ECLI:CZ:NS:2022:26.CDO.1661.2021.1
sp. zn. 26 Cdo 1661/2021-1019
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně M., v. o. s. , se sídlem XY, IČO XY, zastoupené Mgr. Vítězslavem Jírou, advokátem se sídlem v Brně, Jezuitská 14/13, proti žalovanému J. D. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Miroslavem Košťálem, advokátem se sídlem v Brně, Wurmova 607/26, o zaplacení 5.238.119,53 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 11 C 292/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. října 2020, č. j. 13 Co 90/2020-964, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 35.768 Kč k rukám JUDr. Miroslava Košťála, advokáta se sídlem v Brně, Wurmova 607/26, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 8. 10. 2020, č. j. 13 Co 90/2020-964, potvrdil rozsudek Okresního soudu Brno-venkov (soud prvního stupně) ze dne 5. 12. 2019, č. j. 11 C 292/2012-920, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 27. 1. 2020, č. j. 11 C 292/2012-928, jímž zamítl žalobu o zaplacení částky 5.238.119,53 Kč s tam blíže specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Jednalo se o druhé rozhodnutí ve věci - předcházející rozsudek soudu prvního stupně ze dne 23. 11. 2017, č. j. 11 C 292/2012-555, kterým (rovněž) žalobu zamítl, zrušil odvolací soud usnesením ze dne 23. 10. 2018, č. j. 13 Co 78/2018-611.
Odvolací soud zjistil, že žalobkyně (jako nájemkyně) uzavřela 31. 12. 1994 s V. R. (tehdejší vlastník a pronajímatel, dále též jen jako „dřívější pronajímatel“) platnou smlouvu o nájmu budovy bez č. p./č. o., postavené na pozemku p. č. XY, a pozemku p. č. XY, obojí v k. ú. XY (dále též jen „nemovitosti“ nebo „předmětné nemovitosti“), a to na dobu určitou do 31. 12. 2009, kdy také nájem skončil. Po dobu nájmu prováděla žalobkyně rekonstrukci nemovitostí, kterou dřívější pronajímatel odsouhlasil, současně se strany v dodatku č. 1 nájemní smlouvy ze dne 23. 12. 1997 dohodly, že k datu skončení nájmu žalobkyně náklady vynaložené na rekonstrukci nemovitostí pronajímateli vyúčtuje a ten jí tyto náklady po započtení nájemného (splatné až při ukončení nájmu) uhradí. Kupní smlouvou ze dne 13. 4. 2006 předchozí pronajímatel převedl nemovitosti do vlastnictví žalovaného, právní účinky vkladu vlastnického práva nastaly ke dni 27. 4. 2006. Uzavřel, že ke dni skončení nájmu tak byl vlastníkem nemovitostí žalovaný, který vstoupil do právního postavení dřívějšího pronajímatele. Nárok žalobkyně na náhradu nákladů na rekonstrukci nemovitostí byl splatný ke dni skončení nájmu (tj. k. 31. 12. 2009). Samostatné vyúčtování těchto nákladů žalobkyně neprovedla, odvolací soud ani nepřisvědčil jejímu mínění, že vyúčtování bylo součástí žaloby, jež byla podána u soudu dne 31. 12. 2012. Měla za to, že součástí žaloby sice tento (hmotněprávní) úkon učinit mohla, z jejího obsahu však vyplývá, že uvedla pouze přehled nákladů na rekonstrukci, jejím obsahem není žádný hmotněprávní projev vůle a sama žalobkyně výslovně uvedla, že žaloba je kvalifikovanou výzvou k zaplacení žalované částky. Žalobkyní tvrzený nárok (pohledávka) proto není doposud splatný, a již z toho důvodu je žaloba nedůvodná.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), přípustné, neboť závěr odvolacího soudu, že žalobě, jíž se žalobkyně domáhala úhrady nákladů, které vynaložila na rekonstrukci předmětných nemovitostí, nelze vyhovět, je v konečném důsledku souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvod se odchýlit ani v této projednávané věci.
S ohledem na to, že smlouva o nájmu skončila 31. 12. 2009 a nárok na náhradu nákladů vynaložených na rekonstrukci nemovitostí vznikl žalobkyni téhož dne, posoudil dovolací soud (stejně jako odvolací soud a soud prvního stupně) věc podle dosavadních právních předpisů, zejména podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) – viz §3028 odst. 1, 3, §3074 odst. 1 část věty první za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
Nejvyšší soud v mnoha svých rozhodnutích opakovaně dospěl k závěru (a odvolací soud z tohoto závěru také vycházel), že byť je žaloba procesním úkonem, může v ní žalobce učinit i hmotněprávní úkon, v takovém případě musí obsahovat kromě svých náležitostí jakožto procesního úkonu také vylíčení náležitostí hmotněprávního úkonu, který žalobce tímto způsobem vyjádřil (projevil). Obsahuje-li tedy žaloba kromě náležitostí procesního úkonu (§42 odst. 4, §79 odst. 1 o. s. ř.) také projev vůle žalobce směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy (resp. dohoda účastníků právního vztahu) s takovým projevem spojují, je odůvodněn závěr, že žalobce učinil prostřednictvím žaloby vůči soudu hmotněprávní úkon (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2250/2018, uveřejněný pod číslem 79/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudky téhož soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 607/96, a ze dne 19. 7. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2937/99, na které odkazovala dovolatelka).
Lze přisvědčit dovolatelce, že žaloba vyúčtování nákladů, které vynaložila na rekonstrukci předmětných nemovitostí, obsahuje (č. l. 8 – 10 žaloby), byť nejde o vyúčtování bezvadné, dostatečně konkretizující jednotlivé vynaložené náklady. Závěr odvolacího soudu, že součástí žaloby není hmotněprávní úkon – vyúčtování nákladů na rekonstrukci nemovitostí – tak není správný.
Dovolatelka však přehlíží, že Nejvyšší soud ve všech výše citovaných rozhodnutích dospěl nejen k závěru, že součástí žaloby může být i hmotněprávní úkon žalobce, ale současně také zdůraznil, že v takovém případě je tento úkon účinný vůči druhému účastníku od okamžiku, kdy se o něm v řízení dozvěděl (srov. §41 odst. 3 o. s. ř.).
Nájemkyně (žalobkyně) mohla nárok na náhradu nákladů, které vynaložila na rekonstrukci nemovitostí uplatnit (podle dohody s předcházejícím pronajímatelem) při skončení nájmu. Skončením nájmu 31. 12. 2009 proto také začala běžet tříletá promlčecí doba (§101 obč. zák.), v níž měla žalobkyně vyúčtovat pronajímateli náklady, které vynaložila na rekonstrukci. Žalobkyně podala žalobu, v níž (teprve) tyto náklady vyúčtovala (a doručení vyúčtování tak ponechala na soudu), u soudu dne 31. 12. 2012 (tedy poslední den tříleté promlčecí doby), žalovanému byla žaloba doručena dne 26. 8. 2013, a až tímto dnem se o vyúčtování také dozvěděl, úkon se tak sice stal vůči němu účinným, avšak až po uplynutí tříleté promlčecí doby. Protože žalovaný v řízení vznesl námitku promlčení, nelze žalobkyni uplatněný nárok s ohledem na jeho promlčení přiznat. Závěr odvolacího soudu, že žalobě nelze vyhovět, je tedy v konečném důsledku v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
Jen pro úplnost lze uvést, že dovolatelce nelze ani přisvědčit, že jí měl odvolací soud ve smyslu §118a o. s. ř. poučit a seznámit se svým závěrem, že součástí žaloby není hmotněprávní úkon – vyúčtování nákladů na rekonstrukci nemovitostí. Tvrdí-li dovolatelka, že kdyby tak odvolací soud učinil, „vysvětlila“ by mu, v které části žaloby se tento úkon nachází, je zjevné, že ani ona sama nemá za to, že by jí soud opomněl vyzvat k doplnění skutkových tvrzení nebo označení dalších důkazů (§118a o. s. ř.), nebo že by dospěl k jinému právnímu posouzení věci než soud prvního stupně, s nímž by ji neseznámil, a které by vyžadovalo doplnění jejich tvrzení, ale jen, že jí připravil o možnost „pomoci“ mu se „správným“ výkladem obsahu žaloby.
Dovolatelka sice napadla dovoláním všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, avšak výrok, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, napadá zjevně jen proto, že jde o výrok akcesorický. Dovolání v této části neobsahuje žádné odůvodnění ani údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání; navíc dovolání proti výrokům o nákladech řízení není přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 22. 2. 2022
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu