ECLI:CZ:NS:2022:26.CDO.2977.2021.1
sp. zn. 26 Cdo 2977/2021-154
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně M. K. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Tomášem Vrchlabským, advokátem se sídlem v Praze, Polská 2269/62, proti žalované E. L. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Filipem Vyskočilem, advokátem se sídlem v Praze, Laubova 1729/8, o zaplacení 77 382 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 39 C 85/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2021, č. j. 54 Co 52/2021-111, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 5 227 Kč k rukám JUDr. Tomáše Vrchlabského, advokáta se sídlem v Praze, Polská 2269/62, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení celkem částky 77 382 Kč z titulu nároku na zaplacení pokuty dle §13 zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 67/2013 Sb.“). Žalobu odůvodnila zejména tím, že žalovaná jako pronajímatelka bytu jí jako nájemkyni nevyúčtovala za roky 2015, 2016 a 2017 náklady za služby spojené s užíváním bytu.
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 22. 10. 2020, č. j. 39 C 85/2019-79, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 77 382 Kč (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastnic (výrok II.).
K odvolání žalované Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 30. 3. 2021, č. j. 54 Co 52/2021-111, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé změnil jen tak, že se žaloba co do částky 4 500 Kč zamítá, jinak jej ohledně částky 72 882 Kč potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) vyšel z toho, že žalobkyně jako nájemkyně užívala v letech 2015 až 2017 byt ve vlastnictví žalované. Třebaže po žalované žádala doručení řádného ročního vyúčtování služeb za tato období, žalovaná této zákonem uložené povinnosti nedostála, vyúčtování prováděla souhrnně pro všechny nájemce domu, aniž by následovalo individuální řádné vyúčtování pro jednotlivé nájemce bytů. Za bezvýznamné měl tvrzení žalované, že na takovémto způsobu vyúčtování se dohodla s více než dvoutřetinovou většinou nájemců domu, neboť zákon zproštění se povinnosti provést řádné vyúčtování ve vztahu k žalobkyni dohodou s třetími osobami neumožňuje. Nepřisvědčil ani námitce žalované, že na ní splnění povinnosti provést vyúčtování nebylo spravedlivé požadovat pro chování žalobkyně, která hradila nájemné a zálohy na služby v nikoliv stanovené výši, ale dle svého uvážení, což následně vedlo k výpovědi z nájmu bytu. Odvolací soud akcentoval, že žalobkyně se řádného vyúčtování každoročně domáhala a ve snaze domoci se svého práva se obracela též na různé instituce. Považovala-li žalovaná zálohy na služby hrazené žalobkyní za nedostatečné a nejasně určené, měla přikročit k řádnému vyúčtování podle pravidel započítávání jednotlivých plateb provedených bez určení dlužníkem stanovených v §1933 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Neshledal ani důvod k moderaci smluvní pokuty s odůvodněním, že na její nepřiměřenost nelze usuzovat z celkové výše,
byla-li, jako v daném případě, důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeného navyšování o jinak přiměřenou (zákonem stanovenou) denní sazbu.
Dovolání žalované proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“, neboť předložené právní otázky, zda zmatečné a neurčité hrazení záloh na služby odůvodňuje neprovedení řádného vyúčtování dle zákona č. 67/2013 Sb. a zda je dlouhodobé porušování povinností nájemce skutečností umožňující použití moderačního práva podle §2501 o. z., již byly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešeny a od jejich řešení se dovolací soud neodklání ani v posuzované věci.
Především nelze přehlédnout, že vedle způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 a 3 o. s. ř., uplatnila dovolatelka též nezpůsobilý důvod, jehož prostřednictvím namítá, že řízení, jež předcházelo vydání rozhodnutí, je postiženou vadou (aniž by konkrétně rozvedla, o jako vadu jde). Vady řízení však nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř.), dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 o. s. ř.) nezakládají.
V ustálené judikatuře dovolacího soudu není pochyb o tom, že v §7 zákona č. 67/2013 Sb. je zakotvena povinnost pronajímatele jako poskytovatele služeb provést ve vztahu k nájemci jako příjemci služeb za příslušné zúčtovací období vyúčtování služeb, a to nejpozději do čtyř měsíců od jeho skončení. Tuto povinnost splní jen tehdy, je-li vyúčtování služeb řádné, tedy obsahující náležitosti stanovené v §7 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb. (není přitom významné, zda služby nevyúčtoval vůbec nebo je nevyúčtoval řádně). Ocitne-li se poskytovatel služeb v prodlení se splněním této povinnosti, zásadně jej stíhá podle §13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. povinnost zaplatit příjemci služeb za každý započatý den prodlení pokutu v zákonem stanovené částce (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1528/2020, nebo ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 26 Cdo 2998/2020).
Povinnost platit pokutu z prodlení nevznikne „automaticky“ při každém prodlení s nepeněžitým plněním stanoveným zákonem č. 67/2013 Sb. Zákon totiž zároveň zakotvil výjimky z uvedené platební povinnosti. Poskytovatel či příjemce služeb, který nesplnil včas svoji povinnost upravenou zákonem č. 67/2013 Sb., se zprostí povinnosti platit druhé straně pokutu z prodlení (povinnost platit pokutu z prodlení mu nevznikne), jestliže prokáže, že 1) by splnění příslušné povinnosti s nepeněžitým plněním ve stanovené lhůtě nebylo spravedlivé požadovat nebo 2) k nesplnění lhůty došlo zaviněním druhé strany (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 26 Cdo 2178/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3039/2020). Za zavinění druhé strany je podle uvedené judikatury považována např. skutečnost, že se příjemce služeb na adrese, kterou sdělil poskytovateli služeb, několik let nezdržuje, poštu zde nepřebírá a současně odmítá sdělit, na jakou adresu mu má doručovat, a zavinil tak, že mu vyúčtování služeb nemohlo být doručeno, nebo to, že příjemce služeb nevykonával řádně funkci statutárního orgánu (pověřeného člena) poskytovatele služeb, čímž zavinil opožděné předložení vyúčtování. Za zavinění druhé stany však nelze pokládat okolnost, že příjemce služeb neplatí řádně zálohy na služby, případně je hradí nepravidelně či v neúplném rozsahu, neboť to zpracování vyúčtování nebrání (ve vyúčtování se uvádí pouze skutečně přijaté zálohy – srov. §7 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb.).
Výjimka aplikovatelná v případě, že „by splnění povinností ve stanovené lhůtě nebylo spravedlivé požadovat“, pak řadí tuto část ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb., mezi právní normy s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Současně není pochyb ani o tom, že výjimky normované tímto ustanovením zahrnují – vzhledem k jejich převážně „spravedlnostní“ povaze – v zásadě shodná hlediska pro určení hypotézy aplikované právní normy, jaká obsahuje i skutková podstata zákazu zneužití práva podle §8 o. z., případně skutková podstata zákonem (§6 odst. 2 o. z.) výslovně vyjádřené zásady, že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého činu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1105/2020, či již citované usnesení ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3039/2020).
Odvolací soud svůj závěr o tom, že není důvod žalobkyni pokutu nepřiznat, podložil důkladnými skutkovými zjištěními a přesvědčivě odůvodnil, že zákonem stanovené výjimky z povinnosti platit pokutu z prodlení nebyly naplněny; jeho rozhodnutí tak odpovídá shora uvedené judikatuře dovolacího soudu.
V souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu ve vztahu k §2051 o. z. platí, že nepřiměřeně vysoká pokuta může být důvodem k použití moderačního práva. Na nepřiměřenost penále však nelze usuzovat z jeho celkové výše, byla-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s ním spojeného navyšování penále o zákonem stanovenou denní sazbu; opačný závěr je nepřijatelný, neboť by ve svých důsledcích zvýhodňoval dlužníka (čím déle by dlužník své povinnosti neplnil, tím více by byl zvýhodněn při posuzování případné nepřiměřenosti výše penále) a znamenal by zpochybnění funkcí, které má penále plnit (srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1105/2020, a dále jeho rozsudek ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 26 Cdo 4074/2019). Dovolatelka neuvedla žádný relevantní důvod, pro který vyúčtování služeb žalobkyni vůbec neprováděla, přičemž její argumentace, že jiní nájemníci v domě individuální vyúčtování nežádali, takový důvod představovat nemůže.
V projednávané věci odvolací soud zkoumal a dostatečně odůvodnil, proč neshledal s ohledem na okolnosti dané věci pro moderaci smluvní pokuty důvod a v souladu s uvedenou judikaturou tak uzavřel, že žalobkyní požadovaná pokuta v zákonem stanovené výši není nepřiměřeně vysoká.
Dovozuje-li dovolatelka přípustnost dovolání také pro řešení otázky, zda „může být obsahem ujednání mezi poskytovatelem služby a 2/3 většinou nájemníků ve smyslu zákona č. 67/2013 Sb. sjednání paušálního hrazení náhrad na služby tak, že nájemci nebudou požadovat podrobné vyúčtování záloh a nebudou zjišťovány přeplatky či nedoplatky za poskytované služby“, nelze jí přisvědčit, neboť touto otázkou se odvolací soud ve skutečnosti nezabýval a na ní své rozhodnutí nezaložil. Z odůvodnění rozsudku se podává, že měl za zjištěno, že dovolatelka nepředložila vyúčtování žádné, a je bez významu, tvrdila-li žalovaná, že bylo s jinými nájemci sjednáno, že nebude poskytováno „podrobné vyúčtování“. Nadto nelze přehlédnout – a dovolací soud jen pro úplnost uvádí – že z §1 odst. 4 zákona č. 67/2013 Sb. plyne, že veškerá ujednání podle tohoto zákona musí mít písemnou formu, přičemž dodržení této formy dovolatelka netvrdila ani prokazovala.
Dovolací soud nepřehlédl sdělení dovolatelky, že dovoláním napadá rozsudek „v celém rozsahu“. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že proti měnícímu výroku a nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k uvedeným výrokům postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Ostatně by nebylo ve smyslu §243c odst. 3 věta první a §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. v této části ani přípustné.
Protože není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak, Nejvyšší soud dovolání žalované proti rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 věta první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Bylo-li dovolací řízení zastaveno nebo bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 15. 2. 2022
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu