ECLI:CZ:NS:2022:26.CDO.1273.2022.1
sp. zn. 26 Cdo 1273/2022-1471
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně RENCAR PRAHA, a. s. , se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Rohanské nábřeží 678/25, IČO 00506397, zastoupené Mgr. Radkem Pokorným, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, proti žalované Dopravnímu podniku hl. m. Prahy, akciové společnosti , se sídlem v Praze 9 – Vysočanech, Sokolovská 42/217, IČO 00005886, zastoupené JUDr. Jaromírem Císařem, advokátem se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2, za účasti vedlejší účastnice na straně žalobkyně EUROPLAKAT spol. s r. o. , se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Rohanské nábřeží 678/25, IČO 40614832, zastoupené Mgr. Ladislavem Peterkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Truhlářská 1104/13, o určení existence závazkového vztahu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 394/2016, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2022, č. j. 17 Co 323/2021-1359, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2022, č. j. 17 Co 323/2021-1359, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17. srpna 2021, č. j. 9 C 394/2016-1240, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. září 2019, č. j. 9 C 394/2016-890, výrokem I. zamítl žalobu na určení, že je platným právním jednáním smlouva o nájmu ploch pro reklamní činnost uzavřená mezi účastnicemi dne 31. ledna 1997 (dále též jen „nájemní smlouva“), ve znění tam specifikovaných dodatků č. 1 – 7 a konsolidovaného a upraveného úplného znění smlouvy ze dne 19. října 2009, ve znění dodatků č. 8 a 9 (dále též jen „dodatky“); zamítl rovněž žalobu na určení, že mezi žalobkyní a žalovanou existuje platný závazkový vztah (dále též jen „závazek“), jehož konkrétní obsah odpovídá ustanovením obsaženým v nájemní smlouvě, ve znění dodatků (výrok II.), a dále i žalobu na určení, že je neplatná výpověď konkludentní smlouvy mezi účastnicemi o pronájmu prostor k reklamě (dále jen „výpověď“), kterou učinila žalovaná dopisem svého zástupce JUDr. Jaromíra Císaře dne 30. března 2016 adresovaným žalobkyni (výrok III.). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastnic a vedlejší účastnice (výrok IV.).
K odvolání žalobkyně a vedlejší účastnice Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. září 2020, č. j. 17 Co 134/2020-1072, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I. a III. a zrušil ve výrocích II. a IV. a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V dalším řízení soud prvního stupně usnesením ze dne 17. srpna 2021, č. j. 9 C 394/2016-1240, odmítl žalobu na určení existence závazku (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastnic a vedlejší účastnice (výrok II.).
K odvolání žalobkyně a vedlejší účastnice odvolací soud usnesením ze dne 25. ledna 2022, č. j. 17 Co 323/2021-1359, citované usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic a vedlejší účastnice (výrok II.).
Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že v části, v níž se žalobkyně domáhala určení existence závazku, nebyla podaná žaloba projednatelná a že žalobkyně, ačkoliv byla poučena o následcích neodstranění jejích vad, přes opakované výzvy (usnesení soudu prvního stupně ze 16. října 2020, č. j. 9 C 394/2016-1087 /dále jen „Výzva č. 1“/, a z 28. června 2021, č. j. 9 C 394/2016-1223 /dále jen „Výzva č. 2“/) tyto vady neodstranila. Ani v doplňcích žaloby z 30. prosince 2020 (č. l. 1135 až 1174 spisu) a z 16. července 2021 (č. l. 1229 až 1232 spisu) totiž v rozporu s ustanovením §79 odst. 1 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „o. s. ř.“) neuvedla dostatečně určitě a srozumitelně, čeho se žalobou domáhá. V žádném z tam předestřených – přitom však obsahově shodných a tedy nikoli eventuálních – žalobních návrhů (tzv. petitů) totiž nespecifikovala, jakého předmětu (majetku žalované) se má týkat určovaný závazek v podobě úplatného užívacího vztahu (nájemního poměru) a pouze obecně konstatovala, že veškerého reklamně využitelného majetku žalované. To však k jednoznačné (nezaměnitelné) individualizaci závazku (jeho předmětu) nepostačuje, jak je patrné i z toho, že ani žalobě vyhovující rozhodnutí o takto (povšechně) vymezeném nájemním poměru by nemohlo naplnit stanovený účel určovací žaloby (tj. postavit najisto nejisté právní vztahy účastníků a zamezit dalším sporům mezi nimi). Dodal, že přesného označení předmětu sporného užívacího vztahu pak nebylo dosaženo ani zprostředkovaně odkazem na písemné vyhotovení nájemní smlouvy (a dodatků), kterou měl být založen, a ani citací, resp. výňatkem z jejího textu. Co do vymezení pronajímané reklamní plochy totiž dotčená smlouva sama odkazovala na své přílohy č. 1 a 2, jež však žalobkyně k žalobě ani k jejím doplňkům nepřipojila a soudům je nepředložila ani později v průběhu řízení. Za tohoto stavu odmítavé usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a odůvodnila zejména konstatováním, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Především namítla, že k projednatelnosti žaloby na určení existence právního vztahu není nezbytné, aby v žalobním návrhu byl zcela jednoznačně individualizován jeho objekt (např. majetek, který je předmětem nájmu), nýbrž postačí, je-li dostatečně identifikován určovaný právní poměr samotný (např. označením smluvních stran a právního jednání, kterým byl založen). O neurčité vymezení příslušného právního poměru by pak šlo pouze tehdy, pokud by hrozila záměna s jiným právním vztahem. Takový případ však v dané věci nenastal, neboť zde byl žalobní petit dostatečně (nezaměnitelně) individualizován právě označením kontrahentů a specifikací právního důvodu, z nějž vyplývá (odkazem na nájemní smlouvu a dodatky). Tento způsob vymezení určovaného právního vztahu je přitom zcela běžně akceptován i v soudní praxi, jak se podává např. z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu z 27. dubna 2015, sp. zn. 32 Cdo 5034/2014. I kdyby však skutečně bylo třeba specifikovat závazek vymezením jeho předmětu, podle mínění dovolatelky dostačovalo v tomto směru i obecnější označení „veškerý reklamně využitelný majetek žalované“ , jak to zjednodušeně popsal odvolací soud (k tomu odkázala na usnesení Nejvyššího soudu z 30. května 2013, sp. zn. 33 Cdo 2648/2011). Dodala, že řečené pak platí v tomto případě tím spíše, že v doplňku žaloby z 30. prosince 2020 i v předložených listinných důkazech, z jejichž obsahu lze – zprostředkovaně – údaje nezbytné pro identifikaci závazku také čerpat (v uvedené souvislosti poukázala zejména na rozsudek Nejvyššího soudu z 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000), byly pronajaté reklamní plochy specifikovány mnohem konkrétněji. Z vyložených důvodů proto zastávala stanovisko, že její žaloba na určení existence závazku byla projednatelná a nic nebránilo pokračování v řízení, v němž by případně byl konkrétní rozsah a specifikace majetku žalované, jenž tvoří předmět závazku, objasněn v rámci dokazování skutečností významných pro rozhodnutí o věci samé, a to společně s okolnostmi rozhodnými pro posouzení otázky, zda byl naplněn účel určovací žaloby, kterážto otázka rovněž spadá až do posouzení důvodnosti žaloby; není tedy relevantní již pro úvahu o její určitosti, jak se zřejmě (mylně) domníval odvolací soud. Měla rovněž za to, že soudy obou stupňů postupovaly v rozporu s ustálenou soudní praxí (konkrétně např. s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 370/2002 a sp. zn. 26 Cdo 3648/2020, či nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2793/10), jestliže odmítly její určovací žalobu i přesto, že jí v průběhu řízení nebylo konkrétně vysvětleno, v čem spočívají její vady a jak má tyto vady odstranit, a ani nebyla řádně poučena o následcích nevyhovění výzvám k odstranění dotčených vad. V této souvislosti zejména podotkla, že z Výzvy č. 1 nelze zjistit, jak má být žaloba opravena, a není v ní uvedeno ani poučení o možnosti jejího odmítnutí v případě nevyhovění výzvě ve stanovené lhůtě. Uvedené poučení pak sice obsahuje Výzva č. 2, avšak této výzvě beze zbytku dostála; proto na jejím podkladě žalobu odmítnout nešlo. Ani jedna z dotčených výzev navíc neudávala, že vada určovací žaloby spočívá konkrétně v nedostatečné identifikaci předmětu závazku. Jestliže tedy odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně právě z důvodu uvedené (údajné) vady žaloby, pak podle dovolatelky spojil odmítnutí žaloby podle §43 odst. 2 o. s. ř. s vadou, na níž nebyla v průběhu řízení upozorněna a k níž jí ani nebylo dáno konkrétní poučení o způsobu jejího odstranění; i takový postup přitom odporuje ustálené judikatuře dovolacího soudu (zde poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 29 Odo 186/2002). Nad rámec uvedeného vytkla soudům nižších stupňů i následující procesní pochybení: 1/ soud prvního stupně (a potažmo i odvolací soud) rozhodl o jiném právním poměru (právním poměru založeném jiným právním jednáním), než se domáhala doplněnou žalobou v jejím primárním petitu, 2/ navzdory tomu, že nevyhověl primárnímu petitu doplněné žaloby, již nerozhodl o (třech) dalších uplatněných (rozdílných) žalobních návrzích eventuálních, 3/ neumožnil jí vyjádřit se k novým tvrzením, které uplatnila žalovaná ve svém vyjádření z 10. června 2021, 4/ její žalobu odmítl před uplynutím lhůty, v níž hodlala (jak avizovala ve svém sdělení soudu) svá žalobní tvrzení doplnit (a také doplnila), 5/ odvolací soud pak bez vysvětlení pominul pro ni příznivou judikaturu, na níž ho upozornila ve svém odvolání proti usnesení soudu prvního stupně, a 6/ citované usnesení potvrdil bez jejího předchozího vyrozumění pro jiné (údajné) nedostatky žaloby, než které formuloval soud prvního stupně. Navrhla, aby dovolací soud zrušil usnesení obou soudů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání vyvracela správnost použitých dovolacích námitek a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací shledal, že dovolání žalobkyně (dovolatelky) bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky procesního práva (otázky formulace žalobního návrhu /petitu/ určovací žaloby), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Posléze uvedené vady dovolatelka v dovolání – s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) – rovněž uplatnila. Dovolací soud se však nejprve zabýval otázkou naplněnosti uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř., neboť povaha vytýkaných vad řízení tomu nebrání.
Již na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že neobsahuje-li žaloba všechny stanovené náležitosti nebo je-li neurčitá nebo nesrozumitelná, předseda senátu usnesením žalobce vyzve, aby žalobu doplnil nebo opravil, určí mu k tomu lhůtu a poučí jej, jak je třeba doplnění nebo opravu provést (srov. §43 odst. 1 o. s. ř.). Není-li přes výzvu předsedy senátu žaloba opravena nebo doplněna a nelze-li pro tento nedostatek v řízení pokračovat, soud usnesením žalobu odmítne, jestliže žalobce byl o tomto následku poučen (srov. §43 odst. 2 o. s. ř.).
Řízení o určovací žalobě podle §80 o. s. ř. (jakým je i řízení v dané věci) se zahajuje na návrh (z podnětu žaloby) a jde v něm (poté, co je shledán naléhavý právní zájem na požadovaném určení) o posouzení, zda tu (podle stavu ke dni vyhlášení rozhodnutí – §154 odst. 1 o. s. ř.) určité právo nebo právní vztah je či není. Obecně platí, že žaloba (včetně žaloby podle §80 o. s. ř.) musí vedle obecných náležitostí podání uvedených v ustanovení §42 odst. 4 o. s. ř. obsahovat mimo jiné i údaj o tom, čeho se žalobce domáhá, tj. žalobní návrh – tzv. petit (srov. §79 odst. 1 větu druhou o. s. ř.). Žalobní petit musí být přesný, určitý a srozumitelný a musí vycházet z vylíčení rozhodujících skutečností. Požadavek, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá, však neznamená, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Označí-li v žalobě přesně, určitě a srozumitelně způsob určení právního vztahu nebo práva (požaduje-li ve smyslu §80 o. s. ř. určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není), soud nepostupuje v rozporu se zákonem, jestliže použitím jiných slov vyjádří ve výroku svého rozhodnutí stejné právo či právní vztah, jehož určení se žalobce domáhal. Pouze soud rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí; případným návrhem žalobce na znění výroku rozhodnutí přitom není vázán. Při formulaci výroku rozhodnutí však musí dbát, aby vyjádřil (z obsahového hlediska) to, čeho se žalobce žalobou skutečně domáhal (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 20. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, uveřejněné pod č. 152/2003 časopisu Soudní judikatura, či rozsudek Nejvyššího soudu z 16. října 2019, sp. zn. 26 Cdo 1816/2019).
V posuzované věci dovolatelka v rámci vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě mimo jiné uvedla, že uzavřela s žalovanou dne 31. ledna 1997 smlouvu o pronájmu ploch pro reklamní činnost (dále opět jen „nájemní smlouva“), která byla později několikrát změněna a doplněna tam specifikovanými (konkrétně datovanými) písemnými dodatky č. 1 – 7, a že dne 19. října 2009 účastnice uzavřely konsolidované a upravené úplné znění nájemní smlouvy, jímž v celém rozsahu její dosavadní text nahradily; později pak uzavřely k téže smlouvě ještě dodatky č. 8 a č. 9 z 29. března 2011 a z 30. října 2013 (dále opět jen „dodatky“). Z příčin podrobně rozvedených v žalobě se pak domáhala rovněž určení, že mezi ní a žalovanou existuje platný závazkový vztah, jehož konkrétní obsah odpovídá právě ustanovením obsaženým v nájemní smlouvě a dodatcích (dále opět jen „závazek“). V této podobě zůstal žalobní návrh zachován i po změně žaloby učiněné podáním z 16. srpna 2019 (viz č. l. 827 – 831 spisu) a připuštěné soudem prvního stupně při jednání 6. září 2019 (viz protokol o jednání na č. l. 876 – 887 spisu). Se zřetelem k řečenému zastává dovolací soud názor, že určovací žaloba již ve svém původním znění obsahovala přesný, určitý a srozumitelný žalobní petit, jenž vycházel z vylíčení rozhodujících skutečností, neboť z jejího obsahu bylo možné bez důvodných pochybností identifikovat právní vztah, jehož (pozitivního) určení se domáhala (závazek po obsahové stránce vymezený ujednáními obsaženými v nájemní smlouvě a dodatcích). Dovolatelce pak nelze důvodně vytýkat, že nespecifikovala, jakého předmětu (majetku žalované) se má určovaný závazek (nájemní vztah) týkat. Právní vztah, jehož určení se domáhá žalobce žalobou podle §80 o. s. ř., totiž může být identifikován i jinými údaji, jsou-li způsobilé jej dostatečně (nezaměnitelně) odlišit od jiných právních vztahů. Lze tak učinit právě např. i uvedením jeho subjektů (stran) společně s označením konkrétního právního jednání (zejména smlouvy), kterým byl (měl být) daný právní poměr založen a v němž je zachycen (jde-li o písemné právní jednání) jeho obsah. I tyto údaje totiž nepochybně postačí k jednoznačné (nezaměnitelné) individualizaci určovaného právního vztahu, a to aniž by bylo nezbytné, aby v textu žalobního návrhu (zároveň) byla podrobně specifikována práva a povinnosti, která jej tvoří. O tom, že je možná (resp. k řádné individualizaci způsobilá) i takováto specifikace právního vztahu, o jehož kladné či záporné určení usiluje žalobce určovací žalobou, svědčí např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 20. října 2010, sp. zn. 26 Cdo 4448/2009, či usnesení Nejvyššího soudu z 27. dubna 2015, sp. zn. 32 Cdo 5034/2014, na něž v dovolání poukázala dovolatelka. Zbývá dodat, že úvaha, zda žalobě vyhovující rozhodnutí o existenci závazku, jenž byl vymezen shora uvedeným způsobem, naplní stanovený účel určovací žaloby (eliminuje nejistotu v daném právním vztahu a zamezí dalším sporům mezi účastnicemi), je pro posouzení projednatelnosti určovací žaloby nerozhodná. Zmíněná úvaha má totiž své místo až při řešení otázky, zda žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu §80 o. s. ř., kterážto otázka však spadá již do posouzení důvodnosti žaloby a nikoli „pouhé“ její projednatelnosti, jak správně podotkla dovolatelka v dovolání.
Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že žaloba na určení existence závazku v podobě, v jaké byla podána, nebyla postižena vadou spočívající v neurčitém vymezení právního vztahu, jehož určení se dovolatelka domáhá. Soud prvního stupně, jenž měl za to, že žaloba uvedenou vadou trpí, vyzval dovolatelku (Výzvou č. 1) k jejímu odstranění neopodstatněně. Důvodem pro odmítnutí žaloby pak nemůže být ani jeho názor (formulovaný ve Výzvě č. 2), že z dovolatelčina podání z 30. prosince 2020 nebylo zřejmé, zda jím mínila doplnit žalobní petit tak, aby byla odstraněna jeho (vytýkaná) neurčitost, či zda jím sledovala uplatnit eventuální petit, resp. petity k (patrně původnímu) „primárnímu“ žalobnímu návrhu. V této souvislosti je zapotřebí nejprve zdůraznit, že nebyla-li žaloba na určení existence vadná již v podobě, v jaké byla podána, pak ani případné nedostatky jejích pozdějších doplňků (dovolatelčiných podání z 30. prosince 2020 a z 16. července 2021) nemohly představovat vadu, která by ji činila neprojednatelnou a bránila tak dalšímu pokračování v řízení. Takové nedostatky (vady) mohly být pouze důvodem, pro nějž soud nepřihlédne ke zmíněným doplňkům, dokud nebudou řádně opraveny nebo doplněny (§43 odst. 2 věta druhá o. s. ř.); neodůvodňovaly však odmítnutí samotné (jinak projednatelné) určovací žaloby postupem podle §43 odst. 2 věty první o. s. ř. Kromě toho podle názoru dovolacího soudu uvedené doplňky žaloby ani vytýkaným nedostatkem ve skutečnosti netrpěly. I přes jisté zavádějící formulace, jež se v nich objevují, totiž není – objektivně vzato – pochyb, že dovolatelka zde v konečném důsledku požadovala – navzdory různým návrhům na znění rozsudečného výroku – stále stejné určení (určení existence téhož závazku) jako v původní žalobě. Z obsahového hlediska byl totiž určovaný závazek vymezen vždy shodně (a to bez ohledu na různé předestřené varianty zavazovacích důvodů, v nichž snad mohl mít svůj původ) a je v této souvislosti nerozhodné, že dovolatelka ho v žalobě identifikovala údaji o nájemní smlouvě a (všech jejích) dodatcích, zatímco v doplňcích žaloby zčásti (v některých z tam navržených znění rozsudečného výroku) jen údaji o konsolidovaném a upraveném úplném znění téže smlouvy z 19. října 2009 a o posledních dvou dodatcích (dodatcích č. 8 a č. 9), příp. citací podstatné části jejich textu; řetězec změn a doplňků nájemní smlouvy totiž v obou případech vede (na svém konci ústí) k totožnému právnímu následku (obsahově shodně vymezenému závazku), ať už se za jeho počátek vezme dodatek č. 1 k nájemní smlouvě či její konsolidované a upravené úplné znění z 19. října 2009. Za tohoto stavu je pak již věcí soudu, jakou formulaci výroku svého rozhodnutí zvolí, aby co nejlépe vyjádřil, čeho se dovolatelka určovací žalobou skutečně (z obsahového hlediska) domáhala.
Z uvedeného vyplývá, že napadené usnesení odvolacího soudu není správné, neboť co do řešení otázky otevřené dovolacímu přezkumu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 věta první o. s. ř.). Vzhledem k tomu Nejvyšší soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. napadené usnesení zrušil, aniž se – pro nadbytečnost – zabýval dalšími dovolacími námitkami, včetně uplatněných vad řízení. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a podle §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu z 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatelky na odklad právní moci napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 7. 2022
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu