ECLI:CZ:NS:2022:26.CDO.2606.2022.1
sp. zn. 26 Cdo 2606/2022-561
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Michaely Janouškové ve věci žalobkyně Sallerova výstavba Emporium II k.s. , se sídlem v Otvicích, Obchodní zóna 266, IČO: 27266303, zastoupené Ass.jur. Denisem Dieterem Riedigerem, advokátem se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 383/58, proti žalovaným 1/ OK REST a.s. , se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Klimentská 1216/46, IČO: 60193344, zastoupené JUDr. Michaelou Šerou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 710/31, a 2/ UNITED BAKERIES a.s. , se sídlem v Praze 5 – Jinonicích, Pekařská 598/1, IČO: 28976231, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, o zaplacení částky 4.185.825,65 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 142.722,19 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 20 C 79/2010, o dovolání žalované 2/ proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2021, č. j. 72 Co 148/2020-475, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Žalobou (podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 10. března 2010) se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaná (nyní žalovaná 1/ - dříve pod obchodní firmou Odkolek a. s.) zaplatila částku 4.185.825,65 Kč s příslušenstvím z titulu dlužného nájemného za užívání tam specifikovaných pozemků (dále jen „pozemky“) za období od 1. července 2009 do 31. března 2010 a smluvní pokutu ve výši 142.722,19 Kč. Oba nároky opřela o nájemní smlouvy, které dne 23. března 1998 uzavřeli její právní předchůdci jako pronajímatelé a žalovaná 1/ jako nájemkyně (dále jen „nájemní smlouvy“).
V podání ze dne 29. srpna 2013, a to v reakci na podání žalované 1/ ze dne 19. března 2013, mimo jiné uvedla, že vzhledem k tomu, že nájemní smlouvy vypověděla k 30. dubnu 2008, půjde za období od 1. července 2009 do 31. března 2010 nadále o bezdůvodné obohacení v částce tam uvedené. Jelikož žalovaná 1/ vložila budovy postavené na pozemcích s právními účinky vkladu vlastnického práva ke dni 4. ledna 2010 do základního jmění žalované 2/, bude bezdůvodné obohacení požadovat za dobu od 1. července 2009 do 3. ledna 2010 po žalované 1/ a za dobu od 4. ledna 2010 do 31. března 2010 po žalované 2/. Současně navrhla, aby soud připustil přistoupení žalované 2/ do řízení na straně žalované.
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) usnesením ze dne 2. března 2020, č. j. 20 C 79/2010-404, ve znění usnesení ze dne 25. září 2020, č. j. 20 C 79/2010-447, připustil, aby do řízení jako další účastnice na straně žalované přistoupila UNITED BAKERIES a.s., se sídlem v Praze 5, Pekařská 598/1 (dříve pod obchodní firmou UB REAL ESTATE a.s.).
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 27. května 2021, č. j. 72 Co 148/2020-475, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Dovolaní žalované 2/ (dovolatelky) proti citovanému usnesení odvolacího soudu, k němuž se žalobkyně i žalovaná 1/ prostřednictvím svých advokátů písemně vyjádřily, není z posléze uvedených důvodů přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. (dále jen „o. s. ř.“).
Žalobce má – jak vyplývá z dispoziční zásady ovládající zahájení sporného řízení (o takové řízení jde i v projednávané věci) – mimo jiné procesní právo navrhnout, aby do řízení přistoupil další účastník. Smysl (účel) institutu přistoupení dalšího účastníka do řízení spočívá v tom, že se žalobci umožňuje, aby odstranil nedostatek (aktivní nebo pasivní) věcné legitimace, který tu byl již v době zahájení řízení a který by jinak neodvratně vedl k zamítnutí žaloby, může-li být takový nedostatek odstraněn tím, že do řízení vstoupí vedle dosavadního žalobce nebo žalovaného další účastník (další účastníci). Navržené přistoupení dalšího účastníka do řízení má právní účinky, jen jestliže je soud připustí; nastává dnem právní moci usnesení. V případě, že do řízení má vstoupit další účastník, který spolu s dosavadním žalobcem nebo žalovaným bude mít postavení nerozlučného společníka (§91 odst. 2 o. s. ř.), soud zpravidla jeho přistoupení do řízení připustí. Má-li však následkem vstupu dalšího účastníka do řízení vzniknout samostatné společenství (§91 odst. 1 o. s. ř.), nesmí být rozhodnutí o připuštění přistoupení dalšího účastníka do řízení v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení. Judikatura dovolacího soudu se pak ustálila v názoru, že přistoupení dalšího účastníka do řízení postupem podle §92 odst. 1 o. s. ř. soud nepřipustí zejména tehdy, kdyby v jeho důsledku nastal nedostatek podmínky řízení, pro který by bylo nutné řízení zastavit, kdyby nebylo nepochybné, čeho se žalobce domáhá proti tomu, kdo má do řízení přistoupit na straně žalované, nebo kdyby přistoupení dalšího účastníka do řízení bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 29. května 2001, sp. zn. 29 Odo 232/2001, uveřejněné pod č. 9/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Je přitom nepřípustné, aby návrhem na přistoupení dalšího účastníka do řízení byl obcházen institut záměny účastníka ve smyslu ustanovení §92 odst. 2 o. s. ř. tím, že žalobce navrhne, aby do řízení přistoupil další účastník (další žalobce nebo další žalovaný) se záměrem, že posléze (po připuštění přistoupení dalšího účastníka do řízení soudem) vezme buď zpět žalobu proti původnímu žalovanému, nebo vezme zpět svou žalobu s tím, že v řízení bude pokračovat jen další žalobce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 11. června 2009, sp. zn. 25 Cdo 1651/2009, z 22. března 2016, sp. zn. 28 Cdo 1166/2015, z 29. ledna 2019, sp. zn. 23 Cdo 3743/2018, z 2. října 2019, sp. zn. 24 Cdo 2187/2019, z 29. ledna 2020, sp. zn. 22 Cdo 3582/2019, či z 21. září 2021, sp. zn. 28 Cdo 2554/2021).
V usnesení z 26. února 2004, sp. zn. 20 Cdo 107/2003, pak Nejvyšší soud dovodil, že v souladu s dispoziční zásadou je na žalobci, aby určil, kdo bude v řízení žalovaným, případně aby i nesl za toto určení (okruh účastníků) procesní odpovědnost; jestliže jako žalovaného povolá do řízení osobu, které z hlediska uplatněného nároku nesvědčí tzv. pasivní legitimace podle hmotného práva (a naopak svědčí osobě jiné), ponese důsledky procesního neúspěchu, jenž se projeví tím, že jeho žalobu soud zamítne. Na tom nic nemění okolnost, že – oproti situaci při zahájení řízení – se později, v jeho průběhu, již projevuje (a to právě v rámci institutů podle §92 odst. 1, 2 o. s. ř.) specifická ingerence soudu; jejím účelem totiž není nahrazovat vůli žalobce, nýbrž zajistit, aby řízení proběhlo – z hlediska daných procesních pravidel – korektně a hospodárně. Lze také připomenout, že péče o rychlost a plynulost civilního procesu je věcí soudů, jež tato řízení vedou a za jejich efektivní průběh odpovídají.
Z obsahu spisu vyplývá, že řízení bylo zahájeno 10. března 2010 a že žalobkyně podáním ze dne 29. srpna 2013 – v návaznosti na obranu uplatněnou žalovanou 1/ a svá následná zjištění o skutkovém stavu věci – navrhla, aby do řízení jako další účastník na straně žalované přistoupila dovolatelka. Současně požádala o připuštění rozšíření žaloby a žalobní petit upravila tak, aby bylo zřejmé, čeho se po jednotlivých žalovaných domáhá (o tomto návrhu doposud rozhodnuto nebylo). Byť obecně by mohl její postup směřovat k obcházení institutu záměny účastníků ve smyslu §92 odst. 2 o. s. ř., tento úmysl ze žádného jejího podání či postoje v řízení zcela zjevně nevyplývá. Je sice pravda, že ke dni zahájení řízení žalovaná 1/ skutečně nebyla vlastníkem budov nacházejících se na pozemcích (což ostatně připouští i žalobkyně), avšak tvrzení o tom, že vlastníkem těchto budov se ke dni 4. ledna 2010 stala žalovaná 2/ (a také o výpovědi nájemních smluv) uplatnila žalovaná 1/ až v podání ze dne 19. března 2013 (viz č. l. 124 spisu). I když jde tedy primárně o pochybení na straně žalobkyně, je zapotřebí přihlédnout též k celkovému (specifickému) průběhu dotčeného řízení a obavu z obcházení institutu záměny účastníka podle §92 odst. 2 o. s. ř. proto nelze přeceňovat a stavět ji nad zásadní určující kritérium použitelnosti obou dotčených procesních institutů (tj. přistoupení i záměny účastníka) – hospodárnosti konkrétního řízení. V těchto souvislostech nelze ztratit ze zřetele, že o žalobě (podané již v březnu 2010) doposud neproběhlo žádné jednání ve věci samé, tím spíše dokazování; přistoupení dovolatelky pak, a to i s přihlédnutím k povaze uplatněných nároků, nevyvolá potřebu dalšího rozsáhlého dokazování. Navíc je také hospodárné, aby uplatněné nároky byly projednány v jednom řízení. Spočívá-li samotný smysl (účel) institutu přistoupení dalšího účastníka do řízení v tom, že se žalobkyni umožňuje, aby odstranila nedostatek pasivní věcné legitimace, který tu byl již v době zahájení řízení a který by jinak neodvratně vedl k zamítnutí žaloby, pak není na místě ani dovolatelčina výtka, že žalobkyně se navrhovaným postupem pouze pokouší „eliminovat negativní dopady spojené s nevyhnutelným zamítnutím její žaloby…“ . Již jen pro úplnost dovolací soud na tomto místě dodává, že byť dovolatelka předložila k dovolacímu přezkumu tři otázky, jde ve své podstatě o jednotlivé aspekty celkové (komplexní) úvahy o tom, zda konkrétní skutkové okolnosti souzené věci její přistoupení do řízení připouštěly či nikoliv; nebylo tudíž na místě zabývat se jimi samostatně, ale pouze v jejich vzájemné souvislosti, jak je zřejmé z výše uvedeného. S přihlédnutím k řečenému tak lze uzavřít, že takto nastolenou otázku odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
Vytýká-li pak dovolatelka odvolacímu soudu, že se řádně nevypořádal s jejími odvolacími námitkami a že některé aspekty zjištěného skutkového stavu při svém rozhodování vůbec nezohlednil, uplatňuje ve skutečnosti vady řízení. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř.), však dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 o. s. ř.) nezakládají.
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 11. 2022
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu