ECLI:CZ:NS:2022:26.CDO.2760.2022.1
sp. zn. 26 Cdo 2760/2022-824
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Michaely Janouškové ve věci žalobce Centrum sociálních služeb Jeseník , se sídlem v Jeseníku, Beskydská 1298/6, IČO 00852163, zastoupeného JUDr. Lenkou Příkazskou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 710/31, proti žalovanému J. K. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Zuzanou Candigliota, advokátkou se sídlem v Brně, Burešova 615/6, o vyklizení pokoje, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 3 C 42/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 21. 4. 2022, č. j. 69 Co 422/2019-764, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.178 Kč k rukám JUDr. Lenky Příkazské, advokátky se sídlem v Praze 1, Vodičkova 710/31, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jeseníku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. 8. 2019, č. j. 3 C 42/2018-351, uložil žalovanému vyklidit jednolůžkový pokoj č. XY s lodžií ve XY poschodí bloku A Centra sociálních služeb Jeseník v budově č. p. 1298 na pozemku p. č. 2105/21, zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Olomoucký kraj, katastrální pracoviště Jeseník na LV č. 10001 pro obec a k. ú. Jeseník, do dvou měsíců od právní moci rozsudku a žalobci nepřiznal náhradu nákladů řízení.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (odvolací soud) – poté, co jeho předchozí (potvrzující) rozsudek ze dne 17. 9. 2020, č. j. 69 Co 422/2019-489, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 9. 6. 2021, č. j. 26 Cdo 548/2021-579, byly zrušeny nálezem Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2021, sp. zn. III. ÚS 1765/21 (dále též jen „Nález“) – rozsudkem ze dne 21. 4. 2022, č. j. 69 Co 422/2019-764, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovanému vyklidit tam specifikovaný pokoj ve lhůtě čtyř měsíců od právní moci rozsudku; současně nepřiznal žalobci náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a uložil žalovanému zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 21.905 Kč.
Dovolání žalovaného Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Předně je třeba uvést, že právní posouzení věci učiněné odvolacím soudem zpochybňuje rovněž prostřednictvím skutkových námitek, nesouhlasí s hodnocením provedeného dokazování a nabízí vlastní (odlišnou) verzi skutkového stavu rozhodného pro právní posouzení věci, zejména ohledně jeho rodinných vazeb ve městě Jeseník, náročnosti rozsahu nutné péče a existence zařízení, jež by mu mohlo poskytnout odpovídající sociální služby. Uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod číslem 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Jen pro úplnost lze uvést, že skutková zjištění odpovídají obsahu spisu, nevykazují jakýkoliv nesoulad, soudy provedly všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci a své závěry náležitě odůvodnily a odvolací soud doplnil dokazování plně v intencích závazného pokynu Ústavního soudu.
Jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř., uplatnil rovněž výtkami, že rozhodnutí odvolacího soudu nesplňuje požadavek na řádné a přesvědčivé odůvodnění a že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Nevymezuje totiž žádnou otázku procesního práva, na níž by z hlediska právního posouzení věci napadené rozhodnutí záviselo a při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu, ale ve skutečnosti mu jen vytýká, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud přihlédnout jen, je-li dovolání přípustné (§237-238a o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány (o takovou situaci se však v této věci ostatně nejednalo), přípustnost dovolání (podle §237 o. s. ř.) nezakládají. Pro úplnost je možné dodat, že rozhodnutí odvolacího soudu má náležitosti stanovené v §157 odst. 1, 2 o. s. ř. a dovolatelem tvrzené nedostatky jeho odůvodnění zjevně ani nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění jeho práv (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu (nesprávné právní posouzení) zpochybnil závěr odvolacího soudu, že výkon práva žalobce, domáhajícího se jeho vyklizení, není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, resp. zneužitím práva ve smyslu §2 odst. 3, §8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „občanský zákoník“, popř. „o. z.“).
Otázku, zda výkon práva žalobce není v rozporu s dobrými mravy, posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit. Zamítnutí žaloby na vyklizení bytu nebo nemovitosti sloužící k bydlení pro odepření ochrany výkonu vlastnického práva, který je uplatňován v rozporu s dobrými mravy (§2 odst. 3, §8 o. z.), má být až poslední možností - ultima ratio, jak ve zcela mimořádných případech odstranit přílišnou tvrdost zákona - viz např. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod číslem 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (k aplikaci judikatury přijaté k výkladu rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“, v poměrech občanského zákoníku - srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3382/2017, ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 29 Cdo 2136/2018).
Úvaha odvolacího soudu, že výkon práva žalobce není v rozporu s dobrými mravy, není zjevně nepřiměřená (přitom jen v případě její zjevné nepřiměřenosti by ji bylo možné v dovolacím řízení zpochybnit – viz např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Při své úvaze přihlédl ke všem zjištěným skutečnostem, a to jak na straně dovolatele, tak i na straně žalobce, vycházel přitom z konkrétních zjištění učiněných v dané věci a své závěry dostatečně odůvodnil.
Za významné považoval zejména zjištění, že žalovaný nesplňoval (a ani nyní nesplňuje) předpoklady pro umístění v zařízení žalobce - z důvodu věku (nižší než 65 let) a rozsahu nutné péče (je časově a finančně náročnější), v blízkém okolí nemá silné rodinné vazby. Do zařízení žalobce byl přijat (ačkoliv podmínky pro přijetí nesplňoval) pouze s ohledem na jeho krajně nepříznivou sociální situaci, kdy docházelo k ohrožení naplnění jeho základních životních potřeb. Smlouva s ním byla uzavřena na dobu určitou a v této době si měl vyhledat jiné vhodné zařízení. Žalovaný však k zajištění jiného poskytovatele sociální služby přistupoval liknavě a stavěl se k němu spíše odmítavě, a to i po ukončení smlouvy, kdy opakovaně odmítal pomoc a součinnost, kterou mu nabízeli pracovníci Městského úřadu Jeseník. Teprve po vydání Nálezu si podal žádost o umístění do čtyř zařízení. Přihlédl také k tomu, že (jak vyplynulo z doplněného dokazování) žalovaný má reálnou možnost zajistit si v přiměřené době odpovídající sociální službu, a to např. v Domově seniorů Komárov z. ú., do jehož cílové skupiny žalovaný spadá a který je schopen jej přijmout v době od jednoho do šesti měsíců (viz jeho vyjádření ze dne 8. 4. 2022).
V této souvislosti je nutné zdůraznit, že nelze zaručit, že osoba potřebující sociální péči k ní bude mít přístup v konkrétní podobě podle svých ideálních představ, ale je třeba, aby oprávněným osobám byly k dispozici vůbec nějaké služby sociální péče pro ně vhodné (byť nikoli nejlepší), které by jim umožnily vést alespoň elementárně důstojný život (viz soudy i dovolatelem citovaný nález Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. I. ÚS 2637/17) a že dovolatel nemá nárok na poskytnutí konkrétní služby sociální péče v požadovaném časovém horizontu a na vymezeném území, jak konstatoval i Ústavní soud ve svém Nálezu (viz bod 19). Koneckonců Ústavní soud Nálezem zrušil předchozí rozhodnutí odvolacího soudu toliko z důvodu procesního pochybení (tzv. opomenutých důkazů), ohledně rozsudku soudu prvního stupně (který uložil žalovanému povinnost vyklidit předmětný pokoj ve lhůtě dvou měsíců a který nebyl zatížen vadou tzv. opomenutých důkazů) však uvedl, že mu nebylo možné z ústavněprávního hlediska něco podstatného vytknout (viz bod 20 Nálezu).
Domáhal-li se dovolatel, aby lhůta k vyklizení byla vázána na zajištění přiměřené náhradní pobytové sociální služby, přehlíží, že povinnost zajistit bytovou náhradu vyklizovaným osobám pro vlastníka nemovitosti (pronajímatele) z předpisů hmotného práva nevyplývá. Občanský zákoník pojem bytových náhrad (náhradního bytu a náhradního ubytování) z předchozí právní úpravy v §712 obč. zák. nepřevzal a jejich poskytování neupravuje (jedinou výjimkou je náhradní bydlení upravené v §768 odst. 2 o. z., které ovšem dopadá výlučně na případy rozvedených manželů, kteří měli k domu nebo bytu, v němž se nacházela jejich rodinná domácnost, stejné, nebo společné právo; o takovou situaci však v souzené věci nejde). Užívá-li někdo nemovitost (její část) bez právního důvodu, nelze mu v souvislosti s jeho vyklizovací povinností přiznat právo na zajištění bytové náhrady, a to ani za použití analogie zákona. Judikaturu, která byla za účinnosti obč. zák. přijata k otázce vázanosti vyklizení na bytovou náhradu, nelze v poměrech občanského zákoníku aplikovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3745/2019 - ústavní stížnost podanou proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1259/20).
Ke skutečnosti, že Domov seniorů Komárov z. ú. odmítl s dovolatelem uzavřít smlouvu o poskytování pobytových služeb sociální péče (jak vyplynulo z jeho sdělení ze dne 9. 5. 2022, přiloženého k dovolání), není možno přihlédnout, neboť v dovolacím řízení nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (§241a odst. 6 o. s. ř.). Jen zcela nad rámec lze uvést, že z předloženého vyjádření uvedeného zařízení se podává, že důvodem odmítnutí bylo pouze to, že zařízení nesplňuje individuální požadavky žalovaného (jednolůžkový pokoj, toaletu vybavenou speciálními kompenzačními pomůckami a krátkou vzdálenost od Jeseníku); poskytovatel sociálních služeb však může odmítnout uzavření smlouvy jen z taxativně stanovených důvodů (viz §91 odst. 3 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách), jež (alespoň podle obsahu vyjádření) naplněny nebyly.
Dovolací soud rovněž opětovně (jako v předcházejícím usnesení dovolacího soudu zrušeného Nálezem) připomíná, že s ohledem na §92 písm. a) zákona o sociálních službách, podle něhož je obecní úřad s rozšířenou působností povinen zajistit osobě, jíž není poskytována sociální služba a je v takové situaci, že by neposkytnutí okamžité pomoci ohrozilo její život či zdraví, poskytnutí sociální služby nebo jiné formy pomoci v nezbytném rozsahu, lze předpokládat, že ani v případě (exekučního) vyklizení by se žalovaný neocitl zcela bez pomoci a zajištění sociálních služeb.
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v přiměřené lhůtě, již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.)
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobce podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 22. 11. 2022
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu