ECLI:CZ:NS:2022:26.CDO.1910.2022.1
sp. zn. 26 Cdo 1910/2022-274
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Michaely Janouškové v právní věci žalobců a) D. P. , narozeného XY, a b) M. P. , narozené XY, obou bytem XY, zastoupených JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1518/2, proti žalované A. K. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Janou Svatoňovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1062/58, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 51 C 33/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2022, č. j. 17 Co 393/2021-202, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.267 Kč k rukám JUDr. Jiřího Vlasáka, advokáta se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1518/2, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 3. 2. 2022, č. j. 17 Co 393/2021-202, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (soud prvního stupně) ze dne 16. 9. 2021, č. j. 51 C 33/2020-142, kterým uložil žalované do 2 měsíců od právní moci rozsudku vyklidit a vyklizený předat žalobcům tam blíže vymezený byt a zaplatit náklady řízení; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Nejvyšší soud dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť otázku, zda výkon práva žalobců není v rozporu s dobrými mravy, posoudil odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
Zamítnutí žaloby na vyklizení bytu nebo nemovitosti (její části) sloužící k bydlení pro odepření ochrany výkonu vlastnického práva, který je uplatňován v rozporu s dobrými mravy (§2 odst. 3, §8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“), má být až poslední možností – ultima ratio, jak ve zcela mimořádných případech odstranit přílišnou tvrdost zákona – viz např. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod číslem 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (judikatura přijatá k výkladu rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, je zásadně použitelná i při výkladu ustanovení §2 odst. 3, §8 o. z. – srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3382/2017).
Při úvaze, zda výkon práva žalobců není v rozporu s dobrými mravy, přihlédl odvolací soud ke všem zjištěným skutečnostem, a to jak na straně dovolatelky, tak i na straně žalobců, vycházel přitom z konkrétních zjištění učiněných v dané věci a situaci žalované zohlednil stanovením delší (dvouměsíční) lhůty k vyklizení. Jeho úvaha přitom (s ohledem na provedené dokazování a učiněná skutková zjištění) není zjevně nepřiměřená, přitom právě jen v případě její zjevné nepřiměřenosti by ji bylo možné v dovolacím řízení zpochybnit (viz např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ostatně, dovolatelka rozpor jednání žalobců s dobrými mravy odůvodňuje tím, že bytová potřeba jejich dcery (důvod výpovědi z nájmu předmětného bytu) je pouze účelovým tvrzením – namítá, že se soudy nezabývaly konkrétními okolnostmi na straně žalobců. Ve své podstatě tak zpochybňuje především naplněnost výpovědního důvodu. Touto otázkou se však soud může zabývat pouze v řízení podle §2290 o. z. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2018, sp. zn. 26 Cdo 3328/2017, uveřejněný pod č. 112/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); ve vztahu k projednávané věci byla otázka oprávněnosti výpovědi z nájmu pravomocně vyřešena v rámci řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 24 C 74/2019.
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v přiměřené lhůtě, již samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou žalobci podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 13. 9. 2022
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu