ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.96.2022.1
sp. zn. 25 Cdo 96/2022-1326
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: JANA, a. s. , se sídlem Koliby 2824/2, Přerov, IČO 45192863, zastoupená JUDr. Milanem Otevřelem, advokátem se sídlem Mostní 227/4, Přerov, proti žalované: Vodovody a kanalizace Přerov, a. s. , se sídlem Šírava 483/21, Přerov, IČO 47674521, zastoupená Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, o 9.271.979 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 9 C 102/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 2. 7. 2021, č. j. 69 Co 315/2017-1238, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 2. 7. 2021, č. j. 69 Co 315/2017-1238, změnil zamítavý rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 29. 7. 2016, č. j. 9 C 102/2012-360, tak, že nárok žalobkyně je ve svém právním základu opodstatněn a o výši nároku a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Odvolací soud znovu provedl některé důkazy provedené již soudem prvního stupně, nechal ve věci zpracovat revizní znalecký posudek a dospěl ke skutkovému zjištění, že ve dnech 17. 5. – 18. 5. 2010, kdy řeka Bečva dosáhla 3. stupně povodňové aktivity, byl zatopen hotel Jana, který provozuje žalobkyně. Příčinou byl průtok zhruba 17.500 m 3 vody vinou technicky nevyhovujícího konstrukčního stavu tzv. vyústního objektu a odlehčovací stoky DN 700 vedoucí ke kanalizační šachtě 1853a a nedovřením zpětné klapky; vlastníkem a provozovatelem této vodohospodářské soustavy je žalovaná. Nebylo však prokázáno, že by příčinou zaplavení hotelu byl přeliv vody přes levobřežní hráz řeky Bečvy. Po právní stránce odvolací soud uzavřel, že žalovaná odpovídá jako provozovatelka vodovodů a kanalizací podle §420a odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), za škodu způsobenou provozní činností. Liberační důvod spočívající v neodvratitelné události nemající původ v provozu nebyl naplněn, neboť průnik vody odlehčovací stokou z řeky k objektu hotelu byl vyvolán stavem zpětné klapky, která se namísto ochrany před vtokem říční vody při jejím zvýšeném průtoku pootevřela. Příčinou byla tedy tzv. vnitřní událost, u které zproštění odpovědnosti provozovatele z důvodu neodvratitelné události ve smyslu §420a odst. 3 obč. zák. nepřichází v úvahu.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v řešení několika otázek procesního práva, při němž se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně formuluje otázky, zda 1) musí soud ve smyslu §132 o. s. ř. hodnotit každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, 2) musí soud při hodnocení revizního znaleckého posudku zkoumat, jestli byl proveden řádně, tj. mimo jiné jestli závěry znalce mají oporu v podkladových materiálech a jestli odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení, 3) může soud nekriticky přejímat závěry (revizního) znaleckého posudku, 4) může soud zamítnout účastníkem navržený důkaz zpochybňující závěry revizního znaleckého posudku pro nadbytečnost, týká-li se sporné otázky, která dosud nebyla najisto postavena, a to navíc za situace, kdy soud současně předloží předmětný důkaz zpracovateli revizního znaleckého posudku s výzvou, aby se k němu vyjádřil, 5) je soud povinen neprovedení důkazu pro nadbytečnost adekvátně odůvodnit. K první otázce dovolatelka uvádí, že odvolací soud zcela nekriticky převzal závěry revizního znaleckého posudku zpracovaného Českou zemědělskou univerzitou v Praze (dále jen „revizní posudek ČZU“) a všechny důkazy, které mu neodpovídaly, označil za nesprávné, nepřesvědčivé, popř. se jimi nezabýval v zásadě vůbec. Poukazuje zde na několik důkazů, které odvolací soud nesprávně vyhodnotil, a na důkazy, které nehodnotil vůbec (záznam o kontrole objektu, fotografie pořízené dne 18. 5. 2010 po opadnutí hladiny, fotografie zachycující maximální výši dosažené hladiny, odborné vyjádření J. P., J. V., a další); některými důkazy se nezabýval ve vzájemné souvislosti s ostatními důkazy. Odvolací soud se tím snažil přenést odpovědnost za své závěry na znalce. Ke druhé a třetí otázce dovolatelka s odkazem na řadu rozhodnutí Ústavního i Nejvyššího soudu vytýká odvolacímu soudu, že nepřípustně privilegoval revizní znalecký posudek ČZU, jehož závěry nekriticky převzal za své, ačkoliv během řízení poukazovala na řadu vad, kterými posudek trpí. Ostatně i sama zpracovatelka v posledním doplnění posudku konstatovala, že předložila soudu nesprávné výpočty. Revizní znalecký posudek ČZU je v rozporu s jinými skutečnostmi a důkazy – například se záznamem o kontrole objektu (odlehčovací stoky) před květnovou povodní a především s odborným vyjádřením P., který vlastními výpočty ověřil, že jiný závěr není fyzikálně možný. Odvolacím soudem zjištěná příčina zatopení hotelu Jana v důsledku technického stavu koncové klapky nemá proto podklad v provedeném dokazování, naopak z důkazů vyplynul závěr zcela opačný. Ke čtvrté otázce dovolatelka namítá, že neměla právo vyjádřit se k reviznímu znaleckému posudku ČZU, případně předložit důkazy, které jeho závěry zpochybňují. Odvolací soud pochybil, pokud odborné vyjádření P. považoval za nadbytečné, neboť se týká klíčové skutečnosti, která dosud nebyla v řízení spolehlivě prokázána (konkrétně zda k zatopení došlo především vodou tekoucí z odlehčovací stoky). V argumentaci k páté vymezené otázce pak doplňuje, že neprovedení předmětného vyjádření jako důkazu nebylo odvolacím soudem řádně odůvodněno. Žádný jiný důkaz, který by přezkoumával správnost revizního znaleckého posudku, přitom v řízení předložen nebyl. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání vytýká dovolatelce, že řádným způsobem nevymezuje dovolací důvod, neboť svými námitkami brojí vůči prokázanému skutkovému stavu. Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Odvolací soud podle ní hodnotil revizní znalecký posudek ČZU pečlivě a v souvislosti s jinými v řízení provedenými důkazy. Ohledně odborného vyjádření P. je věcí odvolacího soudu, zda považoval skutkový stav již za dostatečně prokázaný, a uvedené odborné vyjádření tak považoval za nadbytečné, navíc P. neměl při jeho zpracování k dispozici ani celý spis. Neprovedení takového důkazu odvolací soud dostatečně odůvodnil. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.
Dovolatelka v replice k vyjádření žalobkyně zopakovala dovolací návrh a přehledně shrnula dovolací argumentaci k přípustnosti a důvodnosti dovolání, odkázala na judikaturu Ústavního soudu k hodnocení důkazů, opět upozornila na nekritické přebírání závěrů revizního posudku a doplnila argumentaci k tzv. nadbytečným důkazům a potřebě řádného odůvodnění.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., není však podle §237 o. s. ř. přípustné.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. je způsobilým dovolacím důvodem pouze nesprávné právní posouzení věci. Dovolací soud se tedy nemůže zabývat hodnocením jednotlivých důkazů a přezkoumávat tak skutkový stav, z nějž vyšel odvolací soud, ale mohl by se případně v rámci relevantním způsobem vznesené procesně právní otázky zabývat tím, zda odvolací soud dodržel pravidla stanovená procesními předpisy. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud. Dovolatelkou formulované právní otázky směřující k procesnímu postupu soudu při dokazování jsou v soudní praxi vyřešeny, v obecné rovině o nich není pochyb a nelze ani dovodit, že by se v tomto směru odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury.
Napadá-li dovolatelka hodnocení některých důkazů odvolacím soudem, nemůže její argumentace založit přípustnost dovolání, neboť kritiku samotného hodnocení důkazů (opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) nelze podřadit pod dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014). Dovolací námitky založené na tom, že hotel JANA byl zatopen v důsledku přelivu řeky, se pak opírají o odlišný skutkový stav, než byl v řízení zjištěn, neboť odvolací soud dospěl k závěru, že k přelití hráze na levém břehu nedošlo.
Dovolací námitky převážně směřují vůči způsobu, jakým odvolací soud pracoval s revizním znaleckým posudkem ČZU, který ve věci nechal vypracovat, a vytýkají mu, že nedostatečným způsobem zohlednil ostatní důkazy a jeho závěry nekriticky převzal. Z konstantní judikatury dovolacího soudu se podává, že soud nemůže mechanicky přebírat závěry znaleckého posudku, neboť i ten je důkazem, který podléhá hodnocení podle §132 o. s. ř. (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4223/2009). Hodnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Aby soud mohl znalecký posudek odpovědně hodnotit, nesmí se znalec omezit ve svém posudku na podání odborného závěru, nýbrž z jeho posudku musí mít soud možnost seznat, ze kterých zjištění v posudku znalec vychází, jakou cestou k těmto zjištěním dospěl a na základě jakých úvah došel ke svému závěru (k tomu srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009, či ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4532/2010). Má-li soud pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek, nebo musí ustanovit jiného znalce, aby věc znovu posoudil a vyjádřil se i ke správnosti již podaného posudku (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 30 Cdo 4713/2007, nebo ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4930/2009). Tyto závěry platí i pro revizní znalecký posudek (§127 odst. 2 o. s. ř.).
Hodnocení revizního znaleckého posudku ČZU odvolacím soudem lze proto v dovolacím řízení přezkoumávat pouze v tom ohledu, zda odpovídá nastíněným požadavkům. Z obsahu spisu i odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že soud tak učinil mimořádně pečlivě, konfrontoval znalecký posudek takřka s každým v řízení provedeným důkazem a náležitě podrobně se vypořádal také s tím, proč vycházel právě z něj a nikoliv z jiného odborného závěru zpracovaného v řízení. Přihlédl například i k tomu, že revizní znalecký posudek ČZU jako jediný z odborných důkazů vzal za svůj podklad i materiály zpracované Povodím Moravy, s. p.
Vytýká-li dovolatelka dále odvolacímu soudu, že neprovedl důkaz jí předloženým „odborným vyjádřením“ P., přičemž „žádný jiný důkaz, který by přezkoumával správnost revizního znaleckého posudku ČZU, v řízení předložen nebyl”, je nutné uvést, že smyslem a účelem revizního znaleckého posudku je obecně odstranění pochybností o odborném závěru znalce, popř. znalců. Byť není vyloučeno ani přezkoumání závěrů revizního znaleckého posudku (tzv. superrevize, viz Dörfl, L. Znalec a znalecký posudek v civilním procesu. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 146), pokud je naplněn jeho účel, pak by v zásadě mělo být nadbytečné k dané skutkové otázce zpracovávat další odborné závěry nebo dále nechávat přezkoumat odborné závěry revizního znaleckého posudku jiným znalcem. Učinit tento závěr je přitom věcí soudu, který revizní znalecký posudek zadal. V projednávané věci dospěl odvolací soud k závěru (a tento svůj názor náležitě odůvodnil), že odborné otázky byly revizním znaleckým posudkem ČZU řádně objasněny s tím, že posudek reagoval i na postupně doplňované výhrady žalované, včetně těch, které byly opřeny právě o závěry prof. Pollerta. V tomto ohledu mu pak nelze vytknout, že další důkazní prostředek navrhovaný žalovanou považoval již za nadbytečný, ostatně i důkaz, jehož provedení se dovolatelka domáhá, soud předestřel k vyjádření zpracovatelce revizního znaleckého posudku ČZU, která v reakci na to závěry posudku doplnila. I toto doplnění považoval odvolací soud za přesvědčivé.
Dovolatelce nelze přisvědčit, že by neměla dostatečnou možnost se k reviznímu znaleckému posudku ČZU vyjádřit. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu jednoznačně vyplývá, že reflektoval její připomínky k tomuto důkaznímu prostředku a vypořádal se s nimi. Ostatně jedním z důvodů pro doplnění revizního znaleckého posudku ČZU byly právě vznesené připomínky. Lze tedy uzavřít, že odvolací soud při hodnocení posudku postupoval důsledně v rámci pravidel vytyčených judikaturou dovolacího soudu.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že odvolací soud některé důkazy nepřípustně opomněl. K tzv. opomenutým důkazům srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16, s nímž není postup odvolacího soudu v rozporu. Odvolací soud neprovedení důkazu „odborným vyjádřením“ P. dostatečně odůvodnil jeho nadbytečností, neboť potřebné odborné závěry byly dostatečně objasněny revizním znaleckým posudkem ČZU. Také vyložil, proč upřednostnil revizní znalecký posudek ČZU před jinými v řízení prezentovanými odbornými názory, mezi které patřil i ten předložený V. Ani další důkazní prostředky jako fotografie nebo záznam o kontrole objektu odvolací soud při svém hodnocení nevynechal.
Dovolatelkou pokládané otázky tedy neumožnily dospět k závěru o přípustnosti podaného dovolání, Nejvyšší soud je tedy podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť ve věci bylo rozhodnuto mezitímním rozsudkem, takže o náhradě nákladů včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud prvního stupně v konečném rozhodnutí ve věci samé (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 9. 2022
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu