ECLI:CZ:NS:2022:26.CDO.2129.2021.1
sp. zn. 26 Cdo 2129/2021-151
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Pavlínou Brzobohatou v právní věci žalobkyně Královské kanonie premonstrátů na Strahově , se sídlem v Praze 1 – Hradčanech, Strahovské nádvoří 132/1, IČO 00415090, proti žalovaným 1) N. K. , se sídlem XY, IČO XY, a 2) J. K. , narozenému XY, bytem XY, oběma zastoupeným JUDr. Milanem Kocourkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 802/56, za účasti vedlejších účastníků na straně žalobkyně a) M. K. , narozeného XY, se sídlem XY, a b) AGRIVEP a. s. , se sídlem ve Velkých Přílepech, Kladenská 62, IČO 00107361, o uložení povinnosti zdržet se vstupu, vjezdu a činnosti na pozemcích, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 5 C 93/2019, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. března 2021, č. j. 22 Co 290/2020-109, takto:
I. Řízení o dovolání žalované 1 se zastavuje .
II. Dovolání žalovaného 2 se odmítá .
III. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši každý 150 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
IV. Ve vztahu mezi žalovanými a vedlejšími účastníky na straně žalobkyně nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalovaní napadli dovoláním rozsudek Krajského soudu v Praze (odvolací soud) ze dne 16. 3. 2021, č. j. 22 Co 290/2020-109, jímž potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha-západ (soud prvního stupně) ze dne 13. 8. 2020, č. j. 5 C 93/2019-69, kterým žalovaným uložil povinnost zdržet se vstupu, vjezdu a jakékoli činnosti na tam blíže vymezených pozemcích a rozhodl o náhradě nákladů řízení; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
V projednávané věci mají žalovaní postavení samostatných společníků (§91 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“); Nejvyšší soud proto posuzoval dovolání každého z nich samostatně.
Podáním dovolání vznikla každému z dovolatelů povinnost zaplatit soudní poplatek [viz §4 odst. 1 písm. c) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudních poplatcích“)], který činí podle položky 23 bodu 1 písm. d) Sazebníku poplatků 14.000 Kč. Po výzvě soudu prvního stupně zaplatil soudní poplatek z dovolání pouze 2. žalovaný. Nejvyšší soud proto usnesením ze dne 4. 11. 2021, č. j. 26 Cdo 2129/2021-146, vyzval 1. žalovanou k zaplacení soudního poplatku, a to do 15 dnů od doručení usnesení. Usnesení jí bylo doručeno dne 9. 11. 2021, soudní poplatek však ve stanovení lhůtě nezaplatila.
Nejvyšší soud proto podle §9 odst. 2 zákona o soudních poplatcích řízení o dovolání 1. žalované zastavil.
Dovolání 2. žalovaného Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 – 238a o. s. ř.), a tento údaj, jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), nelze zjistit ani z jeho obsahu a v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat.
Způsobilým vymezením přípustnosti dovolání není pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř. nebo jeho části. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam alternativně uvedených hledisek považuje za splněné, z dovolání musí být také patrno, které otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny (má-li je dovolatel za dosud neřešené), případně, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit postupem podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatel v dovolání jen obsáhle polemizuje se závěry odvolacího soudu, aniž by však vymezil jeho přípustnost a formuloval s tím související otázky, jimiž by se měl dovolací soud zabývat. Námitkami, jimiž odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal se všemi námitkami a jimiž upozorňuje na nedostatky odůvodnění, uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř. K vadám řízení může dovolací soud přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (§237-238a o. s. ř.).
Dovolatel sice napadl dovoláním všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, avšak výrok, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, napadá zjevně jen proto, že jde o výrok akcesorický. Dovolání v této části neobsahuje žádné odůvodnění ani údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v přiměřené lhůtě, již samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 16. 2. 2022
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu