ECLI:CZ:NS:2022:26.CDO.162.2022.1
sp. zn. 26 Cdo 162/2022-104
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Michaely Janouškové v právní věci žalobkyně L. M. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Václavem Krondlem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Jiráskova 2, proti žalovanému V. S. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Patrikem Bauerem, advokátem se sídlem v Chomutově, Chelčického 97/1, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 18 C 237/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. srpna 2021, č. j. 9 Co 98/2021-74, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.178 Kč k rukám JUDr. Václava Krondla, advokáta se sídlem v Karlových Varech, Jiráskova 2, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem (odvolací soud) rozsudkem ze dne 31. 8. 2021, č. j. 9 Co 98/2021-74, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Chomutově (soud prvního stupně) ze dne 21. 1. 2021, č. j. 18 C 237/2020-38, kterým žalovanému uložil do patnácti dnů od právní moci rozsudku vyklidit tam blíže specifikovaný pozemek a rozhodl o náhradě nákladů řízení; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Soud prvního stupně rozhodl rozsudkem pro uznání podle §153a odst. 1, 3 a §114b odst. 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť žalovaný se k podané žalobě vyjádřil až po uplynutí lhůty stanovené ve výzvě soudu.
Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 o. s. ř., neboť závěr odvolacího soudu, že v projednávané věci byly naplněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od které není důvod se odchýlit.
Usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř. je právním prostředkem přípravy jednání, kterou soud v občanském soudním řízení provádí (srov. §114a odst. 1 o. s. ř.), aby bylo možné věc rozhodnout zpravidla při jediném jednání. Pasivita žalovaného, který na kvalifikovanou výzvu adekvátně nereaguje, vede k fikci uznání žalobou uplatněného nároku ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. a k vydání rozsudku pro uznání ve prospěch žalobce. V případě, že žalovaný nárok zcela neuzná, musí jeho písemné vyjádření obsahovat též vylíčení rozhodujících skutečností, na nichž staví svoji obranu proti nároku uplatněnému v žalobě, popřípadě označení důkazů, jejichž provedení navrhuje k prokázání svých tvrzení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2520/2004). Podle ustálené soudní praxe (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněný pod číslem 21/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), má-li se ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. za to, že žalovaný nárok uplatněný proti němu žalobou uznal, soud rozhodne podle §153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání, i když se ještě před vydáním rozsudku pro uznání ve věci písemně vyjádřil tak, že nárok zcela neuznává, a vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji procesní obranu.
Podal-li žalovaný vyjádření ve věci až po uplynutí lhůty určené v usnesení vydaném podle §114b odst. 1 o. s. ř., nenastane fikce uznání nároku uplatněného v žalobě jen tehdy, jestliže prokáže, že mu v podání vyjádření bránil vážný důvod, a současně, jestliže takový vážný důvod alespoň sdělil soudu ve lhůtě stanovené pro podání vyjádření nebo jestliže šlo o tak vážný důvod, který mu zabránil v tom, aby soudu byť jen sdělil, že u něj tento vážný důvod nastal (§114b odst. 5 o. s. ř.). Jestliže byla účastníku stanovena za řízení lhůta, v níž má provést stanovený procesní úkon, a spojuje-li zákon s jeho zmeškáním právní následky, není v rozporu s právem na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny práv a základních svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) postup soudu, kterým přijme těmto právním následkům odpovídající opatření. V případě, že za řízení nastala ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. fikce uznání nároku uplatněného proti žalovanému v žalobě, je v souladu s pravidly spravedlivého procesu, jestliže soud z nečinnosti žalovaného vyvodí zákonu odpovídající závěry, tedy jestliže ve věci rozhodne v neprospěch žalovaného rozsudkem pro uznání.
Protože použití fikce uznání nároku je významným zásahem do procesního postavení účastníků řízení, musí soudy s institutem rozsudku pro (fikci) uznání zacházet citlivě a pečlivě vážit okolnosti nasvědčující tomu, zda se skutečně jedná o procesní obstrukce nebo pasivitu žalovaného (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 13/15, nebo ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 2693/16).
Usnesení soudu prvního stupně ze dne 11. 9. 2020, č. j. 18 C 237/2020-27, v němž byl dovolatel podle §114b odst. 1 o. s. ř. vyzván, aby se do třiceti dnů od jeho doručení písemně vyjádřil k žalobě, mu bylo doručeno dne 19. 10. 2020. Předal-li dovolatel své vyjádření k poštovní přepravě až dne 19. 11. 2020, učinil tak po uplynutí soudem stanovené lhůty.
Opožděnost podání přitom odůvodňoval tím, že jako právní laik nesprávně určil konec soudem stanovené lhůty, neboť měl za to, že lhůta třiceti dnů odpovídá jednomu měsíci. Tato okolnost však nemůže – i přes zdrženlivý přístup dovolacího soudu k aplikaci institutu rozsudku pro fikci uznání – ospravedlnit opožděnost podání vyjádření. Správné určení konce soudem stanovené lhůty není založeno na řešení (složité) právní otázky; skutečnost, že 30 dnů ne vždy odpovídá jednomu měsíci, je záležitostí běžného života, kterou by měl být schopen řádně posoudit i právní laik.
Jen pro úplnost lze poznamenat (jak správně uvedl i odvolací soud), že námitky dovolatele uplatněné v opožděném vyjádření k podané žalobě směřují jen do řešení otázek, které byly rozhodnuty v rámci jiného, již pravomocně skončeného soudního řízení, v němž tyto (stejné) námitky soudy náležitě posoudily.
Dovolatel sice napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, avšak výrok o nákladech řízení, napadá zjevně jen proto, že jde o výrok akcesorický. Dovolání v této části totiž neobsahuje žádné odůvodnění; navíc dovolání proti výroku o nákladech řízení není přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v přiměřené lhůtě, již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 9. 5. 2022
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu