ECLI:CZ:NS:2022:26.CDO.1942.2022.1
sp. zn. 26 Cdo 1942/2022-144
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Michaely Janouškové ve věci žalobce statutárního města Kladna , se sídlem v Kladně, náměstí Starosty Pavla 44, zastoupeného JUDr. Františkem Hrudkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 699/30, proti žalované M. R. , bytem XY, zastoupené JUDr. Janem Rothem, advokátem se sídlem v Kladně, Čs. armády 1948, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 14 C 51/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2021, č. j. 26 Co 184/2021-110, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 31. května 2021, č. j. 14 C 51/2020-87, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna vyklidit tam specifikovaný byt zvláštního určení – dále jen „předmětný byt“ (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. listopadu 2021, č. j. 26 Co 184/2021-110, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost předmětný byt vyklidit do šesti měsíců od právní moci rozsudku (výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (výroky II. a III.).
Dovolání žalované (dovolatelky), které s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) směřuje proti měnícímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu, není přípustné přípustné podle §237 o. s. ř. Dovolatelka v něm neuplatnila (způsobilý) dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 a 3 o. s. ř.; použila totiž nezpůsobilý důvod, jehož prostřednictvím namítla především vadu (odvolacího) řízení (výtkou, že odvolací soud provedl v odvolacím řízení důkazy, které nebyly žádným z účastníků navrženy před soudem prvního stupně a „současně nesplňují podmínky podle ustanovení §205a o. s. ř.“, kteroužto výtku formulačně uvedla jako otázku, zda může odvolací soud takto postupovat a takovéto důkazy v odvolacím řízení provést). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., však dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě pak takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají. Přesto dovolací soud pokládá za potřebné uvést k namítaným vadám výjimečně následující.
V ustálené soudní praxi (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2012, sp. zn. 33 Cdo 4824/2010) je dlouhodobě zastáván názor, že v systému neúplné apelace může odvolací soud provést i jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu podle jeho stavu z řízení před soudem prvního stupně (srov. §120 odst. 3 větu první /nyní §120 odst. 2 věta první/ ve spojení s ustanovením §211 o. s. ř.). Vzhledem k charakteru uplatněných dovolacích námitek zbývá již jen dodat, že dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 11. ledna 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, a z 28. listopadu 2012, sp. zn. 33 Cdo 199/2012) a ani ústavně zaručeným právem (srov. nález Ústavního soudu z 6. listopadu 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, uveřejněný pod č. 128/2003 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Dovolatelka odvolacímu soudu vytkla, že při odvolacím jednání dne 3. listopadu 2021 provedl důkaz mimo jiné rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 19. listopadu 2012, č. j. 14 C 66/2011-53, rozsudkem soudu prvního stupně ve věci sp. zn. 223 C 216/2020 a usnesením téhož soudu ze dne 29. dubna 2021, sp. zn. 223 C 216/2020, kteréžto důkazy měl žalobce navrhnout až u tohoto odvolacího jednání. Z obsahu spisu je však zřejmé, že na rozsudek soudu prvního stupně ze dne 19. listopadu 2012, č. j. 14 C 66/2011-53, žalobce upozornil již v samotné žalobě (viz č. l. 3 spisu) a žalovaná na toto tvrzení reagovala, byť pouze slovním popisem, již ve svém vyjádření k žalobě ze dne 22. října 2020 (viz č. l. 32 spisu). Probíhající řízení o dlužné nájemné (resp. jemu odpovídající náhradu za užívání předmětného bytu bez právního důvodu) vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 223 C 216/2020 pak žalobce poprvé zmínil (byť bez specifikace konkrétní spisovou značkou) ve svém podání ze dne 21. ledna 2021 (viz č. l. 63 spisu) a při jednání před soudem prvního stupně dne 24. května 2021 k dotazu soudu doplnil, že žalovaná v tomto řízení svůj dluh uznala, přičemž ona sama dále uvedla, že písemné vyhotovení rozsudku prozatím neobdržela (viz č. l. 77 verte spisu). Následně byli účastníci poučeni podle §118b odst. 1 o. s. ř. Z řečeného tudíž vyplývá, že v tomto případě nemohlo jít o nové důkazy, jak se domnívala dovolatelka; nade vší pochybnost šlo o důkazy vyšlé najevo již v řízení před soudem prvního stupně a v této souvislosti je nerozhodné, zda jejich provedení účastníci navrhli či nikoliv. Šlo-li o důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, mohl odvolací soud dokazování o ně doplnit i z vlastní iniciativy, jak předvídá ustanovení §120 odst. 2 ve spojení s ustanovením §211 o. s. ř. Navíc pokud účastníci při jednání před soudem prvního stupně dne 24. května 2021 ještě neměli k dispozici písemné vyhotovení rozsudku ve věci sp. zn. 223 C 216/2020, lze (alespoň ve vztahu k němu) uvažovat též o naplnění podmínek předpokládaných ustanovením §205a písm. f/ o. s. ř. Konečně postupoval-li odvolací soud v souladu s procesněprávními předpisy, je bezpředmětná dovolatelčina námitka, že ji zkrátil na jejích procesních právech; dvojinstančnost, jak je shora uvedeno, není obecnou zásadou občanského soudního řízení a ani ústavně zaručeným právem.
Vycházeje z předestřených závěrů, dovolací soud neshledal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustným podle §237 o. s. ř., a proto je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 9. 2022
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu