ECLI:CZ:NS:2022:26.CDO.2413.2021.1
sp. zn. 26 Cdo 2413/2021-146
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyň a) E. B. , narozené XY, a b) A. H., narozené XY, obou bytem XY, zastoupených Mgr. Ing. Ondřejem Chalupou, advokátem se sídlem v Praze, Na Pankráci 449/11, proti žalované TYP AGENCY s.r.o. , se sídlem v Praze 9, Lhotská 2207/25, IČO 48039306, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze, Sokolská 1788/60, o přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 193/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. ledna 2021, č. j. 35 Co 372/2020-100, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyním na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.203 Kč k rukám Mgr. Ing. Ondřeje Chalupy, advokáta se sídlem v Praze, Na Pankráci 449/11, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem 19. 1. 2021, č. j. 35 Co 372/2020-100, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (soud prvního stupně) ze dne 25. 8. 2020, č. j. 27 C 193/2019-60, ve výroku, kterým soud prvního stupně určil, že výpověď nájemní smlouvy XY ze dne 15. 9. 2016 na nájem prostoru sloužícího k podnikání č. 19, o výměře 210 m 2 , nacházející se v 1. podzemním podlaží budovy na adrese XY (dále jen „prostor“), datovaná dnem 20. 5. 2019, doručená žalovanou žalobkyním dne 27. 5. 2019, je neoprávněná; změnil jej ve výroku o nákladech řízení co do jejich výše, jinak rozsudek i v tomto výroku potvrdil (výrok I.) a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně shledal výpověď z nájmu prostor sloužících k podnikání neoprávněnou, neboť důvod pro výpověď nájmu žalovanou bez výpovědní doby dle §2208 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), spočívající v tvrzené neuživatelnosti prostoru ke sjednanému účelu, nebyl dán. Na vadu v podobě vlhkosti a s tím souvisejících problémů byla žalovaná upozorněna jak v nájemní smlouvě XY, tak i v předchozí nájemní smlouvě z 23. 5. 2007, a věděla o ní nejpozději od roku 2002, kdy již prostor užívala. Žalovaná akceptovala stav prostoru i po více než 15letém užívání, navíc se zavázala k opravám, které měly vlhkost a s ní spojené problémy odstranit, a k užívání prostoru způsobem, který by uvedeným problémům předcházel. S tvrzenou vadou předmětu nájmu účelově přišla až ve zjevné časové návaznosti na zajištění jiných obchodních prostor v prosinci 2018. Uzavřel, že právo výpovědi bez výpovědní doby podle §2208 odst. 1 o. z. uplatnila s přinejmenším několikaletým zpožděním od okamžiku, kdy toto právo mohla uplatnit včas, bez ohledu na zjevnou nedůvodnost jeho uplatnění ve smyslu §2207 odst. 2 o. z., podle kterého pronajímatel neodpovídá za vady, o kterých v době uzavření nájemní smlouvy strany věděly a které nebrání užívání věci. Nebyl naplněn ani druhý tvrzený důvod výpovědi - znemožnění přístupu k předmětu nájmu, neboť žalovaná neunesla důkazní břemeno ohledně tvrzení, že prostor nemohla užívat v důsledku výměny dveřního zámku žalobkyněmi.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky, zda byl dán výpovědní důvod podle §2208 odst. 1 o. z. (spočívající v nemožnosti užívat předmět nájmu z důvodu výskytu plísní), jestliže byla vytýkána vada, o které v době uzavření nájemní smlouvy strany věděly (§2207 odst. 2 o. z.). Odvolací soud totiž založil svůj závěr o neoprávněnosti výpovědi z nájmu současně na dvou nezávislých důvodech, přičemž jeden z nich (že nájem byl podle §2208 odst. 3 o. z. vypovězen opožděně) nebyl dovoláním napaden, a nestačí, že dovolatelka zpochybnila správnost dalšího právního názoru (že důvody pro okamžitou výpověď nájmu nebyly dány).
Spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každá obstojí samostatně (vede k zamítnutí, či naopak k vyhovění žaloby), a řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno (popř. některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř.), není dovolání (jako celek) ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, neboť věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, či ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 26 Cdo 1647/2016). Dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08).
S přihlédnutím k charakteru některých uplatněných dovolacích námitek dovolací soud zdůrazňuje, že skutkové námitky a vady řízení nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ). Právě takové (nezpůsobilé) důvody dovolatelka uplatnila především výtkou, že soud prvního stupně nesprávně posoudil stav pronajatých prostor a nesprávně hodnotil předložené důkazy, a dále tím, že soud prvního stupně neprovedl navržené svědecké výslechy a ohledání místa a dostatečně neodůvodnil zamítnutí návrhu na provedení těchto důkazů. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a 229 odst. 3 o. s. ř. pak dovolací soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady (i kdyby byly dány) přípustnost dovolání (podle §237 o. s. ř.) nezakládají.
Dovolací soud nepřehlédl ani sdělení dovolatelky, že dovoláním napadá rozsudek „ve všech jeho výrocích“. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k uvedeným výrokům postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Ostatně by nebylo ve smyslu §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. v této části ani přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávněné podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 13. 1. 2022
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu