ECLI:CZ:NS:2022:26.CDO.209.2022.1
sp. zn. 26 Cdo 209/2022-131
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně Best Life Development s. r. o. , se sídlem v Dlouhém Mostě 50, IČO 04619382, zastoupené Mgr. Petrem Millerem, LL. M., advokátem se sídlem ve Velkých Přílepech, Pražská 777, proti žalovaným 1) V. F. , narozenému XY, 2) L. F. , narozené XY, a 3) P. F. , narozené XY, všem bytem XY, zastoupeným Mgr. Martinem Goldsteinem, advokátem se sídlem v Praze 2, Uruguayská 380/17, o přezkoumání oprávněnosti výpovědi, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 18 C 172/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 1. 6. 2021, č. j. 83 Co 8/2021-95, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 7.623 Kč k rukám Mgr. Martina Goldsteina, advokáta se sídlem v Praze 2, Uruguayská 380/17, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (odvolací soud) rozsudkem ze dne 1. 6. 2021, č. j. 83 Co 8/2021-95, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Liberci (soud prvního stupně) ze dne 30. 9. 2020, č. j. 18 C 172/2020-45, kterým zamítl žalobu na určení „neplatnosti“ a neoprávněnosti výpovědi z nájmu tam specifikovaných prostor sloužících k podnikání ze dne 23. 12. 2019, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), neboť není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Předně je třeba zdůraznit, že dovolatelka zpochybňuje právní posouzení věci učiněné odvolacím soudem především prostřednictvím skutkových námitek, nesouhlasí s hodnocením provedeného dokazování a nabízí vlastní (odlišnou) verzi skutkového stavu rozhodného pro právní posouzení věci (zejména ohledně /ne/existence souhlasu žalovaných s podnájmem). Uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř.
Takový jiný dovolací důvod uplatnila i námitkami, jimiž odvolacímu soudu vytýká, že neprovedl jí navržené důkazy a že své rozhodnutí nedostatečně odůvodnil. K vadám řízení přitom může dovolací soud přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (§237 - 238a o. s. ř.), samy o sobě – i kdyby byly dány – přípustnost dovolání nezakládají. Pro úplnost však lze uvést, že skutková zjištění nevykazují jakýkoliv nesoulad, soudy provedly všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci a jejich skutkové závěry nejsou zjevně nepřiměřené; soud nemá povinnost provést veškeré účastníky navržené důkazy (je však povinen tento postup odůvodnit). Dovolatelkou v dovolání zmiňované důkazy nebyly odvolacím soudem provedeny, neboť ten měl skutkový stav věci za dostatečně prokázaný a navíc měl za to, že jejich provedení by bylo v rozporu jak se zásadou koncentrace řízení (§118b o. s. ř.), tak s §205a o. s. ř. Pokouší-li se tedy dovolatelka formulovat otázku procesního práva ohledně aplikace §118b a 205a o. s. ř. s poukazem na judikaturu dovolacího soudu, přehlíží, že primárním důvodem pro neprovedení dalších důkazů v odvolacím řízení byla skutečnost, že odvolací soud považoval zjištěný skutkový stav za dostačující.
Přípustnost dovolání nezakládá ani výtka dovolatelky ohledně nedostatku poučení podle §118a o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu (resp. soudu prvního stupně) není založeno na závěru o neunesení důkazního břemene. Postup podle §118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li dosavadní tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci, není třeba účastníky podle §118a o. s. ř. poučovat (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1477/2019).
Odůvodnění:rozsudku odvolacího soudu odpovídá §157 odst. 2 o. s. ř., ostatně tvrzené nedostatky odůvodnění zjevně ani nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatelky (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky výkladu ujednání stran ve smlouvě o nájmu předmětných prostor sloužících podnikání (závazek žalovaných, že „další souhlasy s podnájmem nebudou bezdůvodně odpírat“). Odvolací soud sice posuzoval platnost tohoto ujednání, nicméně i kdyby jeho závěr o neplatnosti (tohoto ujednání) nebyl správný, nenahrazovalo by samotné „bezdůvodné neudělení souhlasu“ jeho dání, nemohlo by tedy vést k závěru, že souhlas byl dán, a řešení této otázky proto není v konečném důsledku pro závěr o naplněnosti výpovědního důvodu (uzavření smlouvy o podnájmu bez souhlasu pronajímatele) významné.
Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky, zda §2215 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), stanoví vyvratitelnou domněnku či právní fikci hrubého porušení povinností nájemce a vzniku vážnější újmy na straně pronajímatele. Z ustanovení §2215 odst. 2 o. z. je zřejmé, že nájemce, který dá bez písemného souhlasu pronajímatele předmět nájmu do podnájmu, hrubě poruší své povinnosti nájemce, což může vést k výpovědi z nájmu [jde-li o nájem prostoru sloužícího podnikání uzavřený na dobu určitou podle §2309 písm. b) o. z.]; pro naplněnost výpovědního důvodu není přitom rozhodné, zda tímto hrubým porušením povinností nájemce vznikla pronajímateli nějaká újma (srovnej např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. 26 Cdo 4157/2017, uveřejněného pod číslem 111/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož závěry se uplatní i u nájmu prostor sloužících podnikání – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. 26 Cdo 4023/2019). Intenzitu jednání a porušení povinností nájemce, stejně jako chování a jednání pronajímatele, však může soud zohlednit (což také odvolací soud učinil) v řízení o přezkum oprávněnosti výpovědi při úvaze, zda výpověď není v rozporu s dobrými mravy, popř. zda nejde o zneužití práva.
Lze sice přisvědčit dovolatelce, že za hrubé porušení povinnosti nájemce nelze považovat okolnost, že se s žádostí o souhlas s podnájmem obrátila jen na toho spoluvlastníka, který podle zavedené praxe stran jednal i za ostatní spoluvlastníky pronajaté věci, nicméně takové porušení povinností ani nebylo předmětem výpovědi, tedy ani předmětem řízení a řešení této otázky tak nic nemění na skutečnosti, že písemný souhlas s podnájmem žalovaní jako pronajímatelé (a to ani jen někteří z nich) nedali.
Jen pro úplnost (nad rámec dovolacích otázek) dovolací soud podotýká, že byla-li smlouva o nájmu uzavřena na dobu určitou do 28. 2. 2021, uplynula sjednaná doba nájmu ještě před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu. Dovolatelka tedy již nebyla nájemkyní, a proto je závěr odvolacího soudu, že žalobě o přezkum oprávněnosti výpovědi nelze vyhovět, rovněž v konečném důsledku i v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž má aktivní legitimaci k podání této žaloby jen nájemce (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 26 Cdo 680/2020, ze dne 25. 3. 2021, sp. zn. 26 Cdo 588/2020).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou žalovaní podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 12. 10. 2022
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu