ECLI:CZ:NS:2022:26.CDO.2973.2021.1
sp. zn. 26 Cdo 2973/2021-240
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Miroslavem Ferákem ve věci žalobce statutárního města Liberce , se sídlem v Liberci 1 – Starém Městě, nám. Dr. E. Beneše 1/1, proti žalované V. S. , bytem XY, zastoupené opatrovníkem J. H., bytem XY, právně zastoupené Mgr. Pavlem Maršálkem, advokátem se sídlem v Liberci, Vrchlického 802/46, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 18 C 441/2019, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 14. dubna 2021, č. j. 35 Co 235/2020-212, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Nejvyšší soud České republiky (předseda senátu Nejvyššího soudu – §243f odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) jako soud dovolací dovolání žalované (dovolatelky) proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 14. dubna 2021, č. j. 35 Co 235/2020-212, k němuž se žalobce písemně vyjádřil, odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., přičemž tyto vady (nedostatky), pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolatelka včas (v průběhu trvání lhůty k dovolání), neodstranila (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Konkrétně v dovolání schází relevantní údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. považuje pro účely přípustnosti dovolání za splněné. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se totiž ustálila v názoru, že požadavek, aby dovolatel v dovolání vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné (jako v této věci) jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž z dovolání (z jeho celkového obsahu) musí být patrno, která konkrétní otázka hmotného nebo procesního práva, jež v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, má být v dovolacím řízení řešena, od kterého (svého) řešení se má dovolací soud odchýlit a od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odchýlil odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 26. listopadu 2013, sp. zn. 26 Cdo 3492/2013, z 3. května 2017, sp. zn. 26 Cdo 276/2017, či z 6. května 2020, sp. zn. 26 Cdo 1192/2020). Předkládá-li pak dovolatel k dovolacímu přezkumu více právních otázek, je zapotřebí, aby předpoklady přípustnosti řádně vymezil ke každé z nich; jinak řečeno, u každé předložené otázky hmotného nebo procesního práva musí být z dovolání patrné, které z hledisek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. považuje dovolatel ve vztahu k ní za splněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 14. května 2019, sp. zn. 26 Cdo 1167/2019, či z 14. prosince 2020, sp. zn. 26 Cdo 2686/2020).
Takto nastolenému požadavku však dovolatelka nevyhověla. K dovolacímu přezkumu předložila jednak otázku, zda soud může pokračovat v řízení přerušeném podle §109 odst. 2 o. s. ř., aniž vyčkal na rozhodnutí v jiném řízení, pro něž řízení původně přerušil, a jednak otázku, zda soudce může, byť jako předběžnou, sám posoudit otázku, o níž bude rozhodovat jiný zákonný soudce. Ohledně přípustnosti dovolání, patrně ve vztahu k oběma nastoleným otázkám, však citovala pouze ustanovení §237 o. s. ř.; nálezy Ústavního soudu, na něž poukázal v písemném podání opatrovník žalované (viz č. l. 218 spisu), se k napadeným otázkám evidentně nevztahují. Přitom ani z celkového obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) dovolání nelze dovodit, že by v dané věci šlo (mělo jít) o některý (některé) ze čtyř v úvahu přicházejících případů, kdy napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1/ při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2/ která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3/ která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4/ má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Tato situace pak dovolacímu soudu znemožňuje, aby se přezkumem napadeného rozhodnutí, resp. konkrétními právními otázkami, na jejichž řešení rozhodnutí spočívá, mohl blíže zabývat (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze 17. prosince 2019, sp. zn. 26 Cdo 3435/2019). Konečně okolnost, že s napadeným rozhodnutím dovolatelka nesouhlasí proto, že předložené právní otázky měly být odvolacím soudem posouzeny jinak (než jak byly posouzeny v tomto rozhodnutí) a že tedy – řečeno jinak – napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je již samotným dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 a 3 o. s. ř. (což ostatně sama v dovolání uvádí); už proto nemůže být současně údajem o tom, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání.
S přihlédnutím k charakteru některých uplatněných dovolacích námitek dovolací soud pro úplnost dodává, že výše uvedenému požadavku vztahujícímu se k přípustnosti dovolání dovolatelka alespoň zčásti ani vyhovět nemohla, neboť namítla-li v dovolání rovněž nedostatečná (a tudíž vadná) skutková zjištění, neuplatnila v tomto ohledu způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ). Přitom skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, nejsou natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl.ÚS.st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů).
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 1. 2022
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu