dovozoval žalobce odpovědnost žalovaného za nemajetkovou újmu, když tvrdil, že se žalovaný dopustil excesu tím, že při vyřizování přestupku nezohlednil argumenty žalobce, uložil mu trest na základě chyby při sčítání výstrojových částí ve vězeňském skladu a nevyznačil stížnost, kterou si měl žalobce ústně podat proti tomuto rozhodnutí. Okresní soud předmětný nárok posoudil podle §2910 o. z. a dospěl k závěru, že žalovaný neporušil žádnou povinnost, nejednal excesivně, jako zaměstnanec vězeňské služby nepřekročil své kompetence, a není tedy ve sporu pasivně věcně legitimován.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21. 1. 2020, č. j. 71 Co 283/2019-193, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé a o nákladech řízení, změnil jej jen ve výroku o odměně ustanoveného zástupce a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry okresního soudu, po právní stránce posoudil jednání žalovaného jako plnění služební povinnosti podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím. Dále potvrdil závěr soudu prvního stupně, že v daném případě žalovaný jednal v přímé časové, místní a věcné souvislosti s plněním svých služebních povinností, a tedy se nedopustil excesu.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, neboť má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované např. rozsudkem sp. zn. 30 Cdo 690/2013 závěrem, že žalovaný při plnění služebních povinností nevybočil ze své kompetence. Podle dovolatele nebyly splněny podmínky pro uložení kázeňského trestu a žalovaný pochybil při zaznamenání jeho odvolání, čímž se měl dopustit excesu. Dále dovolatel pouze rozvedl svůj závěr o nesprávném postupu žalovaného při ukládání kázeňského trestu podle příslušných předpisů. Navrhl proto, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na skutkovém závěru, jejž ostatně dovolatel v dovolání nezpochybnil, že žalovaný v postavení vychovatele Vězeňské služby šetřil kázeňský přestupek dovolatele a tento proces završil uložením kázeňského trestu. Při svém jednání nevybočil z mezí své kompetence, plnil své služební povinnosti a jeho jednání nepostrádá místní, časový a věcný vztah k plnění pracovních úkolů.
Z dovolatelem citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 690/2013, jednoznačně vyplývá, že z mezí plnění pracovních úkolů či služebních povinností a přímé souvislosti s nimi nevybočuje taková činnost použité osoby (zaměstnance), která nepostrádá místní, časový a věcný (vnitřní účelový) vztah k plnění pracovních úkolů či služebních povinností, popř. k výkonu úkolů, jež přímo souvisejí s plněním pracovních úkolů či plněním služebních povinností. Za újmu způsobenou při výkonu veřejné moci zásadně odpovídá stát či jiný veřejnoprávní subjekt (používající osoba). Pouze ve výjimečném případě, kdy by chování použité osoby bylo nutno vzhledem k okolnostem případu kvalifikovat jako vybočení z realizace činnosti používající osoby byla by postižitelná občanskoprávními sankcemi přímo použitá fyzická osoba. Z činnosti používající osoby však nevybočuje každé chování použité osoby, kterým případně porušila právní předpisy a způsobila nemajetkovou újmu na osobnosti dotčené fyzické osoby, a to ani takové, k němuž by došlo např. v opilosti nebo jímž by byl spáchán trestný čin. Přímá odpovědnost použité osoby nastupuje (pouze) v případě, kdy způsobila jinému újmu sice v rámci dohodnuté či stanovené činnosti, ale svým jednáním (jímž újmu způsobila) výlučně sledovala zájmy či potřeby vlastní, respektive zájmy nebo potřeby třetích osob, případně jestliže svým jednáním z mezí dohodnuté či stanovené pracovní činnosti excesivně vykročila.
Podstatou dovolání je přesvědčení dovolatele, že se nedopustil kázeňského prohřešku, a že mu tedy neměl být uložen kázeňský trest. Aby bylo jednání žalovaného možno posoudit jako excesivní, a dovozena tak jeho povinnost k náhradě případné újmy, musel by dovolatel tvrdit a prokázat, že žalovaný neplnil či překročil své pracovní povinnosti vychovatele Vězeňské služby a kázeňský trest žalobci uložil v souvislosti s jiným, osobním motivem žalovaného bez souvislosti s plněním jeho služebních úkolů ve smyslu výše citované judikatury. Takové motivy jednání žalovaného dovolatel v řízení ani netvrdil, tím méně prokazoval. Skutkové závěry odvolacího soudu přezkumu dovolacím soudem nepodléhají, přípustnost dovolání je dána jen pro řešení právních otázek. Dovolatelem tvrzený rozpor dovoláním napadeného rozhodnutí s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu jako předpoklad přípustnosti dovolání nebyl zjištěn.
Jelikož dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 5. 2022
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu