ECLI:CZ:NS:2022:26.CDO.1945.2022.1
sp. zn. 26 Cdo 1945/2022-134
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyň a) N. S. , se sídlem XY, IČO XY, a b) M., s. r. o. , se sídlem tamtéž, IČO XY, obou zastoupených Mgr. Pavlem Chaloupkem, advokátem se sídlem v Praze, Karlovo náměstí 292/14, proti žalované B. S. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Oldřichem Nejdlem, advokátem se sídlem v Praze, Valentinská 56/11, o vydání věcí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 26 C 59/2021, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2022, č. j. 22 Co 12/2022-112, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně jsou povinny zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 1.800 Kč k rukám JUDr. Oldřicha Nejdla, advokáta se sídlem v Praze, Valentinská 56/11, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. 10. 2021, č. j. 26 C 59/2021-86, odmítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhaly, aby soud uložil žalované vydat oznámení o tom, že v rámci rozhodování mimo zasedání shromáždění Společenství vlastníků XY - XY, se sídlem XY, IČO XY (dále jen „SVJ“), konaného ve dnech 16. 11. až 1. 12. 2020 informovala všechny členy společenství o tom, že žalobkyně nabízí výkon činnosti předsedy společenství za částku ve výši 5.000 Kč + DPH měsíčně (výrok I.); současně zamítl žalobu v části, ve které se domáhaly, aby žalovaná a) vydala hlasovací lístky, na jejichž základě hlasovali členové SVJ v rámci zasedání shromáždění konaného ve dnech 16. 11. až 1. 12. 2020, b) vydala veškeré e-mailové kontakty na členy SVJ, c) prohlásila usnesení přijatá mimo zasedání shromáždění SVJ dne 12. 1. 2020 za neplatná (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů soudního řízení (výrok III.).
K odvolání žalobkyň Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 10. 2. 2022, č. j. 22 Co 12/2022-112, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Rozsudek odvolacího soudu napadly žalobkyně dovoláním, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) přípustné.
Podle ustálené rozhodovací praxe (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2002, sp. zn. 29 Odo 421/2002, rozsudek téhož soudu ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1954/2015, uveřejněný pod číslem 54/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 1998, sp. zn. I. ÚS 233/97) musí být žalobní petit přesný, určitý a srozumitelný. Soud musí za řízení zcela přesně vědět, o čem má jednat a rozhodnout, neboť podle ustanovení §153 odst. 2 o. s. ř. nesmí, s výjimkou případů tam uvedených, účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než je navrhováno. Domáhá-li se žalobce vydání listin, musí být z jeho tvrzení zřejmé, o jaké listiny jde. Zpravidla přitom nebude nutné, aby byly specifikovány jednotlivé listiny, neboť postačí, aby byly jakkoli vymezeny – časem, událostí, jíž se týkají, apod. – tak, aby soud mohl formulovat vykonatelný výrok svého rozhodnutí. V projednávané věci z žalobních tvrzení (jak správně uzavřely nalézací soudy) nevyplývá, zda se dovolatelky domáhají vydání listin již existujících, či zda po žalované požadují vydání listiny nové (např. nějaké formy potvrzení). Přesto považuje dovolací soud za vhodné zdůraznit, že pokud chtěly žalobkyně žádat o vydání jakéhosi „potvrzení“ („oznámení“), jak se snad naznačuje v dovolání, pak žádná taková povinnost žalované ze zákona nevyplývá.
Přípustnost dovolání nezakládají ani otázky (týkající se pasivní legitimace žalované), jimiž dovolatelky zpochybnily správnost závěrů odvolacího soudu v části, v níž potvrdil zamítavý výrok (II.) soudu prvního stupně.
Dovoláním napadený rozsudek je v této části založen na dvou na sobě nezávislých důvodech. Odvolací soud jednak uzavřel, že žalovaná není v projednávané věci pasivně věcně legitimovaná, jednak uvedl, že je dán i nedostatek aktivní věcné legitimace žalobců. Správnost druhého právního závěru však není dovoláním nijak zpochybněna – dovolatelky zpochybňují pouze závěr o nedostatku pasivní legitimace. Jelikož je nedostatek aktivní věcné legitimace samostatným důvodem pro zamítnutí žaloby, je bezpředmětné přezkoumávat správnost druhého právního závěru (jenž byl dovoláním napaden), neboť na celkový závěr o správnosti rozsudku odvolacího soudu to nemůže mít žádný vliv (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek téhož soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2539/2015, uveřejněný pod číslem 91/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pro úplnost lze dodat, že v souladu s ustálenou rozhodovací praxí je i závěr odvolacího soudu o tom, že platnost usnesení shromáždění společenství vlastníků jednotek lze přezkoumávat pouze v rámci řízení podle §1209 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a to jen k návrhu přehlasovaného vlastníka jednotky vůči společenství vlastníků (viz např. usnesení ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4567/2016).
Dovolání proti výroku o nákladech řízení, který je ostatně dovolatelkami napadán jen jako výrok akcesorický, není přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinné dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 12. 10. 2022
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu