ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.98.2022.1
sp. zn. 25 Cdo 98/2022-789
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Bořivoje Hájka a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: R. D., narozená XY, bytem XY, zastoupená advokátem JUDr. Jiřím Vaníčkem, se sídlem Šaldova 466/34, Praha 8, proti žalovanému: Institut klinické a experimentální medicíny, IČO 00023001, se sídlem Vídeňská 1958/9, Praha 4, zastoupený advokátem JUDr. MUDr. Janem Skácelem, LL.M., se sídlem Trojská 167/24, Praha 8, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 433/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2021, č. j. 53 Co 168/2021-788, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. MUDr. Jana Skácela, LL.M.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 27. 1. 2021, č. j. 8 C 433/2014-689, zamítl návrh žalobkyně, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 240 000 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 9. 2021, č. j. 53 Co 168/2021-788, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Takto rozhodl o nároku žalobkyně na jednorázové odškodnění za usmrcení, když žalobkyně jako družka zemřelého J. N. (dále jen „pacient“) měla za to, že ten během léčby a hospitalizace u žalovaného nebyl léčen správně, což vedlo dne 27. 12. 2013 k jeho úmrtí. Odvolací soud uzavřel, že bezprostřední příčinou jeho smrti bylo selhání srdce a plic, předchozí příčinou hemoragický šok v důsledku krvácení jícnových varixů, prvotní příčinou pak selhání jater v důsledku jaterní cirhózy kombinované etiologie s významnými komplikacemi v podobě portální hypertenze, selhání ledvin a získaného imunodeficitu při základním onemocnění. Odvolací soud na základě dokazování provedeného zejména znaleckými posudky z oboru zdravotnictví uzavřel, že při léčbě pacienta postupoval žalovaný v souladu s §4, §28, §45, §88 a §89 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, tedy lege artis. Žalobkyni proto proti žalovanému nevznikl nárok na jednorázové odškodnění podle §420 a §444 odst. 3 písm. f) zákona č. 40/1964 Sb.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje tak, že ve věci jsou řešeny otázky, které dosud dovolacím soudem nebyly řešeny, a to vliv provedení či neprovedení pitvy na unesení důkazního břemene ve vztahu k příčině úmrtí a postupu zdravotnického zařízení při léčbě, a to kdy a za jakých podmínek a jaká forma pitvy má být provedena. Odvolací soud se odchýlil od ustálené praxe tím, že nerespektoval nález Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2020, č. j. I. ÚS 3937/18, o obrácení důkazního břemene v tzv. medicínských sporech. Dále popsala, v čem spatřuje nesprávné skutkové a na ně navazující nesprávné právní závěry odvolacího soudu i soudu prvého stupně a navrhla zrušení rozsudku a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém obsáhlém vyjádření k dovolání žalobkyně navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně nevyhověl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobkyně není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Dovolací soud předesílá, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Argumentací části dovolání, která směřuje proti skutkovým zjištěním, se proto dovolací soud nezabýval, neboť skutkovým stavem je vázán a není oprávněn jeho správnost přezkoumávat (§241a odst. 1 a §242 odst. 3 o. s. ř.).
Na základě skutkových zjištění odvolací soud uzavřel, že při léčbě pacienta postupoval žalovaný lege artis. Zásadní dovolací otázkou z pohledu žalobkyně je vliv provedení či neprovedení pitvy na unesení důkazního břemene ve vztahu k příčině úmrtí pacienta a postupu zdravotnického zařízení při jeho léčbě a otázka, kdy a za jakých podmínek a jaká forma pitvy má být provedena.
Obecně platí, že ve sporu o náhradu škody (újmy) je povinností žalobce prokázat objektivní podmínky odpovědnosti škůdce za škodu, tedy včetně prokázání příčinné souvislosti mezi vznikem škody a protiprávním jednáním škůdce. Neunesení této důkazní povinnosti má za následek neúspěch ve sporu. To se v zásadě vztahuje i na řízení o nárocích odvozených od porušení povinnosti poskytovatele zdravotní péče postupovat lege artis či od objektivní odpovědnosti za škodu způsobenou okolnostmi, které mají původ v povaze jím použité věci.
Specifikem medicínských sporů, v nichž na straně jedné vystupuje pacient jakožto poškozený a na straně druhé poskytovatel zdravotních služeb jako škůdce, je okolnost, že může nastat situace, kdy poškozený nebude – pro své odborně a materiálně značně nevýhodnější postavení ve srovnání s postavením škůdce – schopen předložit veškeré důkazy na podporu svých tvrzení. Pokud se tak stane v případech, kdy některý z předpokladů odpovědnosti za újmu může být prokázán pouze za pomoci zdravotnické dokumentace, jíž však disponuje škůdce, lze připustit výjimečný procesní přístup spočívající v tzv. obrácení důkazního břemene (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. IV. ÚS 14/17). Typicky jde o situaci, kdy škůdce jako účastník řízení nesplní povinnost vydat důkaz (§129 odst. 2 o. s. ř.), zatají skutečnosti, s nimiž mohl, objektivně vzato, soud seznámit, nechová se procesně korektně a jeho přístup k řízení je celkově nevěrohodný, což oslabuje jeho pozici a váhu tvrzení (srov. Jirsa, J. in: Jirsa, J. a kol. Občanské soudní řízení. Soudcovský komentář. Kniha II. §79-180 občanského soudního řádu. 3. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 355; viz také obecně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 440/2013, uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu – dále jen „Soubor“ – pod C 14590, či rozsudek ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010, Soubor C 10697). Je pak i ústavně aprobovatelné, aby obecný soud přistoupil k možnosti ultima ratio spočívající v obrácení důkazního břemene ohledně skutečností, které měly být na základě zdravotnické dokumentace objasněny, a to v situaci, kdy postup podle §129 odst. 2 o. s. ř. nepřichází v úvahu z důvodu, že předmětná zdravotnická dokumentace buďto v rozporu s právními povinnostmi škůdce nebyla pořízena vůbec, anebo ji (opět v rozporu se svými právními povinnostmi) neuchoval či "ztratil". Tehdy lze akceptovat, aby nad ochranou právní jistoty žalovaného převážil požadavek na zachování principů spravedlivého procesu. Je totiž zřejmé, že v takovýchto situacích je to právě žalovaný, kdo ze svého protiprávního či nepoctivého jednání získává prospěch na úkor žalobce – poškozeného, jenž není schopen unést důkazní břemeno ohledně tvrzení, od nichž odvíjí svůj nárok na náhradu újmy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2793/2017).
O takovou výjimečnou situaci spočívající v obrácení důkazního břemene se však v projednávané věci nejedná. Žalovaný nijak neztěžoval proces dokazování, předložil zdravotnickou dokumentaci, která byla postačujícím podkladem pro zpracování znaleckých posudků, nezatajoval žádné skutečnosti a spolupracoval se znalci. Nelze proto dojít k závěru, jak se mylně domnívá žalobkyně, že by těžil ze svého protiprávního či nepoctivého jednání a získával tak prospěch na úkor žalobkyně, která proto nebyla schopna unést důkazní břemeno ohledně tvrzení, od nichž odvíjí svůj nárok na náhradu újmy. Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně nikoliv z důvodu neunesení důkazního břemene žalobkyní. Provedení či neprovedení pitvy proto nemělo pro posouzení této věci význam, neboť na této skutečnosti soudy obou stupňů nezaložily své skutkové ani právní závěry. Odvolací soud se tedy v projednávané věci neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ani ve věci není řešena otázka, která doposud nebyla řešena dovolacím soudem.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 5. 2022
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu