ECLI:CZ:NS:2022:26.CDO.2464.2021.1
sp. zn. 26 Cdo 2464/2021-570
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobců a) Z. K. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Bronislavou Wittnerovou, MSc., advokátkou se sídlem v Olomouci, Jiřího z Poděbrad 893/9, b) P. K. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného žalobkyní a) jako obecnou zmocněnkyní, proti žalované I. S. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Josefem Blažkem, advokátem se sídlem v Bruntálu, nám. J. Žižky 39/2, o určení neoprávněnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 23 C 318/2017, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 14. ledna 2020, č. j. 69 Co 230/2019-246, takto:
I. Dovolání žalobkyně a) se odmítá .
II. Řízení o dovolání žalobce b) se zastavuje .
III. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení každý částku 1.089 Kč k rukám Mgr. Josefa Blažka, advokáta se sídlem v Olomouci, nám. J. Žižky 39/2, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (odvolací soud) rozsudkem ze dne 14. 1. 2020, č. j. 69 Co 230/2019-246, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Olomouci (soud prvního stupně) ze dne 25. 3. 2019, č. j. 23 C 318/2017-161, kterým zamítl žalobu na určení, že výpověď ze dne 2. 8. 2017 daná žalovanou žalobcům z nájmu tam blíže specifikovaného bytu, je neplatná, současně změnil výrok o nákladech řízení (jejich výši) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které Nejvyšší soud projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
V projednávané věci mají žalobci postavení samostatných společníků (§91 odst. 1 o. s. ř.; viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. 26 Cdo 1502/2021); Nejvyšší soud proto posuzoval dovolání každého z nich samostatně.
Řízení o dovolání žalobce b) Nejvyšší soud zastavil podle §241b odst. 2 a §104 odst. 2 o. s. ř, neboť dovolatel nesplnil podmínku povinného právního zastoupení v dovolacím řízení ani nedoložil, že by měl právnické vzdělání (§241 o. s. ř.).
Dovolatel podal dovolání v zastoupení obecné zmocněnkyně – žalobkyně a). Usnesením soudu prvního stupně ze dne 14. 7. 2020, č. j. 23 C 318/2017-466, ve spojení s usnesením odvolacího soudu ze dne 27. 11. 2020, č. j. 69 Co 306/2020-492, byla zamítnuta jeho žádost o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce z řad advokátů. Následně byl usnesením soudu prvního stupně ze dne 4. 5. 2021, č. j. 23 C 318/2017-552, vyzván k tomu, aby odstranil nedostatek povinného zastoupení pro dovolací řízení ve lhůtě 15 dnů od doručení usnesení a byl poučen o následcích nečinnosti. Dovolatel však ve stanovené lhůtě podmínku §241 o. s. ř. nesplnil, soudu doložil pouze plnou moc zmocňující k podání dovolání žalobkyni a), která však není advokátkou.
Dovolání žalobkyně a) Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Odvolací soud založil svůj závěr o zamítnutí žaloby na určení neoprávněnosti výpovědi z nájmu bytu na dvou na sobě nezávislých důvodech. Předně dovodil, že žaloba byla podána po uplynutí zákonné prekluzivní lhůty (§2290 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“). Dále také uzavřel, že žalobci nebyli k podání žaloby aktivně věcně legitimováni. Nepřisvědčil jejich tvrzení, že žalobce b) se stal společným nájemcem bytu se svoji matkou (A. K.) na základě dohody. Uvedl, že uzavření dohody o vzniku společného nájmu z provedeného dokazování nevyplývá; v listině ze dne 9. 6. 2002, o kterou uvedené tvrzení opírali, neshledal ani náznak dohody o změně okruhu nájemců. Měl proto za to, že po smrti F. K. (otce žalobců) se výlučnou nájemkyní bytu stala A. K. (matka žalobců), a po její smrti dne 17. 1. 2017 pak nájem bytu přešel na žalobce, kteří se v souladu s §2279 o. z. stali společnými nájemci bytu, avšak pouze na dobu dvou let (§2279 odst. 2 o. z.). Uzavřel, že v průběhu soudního řízení skončil nájem žalobců uplynutím doby, v důsledku čehož žalobci pozbyli aktivní legitimaci.
Závěr o nedostatku aktivní legitimace však dovolatelka zpochybňuje pouze tvrzením, že odvolací soud nesprávně hodnotil obsah listiny ze dne 9. 6. 2002 [má za to, že žalobce b) se nájemcem bytu stal na základě dohody]. Právní posouzení věci tak zpochybňuje prostřednictvím skutkových námitek, namítá nesprávnost hodnocení provedeného dokazování, a uplatňuje tedy jiný dovolací důvod, než který je uveden §241a odst. 1 o. s. ř.
Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že řízení zatížil vadami (nedostatky odůvodnění rozsudku, neposkytnutí poučení podle §30 odst. 2 a §118a o. s. ř., nevypořádání se se všemi námitkami). K vadám řízení však může dovolací soud přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (§237 – 238a o. s. ř). Způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu §241a o. s. ř. přitom není ani námitka, že dovolatelce byla v řízení před odvolacím soudem odňata možnost jednat před soudem, neboť tato námitka je tzv. zmatečnostní vadou (§229 odst. 3 o. s. ř.). Lze proto uzavřít, že správnost druhého právního názoru odvolacího soudu nebyla účinně zpochybněna.
Jen pro úplnost lze dodat, že skutková zjištění odvolacího soudu odpovídají obsahu spisu, soudy provedly všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci a své závěry náležitě odůvodnily. Právní názor, že k podání žaloby na určení oprávněnosti výpovědi podle §2290 o. z. může být aktivně legitimován pouze nájemce, je přitom výrazem ustálené rozhodovací praxe (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2021, sp. zn. 26 Cdo 588/2020, dále srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3374/2018). Skutečnost, že nájem, který přešel na členy domácnosti zemřelého nájemce podle §2279 odst. 1 o. z. skončí uplynutím dvou let vyplývá přímo z §2279 odst. 2 věta první o. z.
Obstojí-li druhý právní názor (o nedostatku aktivní legitimace žalobců), je bezpředmětné přezkoumávat správnost právního názoru (jenž dovoláním účinně napaden byl) o podání žaloby po uplynutí prekluzivní lhůty podle §2290 o. z.; stejně tak je bezpředmětné zabývat se otázkami, jež se vztahují k samotné oprávněnosti výpovědi z nájmu (např. obsahovými náležitostmi výpovědi, existencí výpovědního důvodu nebo otázkou, zda žalovaná je vlastníkem předmětného bytu). Řešení těchto otázek totiž nemůže mít na celkový závěr odvolacího soudu o nemožnosti vyhovění žalobě na určení neoprávněnosti výpovědi z nájmu žádný vliv (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek téhož soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2539/2015, uveřejněný pod číslem 91/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V části, ve které dovolatelka namítá, že nájem jí vznikl užíváním bytu v dobré víře (§2238 o. z.), je dovolání vnitřně rozporné. Dovolatelka sama výslovně uvádí, že právo nájmu bytu jí vzniklo po smrti její matky v roce 2017. Jestliže jí žalovaná dala výpověď z nájmu bytu taktéž v roce 2017, nemohla být hypotéza §2238 o. z. naplněna, neboť dovolatelka nemohla být po dobu tří let v dobré víře, že její nájem je po právu.
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v přiměřené lhůtě, již samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 12. 1. 2022
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu