ECLI:CZ:NS:2022:26.CDO.2061.2022.1
sp. zn. 26 Cdo 2061/2022-126
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně B.V. správcovská, s.r.o. , se sídlem Vracovice č. p. 105, IČO: 25624989, zastoupené Mgr. Tomášem Lázničkou, advokátem se sídlem Praha 5, Bozděchova 1840/7, proti žalované CZECH INN HOTELS s.r.o. , sídlem Praha 1 – Nové Město, Hybernská 1009/24, IČO: 27096921, zastoupené JUDr. Borisem Vacou, advokátem se sídlem Praha 1, Dlouhá 705/16, o zaplacení částky 491.326,73 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 166/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. března 2022, č. j. 21 Co 385/2021-96, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.826,- Kč k rukám Mgr. Tomáše Lázničky, advokáta se sídlem Praha 5, Bozděchova 1840/7, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila částku 491.326,73 Kč s příslušenstvím. Z toho požadovala 490.050,- Kč z titulu dlužného nájemného (dále jen „dlužné nájemné“) za měsíce červenec 2020 až září 2020 (dále jen „rozhodné období“) z nemovitých a movitých věcí, jež si od ní pronajala nájemní smlouvou ze dne 6. října 2005, ve znění pozdějších dodatků (dále jen „Nájemní smlouva“), a 1.276,73 Kč z titulu úhrady za služby spojené s užíváním pronajatých věcí (dále jen „úhrada za služby“). Na příslušenství požadovala z dlužného nájemného smluvní úrok z prodlení (sjednaný v čl. 4.3. Nájemní smlouvy) ve výši 0,5 % denně z tam uvedených částek za tam uvedená období (dále jen „smluvní úrok z prodlení“) a z úhrad za služby tam specifikovaný zákonný úrok z prodlení.
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 7. září 2021, č. j. 27 C 166/2021-56, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni (do tří dnů od právní moci rozsudku) částky 490.050,- Kč a 1.276,73 Kč s tam uvedenými (smluvními a zákonnými) úroky z prodlení (výrok I. – dále též jen „vyhovující výrok I.“), rozhodl o nákladech řízení účastnic (výrok II.) a vyloučil k samostatnému řízení tam specifikovaný vzájemný návrh žalované (výrok III.).
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. března 2022, č. j. 21 Co 385/2021-96, potvrdil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. a v nákladovém výroku II. (výrok I.), odmítl odvolání žalované proti výroku III. (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic (výrok III.).
Dovolání žalované (dovolatelky), které směřuje – s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“) – proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. ohledně dlužného nájemného (v částce 490.050,- Kč) se smluvním úrokem z prodlení (a k němuž se žalobkyně prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila), není přípustné podle §237 o. s. ř., neboť otázky hmotného práva, které předložila k dovolacímu přezkumu, vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
K nastolené otázce dodatečné nemožnosti plnění podle §2006 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“ (tj. podle ustanovení, z něhož je třeba vycházet při řešení uvedené otázky vzhledem k době, kdy měl zaniknout závazek účastnic z Nájemní smlouvy v důsledku tvrzené nemožnosti plnění – viz §3074 odst. 1 větu první před středníkem o. z.), lze uvést následující.
Uvedenou otázku řešil Nejvyšší soud jako soud dovolací již v minulosti (v poměrech právní úpravy účinné do 31. prosince 2013) např. v rozsudku z 28. června 2007, sp. zn. 33 Odo 605/2005, uveřejněném pod č. C 5406 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu. V něm mimo jiné konstatoval, že stane-li se plnění nemožným až v době existence platného závazku, závazek zaniká, a to okamžikem, kdy nemožnost nastala. Nemožnost je dodatečná, jestliže plnění se stalo následkem určité okolnosti nemožným, ačkoliv v době uzavření smlouvy bylo objektivně splnitelné. Posouzení, zda je plnění nemožné, závisí zejména na obsahu závazku, příp. na předmětu plnění. Zásadně je však třeba vycházet z toho, že závazek zaniká pro nemožnost, která je objektivní a trvalá. Od uvedených právních závěrů se dovolací soud neodklání ani v poměrech právní úpravy následné nemožnosti plnění obsažené s účinností od 1. ledna 2014 v ustanovení §2006 o. z. V usnesení z 15. března 2022, sp. zn. 23 Cdo 3615/2020, vyložil (a to již ve vztahu k posouzení otázky nemožnosti plnění, včetně tzv. kategorie plnění ekonomicky nerealizovatelného, podle §2006 o. z.), že o nemožnost plnění jde tam, kde plnění, které má být poskytnuto, není vůbec možné, anebo je možné jen za cenu nákladů tak extrémně vysokých, že jejich vynaložení by bylo ekonomicky zjevně absurdní. Vzhledem k tomu pak dospěl k závěru, že námitka zániku závazku pro následnou nemožnost plnění není použitelnou obranou v situaci, kdy je uplatněno právo na peněžité plnění. Nemožnost plnění zde zásadně nepřichází do úvahy. O tom ostatně svědčí existence právní materie insolvenčního práva, která dopadá na situace, kdy dlužník nemá dostatek peněžních prostředků na uspokojení svých věřitelů.
Se zřetelem k citované judikatuře odvolací soud správně nepřisvědčil dovolatelčině námitce, že nájemní poměr účastnic založený Nájemní smlouvou zanikl (ještě před rozhodným obdobím) podle §2006 o. z. pro následnou nemožnost plnění její povinnosti hradit za užívání předmětu nájmu sjednané peněžité protiplnění (nájemné), jež měla nastat v jejích poměrech po „zásadní ztrátě příjmů a příležitostí“ způsobené „v důsledku mimořádných opatření spojených s nákazou COVID-19 a souvisejících dopadů a následků“ . O případ tvrzené nemožnosti plnění (podle §2006 o. z.) totiž v souzené věci jít nemohlo, neboť závazek dovolatelky k peněžitému plnění (k placení nájemného), který na sebe vzala Nájemní smlouvou, byl v rozhodném období – i přes případný nedostatek příjmů z podnikání, k němuž využívala pronajaté nemovité a movité věci – i nadále splnitelný (objektivně i subjektivně, fyzicky i právně). Zbývá dodat, že s ní sice lze souhlasit v tom, že extrémní zvýšení nákladů na splnění dluhu může založit tzv. hospodářskou nemožnost plnění. Zvýšení nákladů na poskytnutí peněžitého plnění však nelze spatřovat v redukci příležitostí (zdrojů) k obstarání finančních prostředků použitelných k takovému plnění; tato okolnost ve skutečnosti nemá na ekonomickou náročnost předmětného plnění (tj. na výši nákladů spojených s provedením příslušného hotovostního či bezhotovostního finančního transferu) sebemenší vliv.
Ve vztahu k posouzení otázky, zda odporuje dobrým mravům ujednání čl. 4.3. Nájemní smlouvy, v němž účastnice sjednaly povinnost dovolatelky zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 0,5 % z dlužné částky za každý den prodlení s úhradou sjednaného nájemného, nelze opomenout zejména následující.
Soudní praxe (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze 16. května 2012, sp. zn. 31 Cdo 717/2010, uveřejněný pod č. 104/2012 Sbírky rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu) se ustálila v názoru, že při posouzení, zda se účastníky sjednaná sazba úroků z prodlení příčí dobrým mravům ve smyslu §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 2013 – dále jen „obč. zák.“ (tj. ve smyslu ustanovení, z něhož je vzhledem k době uzavření Nájemní smlouvy zapotřebí vycházet při posouzení platnosti sporného ujednání – viz §3074 odst. 1 větu první za středníkem o. z.), nelze bez zvážení všech rozhodných okolností konkrétního případu vyjít pouze ze závěrů jiného rozhodnutí soudu v obdobné věci a nepostačí jen srovnání smluvené sazby úroku z prodlení se sazbou zákonnou. V rozsudku z 25. června 2008, sp. zn. 32 Cdo 3010/2007, přitom Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil právní závěr, podle kterého porušení zásad poctivého obchodního styku při uplatnění nároku na úrok z prodlení nelze obecně pro všechny případy vyvozovat pouze z nepoměru sjednaného úroku a hodnoty zajišťovaného závazku. Porušení zásad poctivého obchodního styku je nutno zkoumat v každém případě ve vazbě na jeho konkrétní okolnosti. Přitom je třeba se zabývat jak důvody, které ke sjednání konkrétní výše úroku z prodlení vedly, a okolnostmi, které je provázely, tak důvody nesplnění zajištěného závazku, popřípadě i dopady přiznání sjednaného úroku z prodlení na osobu, vůči níž je uplatňován. V citovaném rozsudku Nejvyšší soud odkázal též na závěry usnesení Nejvyššího soudu z 23. dubna 2008, sp. zn. 32 Cdo 1164/2007, podle nichž s přihlédnutím ke všem konkrétním okolnostem nelze konečné úvaze odvolacího soudu, že sazba úroků 0,5 % při prodlení delším než 30 dnů, nebyla v rozporu s dobrými mravy, resp. nebyla z tohoto hlediska nepřiměřená, vytknout pochybení (srov. rovněž odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu z 20. července 2016, sp. zn. 32 Cdo 2755/2016 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 2. května 2017, sp. zn. I. ÚS 2948/16/). Také v rozsudku z 22. září 2020, sp. zn. 32 Cdo 1490/2019, na nějž v dovolání poukázala dovolatelka, Nejvyšší soud konstatoval, že výrazná (mnohonásobná) odchylka sjednané výše smluvního úroku z prodlení od sazby stanovené nařízením vlády může být signálem rozporu takového ujednání s dobrými mravy; sama o sobě však (bez posouzení relevantních okolností jejího sjednání) takový rozpor ještě neznamená. Pro úplnost zbývá jen dodat, že soudní praxe (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 29. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) se ustálila rovněž v názoru, že zejména v dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená. Uvedené lze bez dalšího vztáhnout i na případy, kdy se podle konkrétních (zjištěných) okolností posuzuje otázka neplatnosti právního úkonu pro rozpor s dobrými mravy podle §39 obč. zák.
Ve svém závěru, že sjednaná sazba úroků z prodlení ve výši 0,5 % denně z dlužné částky není v rozporu s dobrými mravy (§39 obč. zák.), vycházel odvolací soud z individuálních okolností projednávaného případu, přihlédl ke všem zjištěným skutečnostem, které z provedených důkazů vyplynuly, neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, jeho úvaha odpovídá takto zjištěným skutečnostem, nepostrádá ani logické závěry z nich plynoucí a není tedy v tomto směru zjevně nepřiměřená. V této souvislosti lze s přihlédnutím ke shora uvedené judikatuře jen shrnout, že sama skutečnost, že úrok z prodlení byl mezi podnikateli (účastnicemi řízení) sjednán ve výši 0,5 % z dlužné částky za každý den prodlení, nezpůsobuje neplatnost takového ujednání pro rozpor s dobrými mravy; v řízení přitom nebyly zjištěny žádné jiné (další) okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit nemravnost sporného ujednání o úrocích z prodlení.
Se zřetelem k řečenému lze proto uzavřít, že co do řešení otázek hmotného práva, které předložila dovolatelka k dovolacímu přezkumu, je rozsudek odvolacího soudu v konečném důsledku výrazem standardní soudní praxe.
Dovolací soud nepřehlédl ani dovolací sdělení, že dovolatelka podává dovolání do „výroků č. I. a III.“ rozhodnutí odvolacího soudu, tj. jakoby i proti jeho nákladovým výrokům. Zastává však – opět s přihlédnutím k obsahu dovolání – názor, že proti uvedeným výrokům dovolání ve skutečnosti nesměřuje a dovolatelka pouze formálně ohlásila, že dovolání i proti nim podává. Ostatně v této části by bylo objektivně nepřípustné (§238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 11. 10. 2022
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu